Křest (asi ze starohornoněmeckého Krist - Kristus; řecky βάπτισμα [baptisma], ponoření) je obřad očištění vodou užívaný v řadě náboženských tradic, a v křesťanství představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Slovo křest se v řečtině řekne βάπτισμα [baptisma], což znamená ponoření. Bible definuje křest jako ponoření do vody. Je rozdíl mezi Janovým křtem a křtem do Ježíše Krista.
Naslouchej! Někdo volá v pustině: „Vyčistěte Jehovovu cestu!“ To se stalo v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil. Příští den spatřil Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Podívejte se, Boží Beránek, který snímá hřích světa!“ To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází muž, který mě předešel, protože existoval přede mnou. Z evangelií tedy vyplývá, že Jan křtil pouze vodou na odpuštění hříchů. V řeckém textu je přitom použité slovo εἰς mající význam "do" nebo "za účelem". Křest tedy nelze vnímat pouze jako pouhý symbol, nýbrž jako samotný cíl.
Během těch dnů přišel Ježíš z Nazaretu v Galileji a byl Janem pokřtěn v Jordánu. Jan viděl sestupovat Ducha Svatého na Ježíše v podobě holubice. Jan všem odpověděl: 'Jistě, já vás křtím vodou, ale přichází ten, který je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek jeho obuvi. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.' Jeho věječka je již v jeho ruce a on vyčistí svůj mlát. Tento verš shrnuje význam křtu v křesťanství. Je zde řečeno, že dochází k propojení věřícího v Krista tím způsobem, že zemřel spolu s Kristem tomuto světu, ale byl duchovně vzkříšen z mrtvých skrze víru.
Věřím. Nutnost víry a křtu je spojena s tím, že ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, učinili pokání, odložili starého člověka a oblékli Krista. Apoštol Pavel napsal Galatským, že ti kdo byli ponořeni do vody jsou ponořeni do jednoho těla. Křest tedy reprezentuje vstup věřícího do Církve, Těla Kristova. Po pokání následuje ponoření do vody, čímž se člověk znovuzrodí; skrze víru jste všichni Božími syny v Kristu Ježíši. Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.
Apoštol Pavel dále vysvětluje, že ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, učinili pokání a oblékli Krista. Je zde kladeno rovnítko mezi víru a křest. Bez křtu není víra a bez víry není křest. Podmínkou zaslíbení je víra i křest. Kristova láska nás zavazuje: pokud jeden zemřel za všechny, zemřeli všichni, aby ti, kdo žijí, již nežili sami pro sebe, ale pro Toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých. My tedy již od nynějška nikoho neznáme podle těla. Z toho vyplývá, že člověk, který chce podstoupit křest, vydává svůj život do služby Ježíši Kristu.
Symbolika křtu odkazuje na víru, že křest není jen symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale skutečnou nadpřirozenou proměnou, která má paralelu v Noemově příběhu či Mojžíšově průchodu Izraelitů Rudým mořem. Křest je tedy očistou, ale také smrtí a vzkříšením spolu s Kristem. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Křest je iniciační svátost, která umožňuje přístup k ostatním svátostem a vstup do plného společenství církve. V některých církvích probíhá křest krátce po narození, v jiných až ve věku, kdy se očekává schopnost rozpoznat význam křtu.
Historicky se křest rozvětvil do různých praxí. Některé skupiny praktikují křest za mrtvé, jiné stojí proti tomuto zvyklosti. Z pohledu práva je křest vstupem do určité církve a jeho platnost bývá uznávána mezi církvemi, pokud byl vykonán ve víře v Trojjediného Boha. Výjimkou mohou být křty nevykonané ve víře v Trojici, například u Svědků Jehovových. Křest dětí bývá kritizován z hlediska autonomie dítěte a katechumenátu; mnoho denominací však zastává, že rodiče mají za dítě odpovědnost, a křtí se do víry církve, která křest provádí. Pokud není voda k dispozici, lze u katolické církve použít křest touhy nebo krve, avšak standardně se křtí vodou. Umírající, který není pokřtěn, může být pokřtěn „touhou“, a v některých případech byl křest krve.
V současnosti různé denominace přijímají různá pravidla: některé křtí malé děti (přijímají záruky rodičů o výchově ve víře), jiné vyžadují věk rozumu. Při křtu v římskokatolické církvi se říká: „(Jméno ve vokativu), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Při křtu bývá voda na křtěném symbolem omývání. Rodiče volí pro dítě jméno; v historických zemích bylo možno jmenovat až 10 jmen. Katolická církev dnes počet jmen nijak nelimituje.
V souvislosti s Kristovým poselstvím a křestem se uvádí rovněž, že křest nepotřebuje jen samotný akt ponoření, ale vyžaduje i víru a pokání; bez víry není křest úplný a bez křtu není víra plně realizována. V kontextu ekumeny existuje snaha uznávat křest mezi církvemi, pokud byl vykonán ve víře v Trojjediného Boha, a chápat ho jako trvalou platnost.
