Bazilika svatého Jiří na Pražském hradě vznikla jako druhý kostel na hradním sídle a patří k nejstarším dochovaným sakrálním stavbám v České republice. Z původní stavby založené kolem roku 920 knížetem Vratislavem I. se zachovaly pouze základy, dnešní románská podoba s hlavní apsidou a dvěma věžemi pochází z rekonstrukce po ničivém požáru v roce 1142. V první polovině 13. století byla přistavěna kaple svaté Ludmily a vstupní portikus na západní straně, což proměnilo charakter celého objektu. Období raného baroka připojilo dnes výrazné průčelí a klášter byl rovněž přestavěn; za začátkem 18. století přibyla kaple sv. Jana Nepomuckého.
Interiér baziliky zůstává románský, strohý a monumentální. Při výzkumu archeolog Ivan Borkovský posoudil nález hrobů v řadě Přemyslovských pohřbů severně od osy kostela. Prvním a nejstarším hrobem byl hrob 93 (JK-93), nalezený prázdný a téměř zničený; zůstal jen východní konec rakve z jasanu a kování rakve. Následovaly hrobky 92 a 95, které spolu souvisely: hrobka 92 byla přizděna k hrobce 95, do níž byla dodatečně vložena malá hrobka abatyše Kunhuty z Kolovrat zemřelé v roce 1401.
Podle Borkovského měla rakev v hrobě 93 patřit knížeti Boleslavu I., a do rakve měla být vložena i jeho manželka Biagota. Velká hrobka 95 měla být pro knížete Oldřicha, ale nebyla využita; myšlenka, že by stěny hrobky 95 mohly narušit rakev s ostatky, byla zpochybněna. Jižní stěna hrobky 95 je jen v těsném sousedství hrobu 93 a nemohla ji narušit; nebylo tedy možné, aby do rakve s pohřbeným mohla být vložena i manželka.
Pravděpodobnější bylo, že během stavby hrobky 95 se objevila hrobka muže a ženy, a ostatky i kvádříky byly odloženy. Po vytvoření hrobky 95 byla na její jižní straně přizděna hrobka 92 z kvádříků ze zrušené hrobky a do ní byly ostatky obou uloženy, přičemž rakev 93 zůstala prázdná. Následně posoudil ostatky z hrobky 92 antropolog Emanuel Vlček a vyzdvihl některé rozpory s výkladem I. Borkovského, zejména absentující kování a rozdílný stav ostatků.
Dodatkové výklady uvádějí, že žena (pravděpodobně Biagota) mohla být původně uložena v rakvi hrobu 93 a teprve později vložena k mužům do hrobky 92, což bylo dále rozvedeno různými autory a spekulacemi. Zjištění z dalších prací ukazují, že žena z hrobky 92 by mohla být matkou biskupa Jaromíra/Gebharta, a že neznámý kněžic byl otcem Spytihněva II., biskupa Jaromíra a moravských údělníků Konráda I. a Oty I. Není však možné potvrdit totožnost Vratislava II., jehož otcem byl Břetislav I. a matkou Jitka ze Svinibrodu.
Současná relevanci a výzkum mateřské linie se soustředí na možnou identifikaci rodičů páru z hrobky 92. DNA z odhalené kostry Spytihněva II. je vzhledem k vysoké mineralizaci ostatků téměř nereálná. Ostatky Vratislava II. z Vyšehradu jsou pravděpodobně ztraceny. Nyní probíhá výzkum ostatků Otce Oty I. Olomouckého, jehož výsledky mohou pomoci ověřit rodové vazby páru z hrobky 92 i pro další bratry Spytihněva II., Jaromíra a Konráda. U ženy z hrobky 92 byla již dříve izolována mtDNA - H3af.
Románská trojlodní bazilika sv. Jiří na Pražském hradě je nejstarší dochovanou sakrální stavbou na hradě. Dvě bílé románské věže z opukových kvádrů výrazně dotvářejí siluetou komplex, zatímco západní průčelí je raně barokní. Podle historika umění Jaroslava Sojky lze barokní fasádu přisuzovat 2. polovině 17. století; mohl ji navrhnout Giovanni Domenico Orsi, případně Francesco Caratti. Kaple svatého Jana Nepomuckého byla přibavena roku 1722, když vrcholně probíhalo svatořečení. Do konce 19. a počátku 20. století byly skvosty, včetně sgrafit, restaurovány do středověké románské podoby.
Kapli svaté Ludmily vévodí nástěnné malby z dob po velkém požáru Pražského hradu v roce 1541; kněžna Ludmila je zde uložena v kamenné tumbě ze 14. století s plastickými soškami světců a ležící sochou světice. Legenda vypráví o zavraždění Ludmily v Tetíně na příkaz Drahomíry. U kvádrových bloků 30/50 × 13 cm, které se nacházejí na západním nároží severní mezilodní arkády, byl zkoumán způsob jejich opracování sekerními nástroji, kde byly použity topůrkové špice a škrábání sekerou; charakter zpracování svědčí o práci kameníka z dané doby.
V řeckém pravoslavném kostele v Lodě je uložena krypta s sarkofágem svatého Jiří; řecký archimandrita Markellos vysvětluje, že rod Jíří je v regionu velmi rozšířen a že poutníci by mohli do itinerářů zařadit tuto památku. Všechny tyto souvislosti ukazují, že Bazilika svatého Jiří a klášter představují nejstarší dochovanou církevní stavbu Pražského hradu, a že jejich vývoj od předrománského kostela až po renesanční a barokní úpravy odráží proměny české šlechty a duchovní života v celé středověké a raně novověké epoše.
