Dnes se v oblasti naší takzvané západní civilizace, a to včetně krajně sekularizované České republiky, skloňují křesťanské hodnoty takřka ve všech pádech. Při hlubším pohledu se však nelze ubránit dojmu, že často jde pouze o abstraktní fráze, a zeptáme-li se, čím mají být tyto hodnoty reálně představovány, následuje mlčení nebo naivně diletantské či zcela bezobsažné fráze.
Nelhat, nekrást, poctivě pracovat atd. jsou přece obecně lidské morální požadavky, kterými je podmíněna existence každé slušné a dlouhodobě stabilní lidské společnosti. Plakátová sdělení a výzvy typu: „Nevaž se, odvaž se!“ nebo „Závazky nejsou pro mne!“ apod. jsou sice primitivní a vyloženě hloupé, ale zřejmě jasně svědčí o vážných a nebezpečných obecně společenských směřováních.
Například evropští křesťané však dnes zřejmě musí sebekriticky uznat, že obávaní vyznavači islámu jim právě ve směru rodiny, spontánní charities uvnitř svých komunit, vzájemné solidarity apod. stavějí před oči relativně vysokou laťku. Kritický populační vývoj na půdě „křesťanské“ Evropy je pro to mj. K právě uvedenému tedy možno souhrnně říci, že základním, i tak však velmi náročným požadavkem kladeným na křesťana, je být člověkem v nejvlastnějším a nejplnějším smyslu slova.
Při hledání podstatných a zcela specifických křesťanských civilizačních kořenů tedy musíme jít podstatně dále a hlouběji, než se omezit na tuto všeobecně lidskou bazální úroveň. Na takovou cestu si však vezměme jednu výstrahu: nikdy nedopusťme, aby se nám hledané křesťanské hodnoty staly prvky omezené ideologie a tragicky tak sklouzly do poloh stavících ze svého principu umělou hráze i obecným pozitivům uvnitř lidské společnosti.
Jádro křesťanských hodnot a jejich praktická realizace
Křesťanství zcela nepochybně představuje transcendentní pohled na bytí v nejširším smyslu slova. Z toho nutně vyplývá postoj univerzální odpovědnosti vůči Skutečnosti, jež kvalitativně (tj. přímo způsobem svého bytí) přesahuje rozměr jakéhokoli lidského jedince i rozměr veškeré lidské existence a celé lidské civilizace.
Zřejmě je z praktických důsledků právě uvedeného to, že se vytváří základ pro vědomí člověka, že je bytostí nejen svobodnou a nesmírně důstojnou, ale zároveň i v krajní míře obdarovanou. Svobodu a důstojnost lidské osoby zcela oprávněně zdůraznilo novověké osvícenství, ale opomnělo se v něm vědomí oné nezasloužené, ale zavazující obdarovanosti člověka.
Jádro křesťanské zvěsti je evangelijní: božská autorita výhradně ze své zcela svobodné vůle podala člověku svoji ruku tím, že sama vstoupila do jeho stvořené existence s bezpodmínečnou ochotou ponořit se až na její dno se všemi riziky lidské svobody, a to až po svoji nejvyšší oběť. Toho, že Ježíš se plně realizuje vtělení božské transcendence do riskantní lidské existence, lze chápat jako základ pro veřejný a společenský rozměr víry.
Víra tedy není jen souhrn přesvědčení; je to živá důvěra ve skutečnost, která přesahuje lidskou rozumovou kapacitu, a zároveň obsahuje důvěru ve dar obdarování, jehož cena je nekonečná. Tímto prvkem se vytváří základ pro odpovědnost a pro vizionářskou orientaci do budoucnosti, která bývá nazývána tři tzv. božské ctnosti: víra, naděje a láska.
Za důležité považujeme, že živá víra může působit na veřejnou sféru a motivovat k odpovědnému a etickému jednání. V ní je očividně možné přikázat moruši, aby se vytrhla ze svých kořenů a přesadila se do moře, pokud má společnost skutečně reálnou víru, která se projevuje v činech a strukturách.
Křesťanství a politika: jaké jsou hranice a co zvolit pro budoucnost
Otázka, zda je možné slučovat křesťanské hodnoty s politickým životem, zůstává složitá. Křesťanská vize hodnot v politice neznamená jen sekulární vládu s „perníkovým“ náboženstvím; je založena na hlubších teologických a filozofických představách o povaze Boha a o lidské společnosti. Jádro spočívá ve spravedlnosti, svobodě, roli rodiny a ceně lidské bytosti, vytvořené k obrazu Boha.
Rodičovská autorita, obětavost a starostlivost v rodině jsou považovány za základní ctnosti, které se pak promítají do veřejného života. Poctivost, spravedlnost a odpovědnost jednotlivce i státu jsou hodnoty, které se skrze etické společenství posilují a které stát nemůže sám vytvořit, ale musí získávat z venčí.
V rovině politické se objevují názory, že stejně jako politická kultura vyžaduje respekt k právům a svobodám jednotlivců, tak i náboženské hodnoty by měly být chápány jako součást veřejného dobra, nikoli jako nástroj proti ostatním.
- Stát potřebuje autoritu a moc, ale nejsou to atributy, které si může sám „vydobýt“; musí být přijaty občany a legitimně od jiných entit.
- Obětavost a starostlivost státu se projevují ve službě občanům, v odpovědnosti vůči spravedlnosti a v ochotě poskytovat podporu potřebným.
- Poctivost a spravedlnost jsou základem důvěry ve veřejný pořádek a právní řád; bez nich se společnost rozkládá.
Je třeba rozlišovat mezi náboženským přesvědčením a politickým nárokováním na vládnutí. Ježíšovo učení se neuchýlilo k zahrnutí do politické kampaně; jeho poselství je o Boží vládě a o službě druhým bez touhy po moci. Křesťanský světonázor tedy vybízí k tomu, aby věřící zůstávali „ve světě, ale nebyli z něj“ a aby sloužili lidem skrze lásku a spravedlnost, ne skrze konfrontační boj proti jinak smýšlejícím.
V českém kontextu je důležité uvědomit si, že veřejná sféra by měla umožnit prezentovat různé hodnoty a vyznání, pokud jsou respektovány svobody a důstojnost ostatních. Křesťanský étos historicky formoval základy liberalismu a právního státu, a to i přes složitou a někdy problematickou minulost církve ve vztahu k politice.
V moderních debatách se objevuje otázka, zda a jak silně lze křesťanské hodnoty využívat v politice. Podle některých názorů by měla být víra a etika více než jen slogan; měla by být živá v každodenním životě, v rodině i v občanské odpovědnosti. Zvláště důležité je, aby voliči a politici rozlišovali mezi „držet se křesťanských hodnot“ a „držet se Krista“ tak, aby nebyla zneužita náboženská víra k manipulaci a potlačení různorodosti společnosti.
Na závěr je vhodné připomenout, že křesťanství není politický program samo o sobě, ale soubor hodnot a postojů, z nichž vychází způsob, jak se člověk má chovat k sobě samému, k druhým a ke společnosti. V Evropě i v ČR by měl být tento etický kredit používán jako infra, která podporuje spravedlnost, důstojnost a solidaritu, a ne jako prostředek k alienaci a rozdělení.
tags: #lidske #a #krestanske #jedno #je