Text představuje přehledný útvar o českém fašismu, jeho charakteru, obecných rysech, vzniku organizací a jejich pokusech o koncentraci, proměnách ve 30. letech a kolaboraci s nacistickou okupační mocí. Základní rámec vychází z historických pramenů a akademických prací zabývajících se českým fašistickým hnutím v období první republiky a jeho vývojem až do roku 1939.
I. Charakteristika
Politická hnutí a politické strany, které vycházely z českého nacionalismu a usilovaly o řešení politických problémů nastolením totalitního režimu založeného na vůdcovském principu.
II. Obecné rysy českého fašismu
Otevřeně antiliberální a antidemokraticky zaměřené politické proudy, které reagovaly negativně na sociálně revoluční pohyb voláním po nastolení diktatury, se objevily v českém prostředí bezprostředně po skončení první světové války. K jejich názorové krystalizaci a přesnějšímu vymezení začalo docházet teprve v okamžicích, kdy se v evropské politické sféře objevil pojem odvolávající se na hnutí rozvíjející se v Itálii pod vedením Benita Mussoliniho. V Itálii se toto hnutí chopilo moci v roce 1922 a zavedlo v zemi diktátorský režim, založený na vypjatém nacionalismu a šovinismu. Český fašismus, se od počátku odvolával na Mussoliniho vzor, byl méně ideově vyhraněný, stavěl se však rovněž proti všem politickým směrům, které zastávaly v národnostních otázkách umírněné nebo tolerantní stanovisko. Vedle protiněmecké orientace se v něm projevoval silný antisemitismus, volání po očistě veřejného života, odpor ke všem formám socialistického hnutí, ale i odpor k parlamentní demokracii a požadavek vlády silné ruky. Postupně se v ideologii českého fašismu objevila řada dalších vysloveně demagogických požadavků zaměřených na ty skupiny obyvatelstva, které pociťovaly zklamání ze svého postavení v novém československém státě. Navzdory potížím, které prožívalo Československo v prvních letech své existence, však v českém prostředí nenabyla frustrace takových rozměrů, které jsou patrné v postojích obyvatelstva řady jiných evropských států, a tak zde měl fašismus menší předpoklady pro zakotvení a širší uplatnění. Zůstával proto po celou dobu na okraji politického spektra. Příčin tohoto stavu bylo několik: přetrvávala euforie z pocitů nad vznikem samostatného národního státu, sociální nespokojenost absorbovaly silné levicové proudy, Československá strana socialistická, Československá sociálně demokratická strana dělnická a konečně i Komunistická strana Československa. Váleční vysloužilci, zpravidla tvořící zálohu fašismu, z valné části podchycovala Československá obec legionářská, největší organizace legionářů, která byla v zásadě ovlivněna demokratickými a republikánskými idejemi. Fašismus se přesto stal, alespoň v počátcích, přitažlivým i pro některé jednotlivce, kteří vyšli z liberálního prostředí, zejména členů Československé národní demokracie. Z hlediska sociálního rozvrstvení patřili mezi stoupence českého fašismu nejen někteří podnikatelé, statkáři a příslušníci svobodných povolání, ale také radikálně naladění dělníci, živnostníci a rolníci.
III. Vznik fašistických organizací a pokusy o jejich koncentraci
Na podzim roku 1922 se objevila v českém prostředí hned tři seskupení hlásící se k fašismu. První dvě organizace, Národní hnutí a Červenobílí, vzešly přímo z iniciativy některých členů strany národně demokratické a měly svou základnu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kolem týdeníku Hanácká republika vycházejícím v Holešově se v téže době sdružovali moravští fašisté, pro které se později užíval název Českoslovenští fašisté. Financoval je přímo Svaz průmyslníků. Uvedené organizace nebyly zatím politickými stranami, šlo spíše o volná sdružení nebo kluby, které agitovaly napříč politickým spektrem. Navazovaly mezi sebou složité kontakty, ale současně si konkurovaly. Vytvářely si řadu zájmových a přidružených organizací, včetně úderných oddílů, které napadaly politické protivníky. Vznikaly i další samostatné fašistické iniciativy, které jen zvýrazňovaly roztříštěnost celého hnutí. Od počátku však také existovaly snahy o integraci. Probíhalo neustálé přeskupování. Teprve v roce 1926, kdy po ztroskotání všenárodní koalice propukla vládní krize, došlo ke sloučení nejvýznamnějších českých fašistických organizací. Vznikla Národní obec fašistická (NOF). Její program obsahoval cíl vytvoření fašistického státu. NOF navázala styky s Rodobranou, tj. údernými oddíly Hlinkovy slovenské ľudové strany a hledala kontakty do zahraničí. Ve vnitřní politice i v armádě měla řadu stoupenců, podezření ze styků s fašisty ulpělo i na tehdejším zástupci náčelníka generálního štábu československé armády Radolu Gajdovi. Mnozí věřili, že se s jeho podporou uskuteční fašistický převrat. Symptomatické bylo, že v téže době vyvrcholila krize v Československé straně (národně) socialistické. Z ní byl posléze vyloučen představitel nacionalistického křídla Jiří Stříbrný. Stříbrný se v následujících letech pokusil založit vlastní Stranu slovanských národních socialistů. Ta se vyznačovala vypjatým nacionalismem, po několika peripetiích se transformovala v Národní ligu, která se již otevřeně sbližovala s fašismem. Nejvýznamnější fašistickou organizací zůstávala Národní obec fašistická, k níž se v roce 1927 hlásilo 12 tisíc osob. Do jejího čela bylo zvoleno sedmičlenné direktorium, v které řídil R. Gajda. Ten zveřejnil manifest, v němž doplnil a rozvinul ideologii a program českého fašismu. Cílem bylo vytvoření korporativního státu, nahrazení parlamentní demokracie stavovským systémem. Podle vzoru Mussoliniho koncepce se měly stát základem organizace společnosti stavy - zemědělský, dělnický, obchodnický, živnostenský a duševních pracovníků. Každý měl být rozčleněn do příslušných odborových syndikát. Tato představa byla doplněna řadou demagogických postulátů, jež se obracely k jednotlivým skupinám obyvatelstva. Ani po zmaření nadějí na politický převrat (sázavská aféra) neustávali čeští fašisté v halasné agitaci a provokacích (demonstrace, napadání politických odpůrců, štvaní v tisku). Nereálnost jejich cílů však vyvolávala krizi hnutí. Fašisté postupně ztráceli oporu v národně demokratických kruzích, jejich organizace trpěly nedostatkem finančních prostředků, propukaly vnitřní rozpory, docházelo ke štěpení a ke vzniku dalších organizací. Před parlamentními volbami v roce 1929 navázal R. Gajda kontakty s J. Stříbrným. Společně pak vytvořili volební blok, Liga proti vázaným kandidátním listinám. Ve volbách obdrželi pouhých 0,96 % hlasů. Mandát do poslanecké sněmovny obdržel pouze J. Stříbrný, dr. Karel Pergler a R. Gajda. Ten se stal hospitantem klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany.
IV. Proměny českého fašismu ve 30. letech
Sociální problémy a zostření vnitropolitické situace na počátku 30. let, související s propuknutím velké hospodářské krize, vytvářely příznivou půdu pro fašistickou agitaci. Vláda se snažila čelit nebezpečí růstu fašistických tendencí kromě jiného i politickými zásahy. V roce 1932 byla rozpuštěna Liga proti vázaným kandidátním listinám. Po protivládních demonstracích byli všichni tři její zástupci v parlamentu zbaveni poslaneckého mandátu. Nejednotnost vládního tábora, spory mezi vůdci národní demokracie a Hradem dávaly ovšem fašistům naději na další vzestup. Národní obec fašistická využívala v této době především rozporů v nejsilnější vládní straně, Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu. Nacházela oporu v jejím protihradním křídle. Vrcholu organizačního vývoje dosáhla NOF v roce 1932. Podle vlastního sčítání měla 358 jednot (místních organizací) a téměř 39 tisíc členů. Podněcovala ve společnosti neustálý neklid, často přitom těžila z nedůslednosti státních orgánů. O růstu sebevědomí NOF svědčí, byť neúspěšný, útok jejích 70 příslušníků vedených poručíkem v záloze Ladislavem Kobsinkem na kasárna 43. pěšího pluku v Brně-Židenicích v noci z 21. na 22. 1. 1933 (židenický puč). Vyhraněný nacionalismus do jisté míry vháněl české fašisty do slepé uličky v mezinárodních vztazích. V jednoznačném ztotožnění se s Mussolinim jim bránilo nepřátelské zaměření italské politiky proti Jugoslávii, jejich protiněmecký nacionalismus jim bránil v těsnějším přiklonu k nacionálnímu socialismu, i když na druhé straně obdivovali Hitlerovo nekompromisní tažení proti komunistům. Hledali spojení k Piłsudského režimu v Polsku, navázali kontakty s maďarským premiérem Gyulou Gömbösem, s vídeňskými monarchisty, ruskou bělogvardějskou emigrací a dalšími krajně pravicovými a fašistickými proudy. Vedle NOF pokračovaly v politické činnosti další fašistické organizace. Opět se také vynořila otázka jejich sjednocení. Sbližování NOF s Československou národní demokracií nevedlo k úspěchu, a proto v roce 1934 vstoupila NOF do pravicového bloku Národní fronta, ale ani toto spojení nebylo trvalé. V parlamentních volbách v roce 1935 získala 2 % hlasů, což jí zajistilo 6 mandátů v poslanecké sněmovně. Až do svého rozpuštění v roce 1939 působila samostatně. Z hlediska stability parlamentní demokracie byly daleko vážnější pokusy o koncentraci krajní nacionalistické pravice iniciované Československou národní demokracií. Krátce před volbami, dne 25. 4. 1935 se sloučila s fašistickou Národní ligou a Národní frontou, vznikla nová strana Národní sjednocení, která získala ve volbách 6,5 % hlasů a obsadila 9 míst. Předsedou byl Karel Kramář. Většímu uplatnění fašistických seskupení bránila zvýšená aktivita antifašistických sil. V březnu roku 1938 Národní sjednocení vstoupilo do vládní koalice. V době mnichovské krize se angažovala ve Výboru na obranu republiky a po Mnichovu se podílela na vytváření totalitní Strany národní jednoty. Zhruba tímto obdobím končí výraznější politická činnost českého fašismu jako organizované síly.
V. Kolaborace s nacistickou okupační mocí
Deprese po Mnichovu a vznik druhé republiky otevřely prostor pro mimořádnou aktivizaci fašistických sil. Gajda prohlásil 15. 3. 1939, že se ujímá politického vedení národa, avšak další akce stoupenců byla překázána dohodou s okupační mocí. Ani pokus skupin Vlajka a Česká národní obroda neuspěl. Národní souručenství bylo zřízeno jako rám pro politické proudy ochotné podřídit se novým poměrům. Čeští fašisté se dostali na okraj dění; kolaborace s nacisty proběhla jen izolovaně, jednotlivci, ne jako jednotná síla. Český fašismus jako politické hnutí tedy skončil svou pochybnou historickou roli.
- Charakteristika a vymezení českého fašismu jako opozice vůči liberalismu a demokracii.
- Vznik a rozvoj hlavních organizací NOF a jejich pokusy o sjednocení.
- Proměny v 30. letech, vliv hospodářské krize a politické nestability na posílení fašistických tendencí.
- Kolaborace a její omezená forma po okupaci; politické rámce a nouzové uspořádání Národního souručenství.
Super rychlá historie České republiky
tags: #krestansky #fasismus #ivan