Negativní teologie je fajn věc, ale nic se nemá přehánět. Mluvit o Bohu a záležitostech nebeských jako o Tajemství - nebo dokonce jako o Ničem, jste-li mistr Eckhart - je zajisté duchaplné a uctivé s ohledem k tomu, na co náš rozum nestačí. Chtě nechtě nás zde selský rozum staví do nepříjemné situace. Když chceme mluvit o jedné církvi, dostáváme se k jednomu z nejhlubších témat teologie, k jednotě Božího vyvoleného lidu. Nelze však ignorovat vtíravé námitky, že z Tématu je téma, jehož vyčpělost je řádně prověřena. Jedna církev není, můžete si vybrat, kam budete chodit, případně sežeňte dost podpisů a založte si svou. Vzhledem k „únavě z ekumeny“ to nevypadá, že bychom se jí měli dožít. Co na to jedna církev? Pokud chce, aby o ní byla vedena smysluplná řeč, bude muset přispět s trochou šťouravosti. Odborněji řečeno, musí si znovu položit otázku, co je vlastně zač, co to znamená mluvit o jedné církvi a usilovat o jednotu křesťanů. Že takové aktivity probíhají, je stejně zřejmé jako problematičnost našeho tématu.
Jaká alternativa se tedy nabízí? Církev můžeme jinak chápat jako všechny ty, kteří následují Ježíše Krista, jako všechny „kristovce“. Na takovém poli je řeč o jedné církvi nejen možná, ba dokonce vyžadovaná. Jednak jde o úkol následovat Krista jako jediného Pána a Mistra (Mt 23,8-10; 1.K 1,11-12), jednak je k této výzvě patří i vědomí sounáležitosti a vzájemný bratrský postoj (Mt 23,8; J 17,22; 1.K 10,16-18). Projděme si postupně, co taková jednota založená na následování Krista znamená. Prvním krokem bude podívat se na biblické texty, které se této otázky týkají. Na tomto základě si můžeme stanovit, v jakých tematických okruzích se náš problém objevuje a kde je proto třeba o jednotě křesťanů a jedné církvi mluvit.
Podíváme-li se na novozákonní texty, zjistíme, že už v nich je jednoznačně tematizována jednota křesťanského společenství. Stejně tak se dopátráme toho, že i ve Starém zákoně můžeme zachytit deklarovanou jednotu Božího lidu, kterou Nový zákon rozvíjí a obohacuje. Podstatné je, že zde můžeme jednoznačně najít jednotu chápanou jako vztah Izraelců k jedinému Bohu. Patrně nejznámějším a nejdůležitějším vyjádřením toho postoje je Šemá Jisrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5).
Z druhé strany viděno, celým korpusem starozákonních textů se táhne myšlenka jednoho vyvoleného Božího lidu, který má své zvláštní postavení a zvláštní poslání od Boha. Ta se v nové podobě objevuje i v křesťanství. Velkou roli hraje nepochybně etická a kultická jednota. Ač s rozdílnými interpretacemi, mají židé jednotný soubor morálních a kultických předpisů. Pozoruhodný motiv najdeme v jednom z nejznámějších příběhů z Genesis, o pádu Babylonské věže zmatení jazyků (Gn 11,1-9), neboť zde je jednota sama nahlížena jako dobrá. Zásadní starozákonní myšlenky bychom tedy měli.
V čem ovšem Nový zákon chápání jednoty posouvá dál? V první řadě je třeba si uvědomit, že jednota křesťanů zde není primárně formulována na poli nějak vymezené skupiny (kulturně, jazykově, pomocí sdíleného etického kodexu atd.), ale vztahem k jedinému Bohu a jeho Synu, Ježíši Kristu. Zcela explicitně to vyjadřuje následující pasáž z Matoušova evangelia: „Vy si však nedávejte říkat Mistře: Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec, jediný je váš otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': Váš učitel je jeden, Kristus“ (Mt 23, 8-10).
V první řadě je tu (již naznačený) jediný duchovní základ, který má křesťany spojovat: Jediný Bůh a jeho Syn, Ježíš Kristus, jehož zvěst má být ukazatelem života všech křesťanů a tím i jejich pojítkem, „poznávacím znamením“. To je charakteristickým znakem nejen u evangelistů, ale i v Pavlových epištolách. V Prvním listu Korintským věnuje velkou pozornost rozkolu v místní obci, který se vyznačuje právě nejednotou v tom, ke komu se kdo hlásí jako ke svému mistrovi či Mistrovi: „Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“ (1.K. 1,11). Na což Pavel odpovídá: „Je snad Kristus rozdělen“ (1.K. 1,12)?
V První epištole Korintským se navíc rozvíjí další aspekt jednoty v Kristu, eucharistický. „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře“ (1.K 10,16-18)?
K Pavlovi se ke všemu uvedenému připojuje ještě další motiv, který můžeme označit jako jednotu v Duchu. Křesťanská obec je společenstvím, které má sdílet duchovní dary a společně je rozvíjet. Přes rozdílná poslání a projevy Ducha je to vždy jeden Bůh, který je působí. Vrátíme-li se od epištol zpět k Matoušovi, objevíme myšlenku bratrské (a sesterské) jednoty. „Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří“ (Mt 23,8).
Udělejme si tedy pořádek v tom, jak můžeme k otázce jedné církve přistupovat. Jediného Boha a Ježíše jako Mesiáše uznávají v podstatě všechny církve. Přinejmenším v Evropě se nezdá, že by v tomto ohledu byly v rámci ekumenických diskusí nějaké závažné problémy. Je ovšem třeba mít na vědomí méně početné a výrazné církve, jako jsou například v (především) evropští unitáři, kteří nepřijímají trojiční učení, nebo mimoevropské tzv. starobylé východní církve, které nepřijaly závěry chalkedonského koncilu. Tady nám náš dočasně mlčící zdravý selský rozum připomíná, že evidentně začínají velké problémy.
Jednotlivé církve zde nejsou jednotné ve dvou ohledech. Na takový problém očividně často narážíme, nicméně musíme se ptát, zda nelze uvažovat o eucharistické jednotě i přes výše uvedené odlišnosti. Nemohli bychom třeba namítnout, že dvě různá pojetí „stejně dobře“ uskutečňují či vyjadřují účast na Kristu skrze chleba a víno? Kromě více či méně zdařilých spekulací máme k dispozici dokument „Společná večeře Páně je možná“ vypracovaný výzkumnými ekumenickými institucemi ve Štrasburku, Tübingen a Bensheimu.6
Kromě toho, že se jedná o respektovaná pracoviště a dokument si získal velký ohlas, je pro naši práci podstatné i to, že také hojně čerpá z biblických základů a staví na nich svou argumentaci. S praktického „eurocentrického“ hlediska je pak příhodné, že jsou teze tohoto dokumentu namířeny hlavně na společné přijímání evangelíků a katolíků. Význam dokumentu tkví v neposlední řadě i v tom, že ukazuje nejen možnost přizvání křesťanů a křesťanek jiných vyznání k společnému Stolu i přes rozdíly v teologickém rozumění a praxi, ale dokonce ukazuje tuto jednotu jako nutnou, přikázanou. Základ argumentace je stejný, jako jsme již ukázali: Jednota přijímání je ustanovená Kristem a na mnoha místech je také uskutečňována.
Takové argumenty představují přinejmenší závažný hlas do diskuse jednak o možnostech eucharistické jednoty, jednak o její podobě: Nikde není řečeno nic o stejném způsobu vysluhování večeře Páně, ani o nutnosti stejné teologie, která by ji doprovázela. O jednotě v Duchu můžeme dnes v mnoha ohledech mluvit. Můžeme zmínit sdílení obdarování při výuce (ať už na půdě univerzity, nebo na „nižších“ školách), o společné práci na půdě diakonické služby, o spolupráci konkrétních církevních společenstvích a podobně. Selský rozum se může opět přihlásit o slovo a namítnout, že takové sdílení duchovních darů se také mnohdy nedaří, nebo k němu ledaskde ani nedochází. Zde je situace obdobná, jako v předchozím bodě. I přes různé nesváry a neochotu můžeme najít vstřícný a ochotný přístup k členům jiných církví a k jiným církvím jako organizacím.
Shrneme-li si předchozí argumenty, docházíme k tomu, že mluvit o jedné církvi je nejen možné, ale dokonce nutné. Jedním dechem ale musíme upřesnit, co se označením „církev“ myslí. Na základě zmíněných úvah zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by mělo smysl a že by bylo nutné hovořit o jedné církvi jako organizaci, ani že by bylo zapotřebí uvažovat o snahách o sjednocení v tomto smyslu. Jednota založená v uvedených textech znamená z různých hledisek jednotu v následování Ježíše Krista, která je - zde především s odkazem k Tezím o eucharistické pohostinnosti - možná i přes velké množství samosprávných církví. Abendmahlsgemeinschaft ist möglich. Thesen zu Eucharistischen Gastfreundschaft. - navštíveno 7.6. 2013); česky: Společná večeře Páně je možná.
- Najít jednotu v Bohu a Ježíši Kristu jako jádru křesťanské identity.
- Přijmout eucharistickou jednotu i přes odlišnosti v praxi a theologii.
- Podporovat sdílení duchovních darů a spolupráci v diakonii a výuce.
- Uzavřít, že jednota neznamená centralizaci organizace, ale následování Krista a bratřství.
Česky: Společná večeře Páně je možná.
Bůh není přijímač osob..
tags: #lidske #a #krestanske #jedno #je