Kolik přátel máš? Krátké povídky, které symbolicky i s humorem ukazují na závažné aspekty lidského chování a nesou v sobě nějaké ponaučení. Každý příběh je zakončen několika náměty k vlastnímu zamyšlení, takže je lze použít i pro duchovní cvičení nebo práci ve společenství, v katechezích starších dětí i mládeže. José Carlos Bermejo (nar. 1963) je řeholník rodiny Kamiliánů. Získal doktorát v pastorální teologii a medicíně, dále studoval bioetiku a křesťanské poradenství. V současnosti řídí Centrum sv. Kamila (hospic) a Školu pastorace ve zdravotnictví v Madridu, vyučuje na Kamiliánu v Římě a na univerzitě v Alcalá a v Madridu.
Víra je dobrodružství i vztah. Křesťanská víra není soubor pouček a nařízení, ale osobní vztah důvěry. Bůh důvěřuje nám, a zve nás, abychom důvěřovali jemu. Čemu věří křesťané? Čemu jako křesťané věříme? Co je podstatou křesťanské víry? Na čem stavíme svůj život? Křesťanská víra - základní pohled: Bůh jde vstříc úplně každému. I tobě! Víra osvěcuje naši cestu životem. Hledat Boha je dobrodružství. Víra v Ježíše Krista není protekce u Boha. Víra v Ježíše Krista neznamená, že nás během našeho života nepostihne nic špatného.
Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře! Bez lásky lze vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný. Naplnění však bez ní dojít nelze. Jsi stvořen, abys byl milován. Většina ptáků byla stvořena, aby létala. Být na zemi je pro ptáka omezení. Bůh neumírá, když v něj přestaneme věřit. My však umíráme ve chvíli, kdy již naše bytí není prozářeno vírou, jejíž prameny leží mimo dosah veškerého rozumu.
Možná vás udivuje, že píšeme o víře až teď. Vždyť si přeci říkáme: Informace o víře. A dostáváme se k tomuto tématu až v šestém dopisu. Neměly být důležité otázky jako „Jak si mám představovat víru?“, „Jak k ní přistupovat?“, „Jaký význam má víra pro můj život?“ probrány daleko dříve? Proč nejdřív důkladně píšeme o člověku a jeho světě, o jeho hledání a pochybování? Kdybychom napřed nemluvili o Ježíši Kristu, mohli bychom sice psát o náboženství, ale ne o křesťanské víře. V čem spočívá křesťanská víra, to nám může ozřejmit jenom Kristus. A tato víra bezpodmínečně souvisí s naším životem a všedním dnem. Víra potřebuje, abychom se kriticky vypořádali s realitou života, s našimi otázkami, pochybami a výhradami.
V přiloženém obrázku jsou označeny tři oblasti života člověka. Kruhy se navzájem prolínají. Sféra víry souvisí jak se soukromou, tak se společenskou oblastí; má pronikat vším. Všechno dohromady tvoří svět, ve kterém žiji, svět, ve kterém věřím a zápasím o víru. Přesto mnozí říkají: „Nemohu věřit.“ A jiní zjišťují: „V okruhu mých známých se sotva ještě najde někdo věřící.“ A hodně lidí se ptá: „Proč vlastně usilovat o víru? Pravda je vlastně přesně opačná: když něco vím, nemůžu v to věřit, vždyť to přece vím. Avšak víra neznamená ne-vědění; víra rozhodně obsahuje určitou „povědomost“. Víra totiž patří k rozumu, neodsunuje ho stranou. Rozum je vždycky měřítkem, kterým se musí poměřovat i víra. Řekne-li rozum „ne“, pak se z domnělé víry vyklube pouhá pověra. Pravá víra nikdy nemůže být namířena proti rozumu. Víra nenahrazuje rozum - předpokládá ho, ale také ho přesahuje. Jsou věci, souvislosti, poslední životní otázky, které nelze uchopit čistě matematicko-přírodovědným myšlením.
Již otázku smyslu nelze objasnit tímto způsobem, natož aby bylo možné předvádět Boha pod mikroskopem. Existují poznatky, které člověk nabývá jiným způsobem. Sem patří například všechno, co se týká mezilidských vztahů. Psychologie dokáže vypovědět mnohé o duševních procesech a lidských vztazích. Ale například opravdová liská láska k jednomu partnerovi prostě přichází jako dar a nelze ji vposledku odůvodnit rozumem. Proč někdo miluje zrovna tohoto muže, tuto ženu, když přeci existuje spousta hezčích, inteligentnějších ..? Ze středu lidské osobnosti vytryskne síla, v níž sice i rozum hraje určitou roli, ale spolupůsobí tu spousta jiných sil. Tady nejde jen o věcnou znalost, ale o vztah k určité osobě. A v tomto vztahu jsme odkázáni na jednu sílu, které říkáme důvěra. Důvěra je jiné slovo pro víru. Čím větší je vzájemná důvěra mezi dvěma lidmi, tím hlubší a rozsáhlejší je jejich vzájemné poznání. A tímto poznáním jsou si tak jisti, že na něm postaví život.
Jeden mladý ženatý lékař bude chtít důkladně poznat svoji ženu a rozhodne se přitom používat jen exaktní vědecké metody. Podrobí tedy svoji ženu všem myslitelným lékařským a psychologickým testům. Při takovém komplexním zkoumání jistě mnohé pozná. Antoine de Saint-Exupéry říká: „Dobře vidíme jen srdcem.“ Teď možná tušíme, co to znamená věřit křesťansky. U křesťanské víry nejde v první řadě o nauku o pravdách, o znalost pouček a dogmat, nýbrž o to, abychom plně důvěřovali Bohu a Ježíši Kristu, který nám o něm přinesl zvěst. Abychom mu věřili. Hlavní nejsou příkazy a předpisy, ale ono Ty, Protějšek. Nevěříme jen něčemu, ale tomu, kdo se nám zjevuje. Jen proto, že v Ježíše věříme, že na něj spoléháme a že mu důvěřujeme, věříme také jeho učení. To však zároveň znamená, že nám toto poselství, „obsahová víra“, nemůže být lhostejné. Protože je to poselství úzce spjato s Ježíšem, nestačí jen říci: „Věřím ti.“ K tomu patří také: „Věřím tomu, co říkáš.“ Obojí patří neoddělitelně k sobě: obsahová i osobní víra.
Protože víra je spjata s důvěrou, pro mnohé lidi je cesta k víře těžší. To, zda člověk snáze uvěří a důvěřuje, nebo má spíše sklony k nedůvěřivosti a pochybování, může někdy významně souviset s prvními zkušenostmi z dětství, které mohou zásadně ovlivňovat celý život. Pokud dítě zakouší ochranu, jistotu a něžnost a cítí, že se může spolehnout na svoji maminku a na blízké okolí, roste v něm bytostná důvěra v život. Naopak nejistota, strach a odmítnutí plodí bytostnou nedůvěru. Tyto ranné dětské zkušenosti později v životě vytvářejí často stěží patrné pozadí, které může víru usnadnit nebo naopak ztížit. Kdo například vnímal svého otce jako egoistického tyrana, bude moci jen stěží říkat Bohu „Otče“.
Křesťanská víra není žádný zlaťák, který by člověku jednoduše spadl do klína. Jeden biblický výrok říká: „Víra přichází skrze naslouchání.“ Ježíš žil před 2000 lety. My v něj můžeme uvěřit, protože nám o něm druzí svědčí. A jejich přesvědčivost či slabost ovlivňují náš přístup. Naše příbuzné a sousedy, kteří si říkají křesťané, v dětství bez zábran pozorujeme a v dospělosti kriticky rozebíráme. Jejich příklad je pro nás rozličnou „interpretací“ křesťanské víry. Zda v nás víra zakoření a jak budeme chápat křesťanskou víru, zda se strachem či jako osvobození, výrazně záleží na věrohodnosti těch osob, které jsou pro nás nositeli této víry. Podobně nás samozřejmě ovlivňuje také svědectví nevíry.
Věřící ve stále více nevěřícím světě se sotva bude moci vyhnout otázce: „Proč ostatní nevěří? Proč Bůh pro moje přátele nic neznamená? Proč víra nehraje u mých rodičů žádnou roli?“ Každý člověk je v neustálé vzájemné hře s jinými lidmi, skupinami a institucemi, s názory a životními postoji. Naše přesvědčení potřebují sociální uznání a potvrzení, mají-li přežít. To platí i o víře. Také víra potřebuje společenství, které ji podporuje a nese.
Jaké vzpomínky na lidi a události s tím spojuješ? V době puberty začíná mladý člověk čím dál uvědoměleji brát svůj život do vlastních rukou. Kriticky zkoumá autoritu a věrohodnost rodičů, státních a církevních institucí. Dětská víra - nebo také nevíra - se ocitá v krizi. Je nezbytné všechno přehodnotit. Takový vývoj je přirozený a žádoucí; vede ke zralejšímu postoji a svědomitějšímu rozhodnutí. Dosud napodobovaná víra se vyvíjí v přesvědčení podepřené vlastní odpovědností. Často zde dochází k rozhodnutí proti Bohu. Takové přeorientovávání nemůže pominout zdroje tradice.
„Kdo byl doopravdy Ježíš z Nazareta? Co chtěl a co učil? Kryje se učení církve s Kristovým evangeliem?“ Ale tyto otázky a hledání vedou zase k dalším svědkům: ke svatým a mučedníkům církevních dějin, ke svědectvím velkých myslitelů a množství prostých věřících, až k autorům Písma svatého. Neboť Písmo - rozhodující pramen křesťanské víry - je písemně zachyceným svědectvím víry biblických autorů a mladých křesťanských obcí. Je působivým dokumentem o lidech, kteří celým svým srdcem byli přesvědčeni: Ježíš Kristus je Boží Syn. Byl vzkříšen z mrtvých a žije. Svědectví víry druhých lidí nás může podnítit, povzbudit; může nás stále znovu napřimovat a dodávat naději dokonce i v beznaději; ale nemůže nahradit vlastní zkušenost. Víra potřebuje potvrzení vlastní zkušeností.
Jiţ dříve jsme viděli, že lidé se poznávají a chápou v takové míře, v jaké se navzájem v důvěře otevírají. Totéž platí i ve vztahu k Bohu. Proto nepřekvapuje, že u Ježíše jsou víra v Boha a láska k Bohu těsně spjaty. Leckdo se této myšlenky zhrozí: jak můžeme milovat Boha, kterého nemůžeme vidět? Jak může být možné mít s Bohem stejně důvěrný vztah jako s lidmi? Kdo miluje, vyhledává přítomnost toho druhého. Snaží se ho lépe poznat a chápat; nebude mu předepisovat, jak má žít a co má dělat. Ponechá partnerovi svobodu, bude mu důvěřovat. Ti, kdo se milují, spolu mluví. Tak mohou řešit konflikty a překonávat krize. Poví druhému o tom, co je pro ně důležité. Přes své chyby a slabosti cítí, že jsou přijímáni. Nepůsobí si úmyslně bolest. Naopak se snaží respektovat přání druhého a plnit jeho vůli. Láska snese rozpor a kritiku. Zná strach z rozdělení a ztráty. Láska dokáže být velmi vášnivá v odevzdání a žárlivosti. Dokonce i zlost má v lásce své místo. Pouze lhostejnost lásku zabíjí.
Víme, že takováto víra je konečným bodem a cílem lidského úsilí. Nikdo „nemá“ víru jednou provždy. Nikdo „nevlastní“ Boha. Víra je stále na cestě. Stále znovu hledá a je schopna zakoušet setkání s Bohem. Podrobně o tom pohovoříme v dopisu č. Možná můžete přitakat všemu, co jsme dosud řekli: víra patří k lidskému životu; je předpokladem lidského setkání. Přes ně vede také cesta k Bohu. A přece: nepociťujete nespokojenost? Proč tolik lidí nemůže nebo nechce věřit? Proč je to pro mě tak těžké? Leccos jako by tomu nasvědčovalo. Již zkušenost, že stále více lidí - jak se zdá - se ve svém životě obejde bez Boha a náboženství, vyvolává nejistotu.
Některé příčiny a argumenty jsme uvedli již v dopisu č. 4. Vědecké poznání a technická moc vytlačily Boha ze všedního života. Život lze evidentně zvládnout i bez něho. Věřit nám také připadá těžší proto, že v řadě oblastí - ve společnosti a politice, v hospodářském a obchodním životě - nejsou víra a důvěra žádané, a končívají zklamáním. Podobné zklamání cítí mnozí vůči církvi: někteří přičítají církvi a teologii chyby a omyly minulosti, jiní jsou zaskočeni současným vývojem církve. U mnohých utrpěla důvěryhodnost církve tím, že podle jejich mínění nebojuje dostatečně důrazně proti útisku a bezpráví ve světě. Říkají: „Však církev a křesťani taky nejsou o nic lepší!“ Nebo: „Církev už sama dávno neví, co je pravdivé a správné. Zároveň se křesťanská víra, která u řady lidí budí dojem vnitřní rozervanosti, ocitá v konkurenci s jinými světonázorovými a hodnotovými postoje. Ideály a normy našeho společenského a hospodářského systému jako by stále více upadaly do rozporu s hodnotami a přikázáními křesťanské víry: na jedné straně důraz na výkon, nutnost sebeprosazování, účelové myšlení; na druhé straně přikázání lásky k bližnímu, nezištné pomoci a ohleduplnosti. Tu volání po seberealizaci a naplnění všech potřeb v tomto světě, a naproti tomu naděje na pozdější dovršení. Ve víře milost a spasení, ve všedním životě plánování a vlastní iniciativa. Rozšiřování přání něco ze života mít a zpochybňování oběti a odříkání. Samozřejmost požadavku spolurozhodovat, a nezvyklost poslušnosti vůči absolutním pravdám víry.
Vztahy a hodnoty jsou často v krizi. K tomu se připojují jasné příznaky rozpadu základních lidských hodnot: bezohlednost, egoismus, násilí a brutalita, zesurovění vzájemného chování mezi lidmi až k pohrdání lidským životem. Společenské instituce, které dosud zprostředkovávaly určité hodnoty a normy, především manželství a rodina, jsou v krizi. Naznačené různé způsoby myšlení a jednání tvoří dohromady to, čemu se říká „duch doby“. Na druhou stranu stále více lidí zakouší křehkost světa bez Boha. Především hodně mladých lidí hledá pro svůj život vyšší smysl než požitek, úspěch, vědění a moc. Hledají hodnoty, které činí život hodným žití. Řada z těchto lidí nehledá tento smysl a naplnění v křesťanství, ale v dálněvýchodních technikách meditace a rozšířeného vědomí, v odmítání výkonu, v útěku k opiátům nebo v sociálních aktivitách. Zvěcnění a anonymita budí v mnohých potřebu dojít u někoho osobního přijetí. Tím se podstata křesťanské víry - osobní vztah k Bohu - dostává do středu.
Spousta dílčích otázek, dogmat a přikázání, které tak naléhavě stávaly v centru pozornosti, se naopak odsunují do ústraní. Naučili jsme se rozlišovat mezi podstatným a méně důležitým. Shrňme to: V mnoha souvislostech může být dnes věřit těžší. Avšak zároveň máme dnes otevřené nové a lepší přístupy k víře. Víra toho, kdo dnes věří, musí být zralejší, osobnější, samostatnější a odpovědnější. Víra dnes znamená osobní angažovanost.
Co se odehrává v nitru dvou mladých lidí, kteří se rozhodli, že se vezmou? Jednak jsou oba přesvědčeni, že našli toho nejlepšího životního partnera. Samotné toto přesvědčení umožňuje, aby se navzájem zavázali. Zároveň však závazek vždy znamená také odvahu, protože rozhodnutí vždycky činíme směrem do temné budoucnosti. Smíme-li se vůbec odvážit nějakého rozhodnutí, pak rozhodnutí víry v Ježíše a jeho poselství. Neboť zde před námi nestojí jen člověk, ale sám spolehlivý Bůh. Pro někoho, kdo ještě stojí „venku“, to může vypadat jako skok do prázdna.
Víru je třeba vyzkoušet. Jenom tak poznáme, že nese. Kdo opravdu věří, kdo zakusil osvobozující a nosnou sílu víry, ten by již s žádným nevěřícím neměnil. Už si svůj život bez této víry nedokáže smysluplně představit. Kdo doopravdy někdy věřil, nemůže se už nikdy úplně vysmeknout. Ze zkušenosti pramení poslední jistota. Může to znít jako falešný závěr: víra dokazuje sebe samu.
Zatím jsme možnost věřit posuzovali převážně jen z pohledu člověka. Člověk a jeho konání ovšem v křesťanském chápání podléhá vlivu Boha. Boží síla žije a působí již v našem hledání a tázání, v našich pochybnostech a touhách. I tehdy, kdy si myslíme, že Bůh je daleko, už je přece na cestě k nám. Vždy mi předchází: ať slyším o Ježíši, setkávám se s jeho slovem, prožívám přitažlivost církve, nebo potkávám lidi, kteří na rozhodnutí pro víru postavili svůj život - nic z těchto předpokladů a událostí nezávisí jen na mně, ale na příhodnosti okamžiku.
Věřící křesťané říkají: To není žádný slepý osud. Tady je - obrazně řečeno - ve hře Boží ruka. Možnost věřit je svobodný dar, „milostná nabídka“ od Boha. U jednoho člověka může tato nabídka spočívat v křesťanském domově s výchovou ve víře; u jiného to může být setkání, které změní celý jeho život. U dalšího to může být bolestná osudová rána a u čtvrtého zážitek lásky. Anebo to může být vědecký poznatek, který člověka přivede k otázce po Stvořiteli. Může to být snad také slovo z kázání nebo Písmo svaté, které člověka zasáhne. Tuto nabídku lze přijmout nebo odmítnout. Nebo také „zaspat“. Proto stále znovu nabádá Ježíš v Písmu lidi k vytrvalé bdělosti.
Přes všechnu dobrou vůli však mnozí cestu k víře nenalézají. Pokud vás tato otázka znepokojuje, jsme připraveni o ní s vámi korespondovat. Větev, ještě bez květů, ale s pupeny. Větvičky ukazují za horizont obrázku. Pozadí: zelené, rozostřené. S fotoaparátem to dopadá jako s lidským okem či myšlením: zaostří-li na jeden bod, jednu myšlenku, všechno ostatní kolem bude neostré: omezenost lidského zraku a myšlení. Vždy jen detaily, výřezy skutečnosti. Leccos vidíme jen tehdy, když chceme - i když to leží nepokrytě přímo před námi. Pavouk v síti nevidí rašící pupeny, vidí jen rozeklané větvičky vhodné k napnutí pavučiny. Pavučina: umělecké dílo, a přece malý, ohraničený svět: životní prostor pavoučka.
Příběh o loučení s milovanou osobou. Příběh o člověku, který byl tváří v tvář smrti konfrontovaný sám se sebou. Příběh o Bohu, pro kterého je smrt pouze nový začátek. Příběh o transplantaci orgánů, která vypadala beznadějně. Příběh o člověku, který s Ježíšem ve svém životě nepočítal. Příběh o Bohu, který si používá i zdravotnický personál pro věčnou záchranu lidských životů. Příběh Pavla o balancování na jednokolce a balancování ve víře.
Veřejnost si mnohdy představuje vojenského kaplana jen jako kněze v uniformě; realita je však hlubší. Narodil jsem se do rodiny, kde křesťanská víra měla své místo. Od malička jsem chodil do církve a nedělní školy, kde jsem se dozvídal věci o Bibli, o Bohu, o Ježíši Kristu. Jako dítě jsem neměl jistotu záchrany, modlil jsem se s mamkou a hledal odpuštění; postupně se mé vnímání víry změnilo a prohloubilo. Můj život se odvíjel jako život normálního, celkem hodného chlapce. V roce 2014 jsme s manželkou čekali dítě a porod byl komplikovaný; naše ztráta mě vedla k poznání, že Bůh je někdo, kdo mě přesahuje a drží mě, a že víra není jen souborem náboženských obřadů, ale osobní vztah.
Klíčové body z příběhů a z poznámek o víře
- Víra je osobní důvěra v Boha a Ježíše Krista, která je spojena s živým vztahem a odpovědnou činností v životě.
- Víra není proti rozumu; rozum slouží jako měřítko, a víra ji přesahuje, když je autentická a zakotvena v životních zkušenostech.
- Vliv raných zkušeností z dětství formuje vztah k Bohu a k víře, a proto je důležité svědectví a společenství.
- Spasitelná víra má několik forem: víra „v“ Krista, víra „o“ Kristu a víra „k“ Bohu; klíčové je, že vede ke vstoupení do spasení a k osobní proměně.
- Víra vyžaduje opravdové svědectví a ne jen intelektuální souhlas; bez praktické důvěry a odpovědnosti zůstává jen suché přesvědčení.
Většina příběhů ukazuje, že krize víry často vyzývá k hlubšímu poznání Boha, k odhalení skutečné povahy víry a k obnově osobního vztahu s Bohem. Ztráty, zkoušky a svědectví lidí v církvi často slouží jako katalyzátor k jistotě, která jde nad pouhé znalosti a dogmata. Ačkoliv svět kolem ztrácí jistoty, víra zůstává cestou, která vyžaduje svědectví a odvahu k rozhodnutí pro Ježíše.
Na závěr lze říci: víra je kontinuálním hledáním a ochotou přijímat Boží milost jako nabídku ke vstupu do života s Kristem. Je to cesta, která vyžaduje odhodlání a odvrácení vzorců, které vedou k nízkému sebeuvědomění a zvykovým obřadům. Příběhy popsané výše ukazují, že skutečné setkání s Bohem mění životy, rodiny a komunity a vede k novému porozumění hodnotám života, lásky a odpovědnosti před Bohem i lidmi.