Poznejte místo prvorepublikové noblesy a elegance, místo, kde pobýval a tvořil Leoš Janáček. Hoteloví hosté mají volný vstup do bazénu a wellness centra. Ve volném čase je možné využít tenisový a sportovní areál, který je od hotelu vzdálen přibližně 3 min. štivte naše wellness & spa centrum, odpoutejte se od každodenních starostí a nechte se pohltit vlnou relaxace... V případě zájmu o navštívení našeho wellness centra prosím kontaktujte wellness recepci na 577 113 675. Cestujte pohodlně vlakem kamkoliv a kdykoliv.
Luhačovický kostel Svaté Rodiny letos čeká oslava 20. výročí jeho vysvěcení. Významné výročí pro místní farnost i pro celé město si lidé připomenou 9. července při tradiční Luhačovické pouti, která bude tedy letos po dvacáté. Bezmála 20 let v Luhačovicích působí také farář Hubert Wojcik. Při této příležitosti už si uvědomujeme, že ten kostel už tu má své místo. Chodí sem lidé místní i z okolí, také hosté z lázní. Při letošní oslavě, kterou si připomeneme počátkem července už 20. výročí kostela, máme v úmyslu zvláště poctít ty, kdo se zasloužili o stavbu kostela. Což jsou dnes většinou už starší farníci, kteří se na tom podíleli. Chtěli bychom jim zvláště poděkovat za toto zdařilé dílo, které dobře slouží všem, kdo tu mají zájem vstoupit, modlit se, ale třeba i navštívit zde některé kulturní akce. Pozvání dostal také otec arcibiskup Graubner, který jednak na průběh příprav i výstavby dohlížel a také kostel světil a při mnohých příležitostech tu byl. Při příležitosti 20. výročí vybudování kostela také chceme pořídit sousoší Svaté Rodiny, která bude umístěna venku u kostela. Je to totiž jeden z mála kostelů zasvěcený Svaté Rodině. Chceme v jeho okolí také trochu dotvořit tu zelenou výsadbu. Sousoší bude k vidění u kostela v místě, , když se na kostel díváme od pramene sv. Letos budeme realizovat podstavec, během příštího roku by tu mělo být umístěno sousoší.
Tady se setkávají víry, kultura a architektura: „Já přišel do Luhačovic jako farář rok po vysvěcení kostela, tedy v devadesátém osmém, kdy byl kostel dokončený, ale ještě se během toho roku některé drobné úpravy dělaly. Pro Vás je kostel, tím, že je přímo jeho součástí i fara, těch bezmála 20 let i domovem.“
Jak se rozvíjí farní život kostela? Ročně to nedokážeme říci, ale občas se dělá sčítání návštěvníků, které bývá v jednu běžnou neděli. Ten poměr se ale přes sezónu asi mění, ne? V hlavní lázeňskou sezónu a přes léto bývá samozřejmě více těch lidí od jinud. Ať těch na delším pobytu, nebo i ti kteří třeba jsou v Luhačovicích jen na jeden víkend a v neděli si do kostela zajdou, což je pěkné. Ten kostel tu opravdu dobře funguje a je navštěvován. Nový kostel mu hodně napomohl, protože je tu i společenská místnost, kde se slze setkávat a vést různé aktivity. Hlavně je ale kostel dostačující kapacitou pro návštěvníky. V zámecké kapli byly dost stísněné podmínky. Bývaly i čtyři bohoslužby, aby se na nich mohli všichni vystřídat - byly to podmínky, jaké byly. Když jsem byl jako jáhen v Otrokovicích, zažil jsem starý kostelíček, který je tam u cesty na náměstí. A pak také tam byl začátek stavby nového kostela. Když jsem odcházel, sloužil jsem tam takzvanou primiční mši, tedy první, kterou jsem sloužil. Tady máme krásné srovnání: V luhačovické farnosti je nový kostel, Pozlovice zase mají starý kostel s opravdu dlouhou historií. Je to místo obklopené hřbitovem, kde i to má význam. Lidé, kteří přicházejí do kostela, tam kolem něj mají pohřbeny své předky. Při opravách kostela v Pozlovicích se musel vyměnit ve vstupu kámen, který byl sešlapaný těmi generacemi příchozích. To si uvědomíte, kolik generací a lidí tudy do kostela přicházelo, když kámen sešlapali. V Pozlovicích je to, jako když přijdete do staré chaloupky, kde už žily celé generace. Tady v Luhačovicích jako když přijdete do nového moderního bytu. V tom starém kostele je více ta duše předků. Zdejší stavba má zase své. Je nová, účelná, prosvětlená, na všechny je skvěle vidět, ve staré zámecké kapli to tak nebylo. Lidé byli i někde v chodbičce, za něčím zakrytí. Kontakt mezi věřícími a knězem je daleko větší. Není tu ani tolik prvků zdobných, jako ve starých kostelech, které by upoutaly pozornost posluchačů, takže se oni mohou více věnovat obsahu bohoslužby.
Spektrem návštěvníků je takové: Přímo rodáků z Luhačovic samozřejmě zase tolik není, mnozí se sem třeba přistěhovali. I to je značná část farníků, kteří zde dnes mají domov a často už sami vychovávají děti. Zaujmout děti a mládež pro víru je samozřejmě ne jen na tom knězi. To zázemí a předávání hodnot je jistě hodně v rodině. Jak se snažíte zaujmout třeba mladé? Mladí jsou hodně zaměření vizuálně, na obraz, ne jen na slovo, které se poslouchá. Dívají se stále do mobilu, na tablet, na televizi. Proto máme třeba v kostele i promítání textů na stěnu, což vede člověka k tomu, že si to i čte. Samozřejmě ta bohoslužba v rámci toho, jak může být uspořádaná, musí být i pro mladé zajímavá. Třeba i maminky tu přišly s takovou iniciativou. Tak máme nejen ve čtvrtek dětské mše, ale v neděli po přečtení evangelia, jak nastává kázání, tak děti mohou odejít na takovou dětskou katechezi, kde maminky pro ně mají připraveno to, že si o tom co bylo čteno z evangelia s nimi popovídají, mohou kreslit nebo si zazpívají. A my se tak můžeme více v kázání věnovat dospělým. Ta dětská povídání se odehrávají právě v klubovně kostela. Když se bavíme, je těsně před Otevíráním pramenů.
Jak člověk bere, když jako kněz tu má tak významnou funkci, žehnat léčivým pramenům, zásadním pro zdejší lázeňství? Tato farnost je charakteristická tím, že je „lázeňská“. S tím je spojeno samozřejmě i Otevírání pramenů druhý víkend v květnu. Ano a také, že jsme jen uživateli pramenů na určitou dobu. Tak jako já jsem tu 20 let, ale nebude to na vždy. Prameny jsou bohatství kraje, my si to uvědomujeme a ctíme je. Děkujeme za to. Teď se zeptám trošku s nadsázkou na loňské svěcení pramenů. Ottovka byla posvěcena, ale pak ji během roku museli kvůli špatným rozborům odstavit. Půl roku nejela, byla špatná a i teď je to nejisté, jak to s ní bude. To si právě musíme uvědomit, že je to žehnání a díky za prameny Pánu Bohu. Pramenů je tu X. Jen jeden přestal fungovat a jaké je kolem toho pozdvižení. A teď si představte, že by se stalo něco s těmi dalšími. To je právě pro nás výzva si uvědomit, že nejsme pánem toho všeho. Třeba vidíme po světě, že je spousta různých konfliktů, problémy soužití různých kultur, kde předtím třeba byl klid. My tu máme takový dar, kterého si musíme vážit, ctít a ne říkat si, že jen na nás to tu záleží. Musíme proto být za to vděční a každý rok tím obřadem svěcení pramenů také prosit, aby ten rok byl i díky fungujícím pramenům požehnaný. Na příkladu jednoho pramene vidíme, že si nelze říct: „Nic se nemůže stát.“ Něco se stalo, něco se pohnulo. U pramenů zůstaňme. Samozřejmě to velice obohatilo prostranství u kostela. Je to pramen, kde se dá i snadno zastavit. Lidé si naberou vodu, když jedou někam na cestu nebo jedou domů. Je to obohacení. Nikdo nemusí běžet daleko a nabere si tu. Podmínkou provozu léčivých pramenů je to, že jsou přístupné veřejnosti, což je správně. Místu to prospělo. Rád se napiji i tu u kostela, ale jak tu je člověk delší dobu, tak je mu samozřejmě méně vzácné to, co má nejvíce na dosah. Rád se napiji i dalších pramenů.
Ale je to jako s dovolenou. Vidíte a jak vůbec trávíte jako farář dovolenou? Jako všichni zaměstnanci i my, kteří jsme zaměstnanci arcibiskupství míváme dovolenou. V době letních dovolených je ale v Luhačovicích nejvíce hostů a turistů, takže si těžko můžeme brát nějaké delší volno v tomto období, to by bylo neúnosné, nelze napsat, že teď dva týdny bohoslužby nebudou... A jak volno trávíte? Často jezdím do Polska k mamince a k rodině a občas také na nějakou zajímavou pouť. Třeba bych se rád podíval někdy i na takovou pouť, která je teď zrovna ve Fatimě v Portugalsku, kde se 13. Nejvíce přirostlý k srdci je kostelík v Polsku ve farnosti, ze které pocházím. Tam jsem vyrůstal a v tom kostele od mala také ministroval. Pak je pro můj duchovní život významné poutní místo Hora svaté Anny v Polsku, kam jsme jezdili. To pro mne vždy bylo takové místo ztišení, při různých pobožnostech, které se tam konaly svého času i za účasti pozdějšího papeže Jana Pavla II. Každá krajina má své bohatství a kostel je vždy v nějakém centrálním místě. Já jen když jedu autem do své polské domoviny, dívám se cestou hned na několik významných poutních míst: Hostýn, Dub nad Moravou, Svatý kopeček. Všechna ta místa jsem samozřejmě navštívil, stejně jako třeba Velehrad. Nejen kostel má teď výročí, ale i Vy jste měl významné životní jubileum, vloni jste oslavil padesátku.
Samozřejmě je to předěl. Jsem vděčný, že jsem to mohl oslavit jednak s rodinou v Polsku, ale také tady s farníky z Luhačovic a Pozlovic. A na posezení sem dorazila i většina kaplanů, kteří se tu za to mé dosavadní působení v luhačovické farnosti vystřídali. Člověk se při takovém jubileu samozřejmě dívá za sebe a hodnotí tu cestu, kterou už životem a také v kněžství prošel. Kněží se různě stěhují po farnostech. Farnosti jsou přidělovány. Důležitá otázka je pro mě, kde budu nadále působit, určují to představení, ale samozřejmě po domluvě. Nejsme automaty, které se převezou na jiné místo a tam budou fungovat stejně. Jsme lidé, kteří si budují k místům a dalším lidem vztahy. Změnit farnost asi není jednoduché. Je to i o těch lidech se kterými se setkáváme. Nemáme u sebe ale nejbližší rodinu a přitom tu nefunguje nějaký kněžský domov pro faráře v penzi.
Od úvah o budoucnu do současnosti. Teď probíhá mistrovství světa v hokeji. Ani moc ne, spíš občas. Pro každého má sport nějaké místo v životě. Když jste procházel různé farnosti - Otrokovice, Velký Ořechov, Holešov... Svou cestu popisuje: „Samozřejmě z každé farnosti člověk získává různé zkušenosti. První je kolečko, které duchovní prochází jako jáhen před vysvěcením, já byl v Otrokovicích. Pak jako kaplan jsem byl rok v Holešově. Tam je farnost spojená s postavou a odkazem svatého Jana Sarkandera. Ve Velkém Ořechově, kde jsem pak byl čtyři roky farářem, byla zase taková rozlehlá farnost s hodně okolními obcemi, které jsem objížděl. Každá farnost je jiná, nejde říci si, že v jedné jsem něco řešil takto a v jiné to půjde stejně. Je nutné to místo a farníky blíže poznat.
Jen pak člověk s nimi může dobře spolupracovat. Byl jsem mladý a měl jsem velkou zásobu elánu. To místo tu je krásné a Pozlovice i Luhačovice mají své. Začínal jsem v novém kostele, kde bylo ještě nutné některé věci uvést do provozu. To byla celkem výzva, která se ale stále neskončila. To místo tu dává hodně příležitostí a možností a stále je na čem pracovat. I nejkrásnější bazilika, když je zavřená, tak se končí u dveří. Na samotné faře bydlíte Vy a kaplan. Je to spousta lidí. Pomáhají nám s chodem fary, ale také s tím, co je spojené s kostelem. Kostelníci, varhaníci, paní, která dělá květinovou výzdobu, všichni, kdo dělají různé přípravy k bohoslužbě. Někdo přijde dvakrát za rok pomoci s úklidem kostela, někdo dělá nějakou pravidelnou službu. Leckdo teprve až se zapojí, pozná kolik je to práce, aby tu vše bylo, jak má.
Někdy máte dobrý úmysl, ale není to přijato. Příklad toho dobrého počínání, které se podařilo, ale určitě to není zdaleka jen moje zásluha, je, že vznikla v budově bývalé fary Charita a slouží lidem, kteří ji potřebují. Je skvělé, že jsem se na tom mohl podílet. Stará budova se adaptovala a slouží lidem v tom, co tu chybělo. A to zdaleka ne jen těm, kteří chodí do kostela. Na nás všech je podporovat činnost Charity, aby mohla dobře působit i nadále. Zatímco kostel má výročí 20 let a říká se mu nový, teprve nedávno se obnovila kaplička u kolonády, která je sice stará, ale funguje až v posledních letech. Mluvili jsme už o staré zámecké kapli. Zámek se zřejmě bude vracet potomkům Serenyiů. Věřím, že užívání kaple by mělo fungovat dále ve stejném režimu jako dosud a bude dál sloužit veřejnosti, pro kterou byla léta farním kostelem. Žádná jednání ale ještě neproběhla. Farnosti Luhačovice se v církevních restitucích nic nevrací, nic nezískáme. Pozemky jsou zastavěny. Jsme odkázáni na financování jako dosud například ze sbírek. A Popřát jim do dalších let boží poženhnání a dobrou spolupráci a všechny bych rád pozval k oslavě 20.
K tomu, abychom v poměrně krátkém časovém úseku navštívili místa jako Vyšehrad, Emauzy, Loreta, Petřín, Vikárka, Žofín nebo Letná nemusíme zajíždět do naší matičky stověžaté, uprostřed Čech ležící, ale stačí nám navštívit nejznámější moravské lázně, tedy Luhačovice, které pro změnu zaujaly polohu na hranici Slovácka a Valašska. A když už jsme u těch poloh, tak luhačovická městská část zvaná Pražská čtvrť se nachází na „hornom koncu“ tohoto krásného lázeňského města. A až sem zasáhly „dlouhé prsty“ Dušana Jurkoviče, geniálního architekta, který dal na počátku 20. Přitom Pražská čtvrť toho původně s Luhačovicemi zase až tak moc společného neměla.
Ještě v době, kdy Jurkovič navrhl širší urbanistický regulační plán Luhačovic, který měl zahrnovat také Pražskou čtvrť, nacházející se severozápadně od Jestřabí hory, spadala tato oblast do katastru obce Pozlovice. Jednalo se vlastně o ucelenou čtvrť honosných secesních penzionů, uzavírající od severu rozsáhlý Lázeňský park a tím i celou údolní lázeňskou zónu. Pozlovice však regulační plán odmítly a Pražská čtvrť zatím zůstávala mimo centrum dění (k Luhačovicímm byla připojena až roku 1915 resp. 1926). A teprve o 11 let později se Luhačovice staly městem. Název Pražská čtvrť vznikl díky tomu, že mnohé zdejší objekty nesou název s naším hlavním městem nějak související. Této čtvrti se však také někdy říká vilová část Antonína Václavíka. Tento pozlovický rodák byl významným českým etnografem a folkloristou, který vstoupil do dějin nejen snahou o zachování lidových zvyků, ale zejména moderním pojetím v organizaci muzejních sbírek. Je zajímavé, že Pražskou čtvrť do jisté míry charakterizují dvě „antagonistické“ stavby.
Jednou je monumentální historizující dominanta hotelového objektu s kaplí, tedy Augustiniánský dům, tou druhou vila Emauzy z počátku 20. století, zřejmě nejmenší objekt celé čtvrti. Ta se nachází jen nějakých 10 až 15 minut chůze od kolonády a Lázeňského náměstí, ale ti, co přijedou na vlakové nebo autobusové nádraží, musejí počítat s procházkou o celkové délce přibližně 2,5 kilometru, při okružní procházce tedy nějakými 6 až 7 km. A za samostatnou zmínku stojí určitě také vila Vyšehrad, což je secesní hotel rodinného typu, nebo architektonicky velice zajímavá vila Kancnýřka, vzácná stavba arch.
A na závěr ještě pár informací: Po založení luhačovické akciové společnosti v roce 1902 následovala její expanzivní stavební činnost na podporu rozvoje lázeňství, přičemž největší počet vil a léčebných budov se začal budovat v částech Jestřabí a Pražská čtvrť. Vznikají tak v rychlém sledu hotel Praha (1902), Augustiniánský dům s kaplí sv. Tomáše (1903) a vila Praha (1904), které postupně následují vily Pernštýn, Nešverova, Prachařova, Krumplova, Kněžský dům, Emauzy a Petřín. Později pak byly ještě postaveny např. objekty (převážně vily) nazvané Vikárka, Valaška (Jurkovičova stavba s - pro tuto čtvrť - atypickým názvem), Vyšehrad, Žofín, Kancnýřka, Učitelský dům, Libuše nebo Šárka. V roce 1915 byly lázně Luhačovice zákonem prohlášeny za léčebné místo a Pražská Čtvrť s několika dalšími vilami v katastru Pozlovic byla poprvé oficiálně spojována s obcí Luhačovice (katastrálně však zůstávala pozlovická).
Lázně jsou lázně a také v Pražské čtvrti pobývalo více cizinců a přistěhovalců než domorodců. „Cizáci“ také dali podnět k tomu, aby se tato část připojila trvale k Luhačovicím. Ale rivalita mezi Pozlovskými a obyvateli Pražské čtvrti panovala už před I. světovou válkou, kdy se Pražská čtvrť marně domáhala stavby mostu přes Pozlovický potok. Spory pokračovaly i po válce, ale s odtržením Pražská čtvrť Pozlovice nesouhlasily, protože téměř tři čtvrtiny celého obecního rozpočtu tvořily příjmy z ubytovacích zařízení v Pražské čtvrti. V roce 1922 měly dokonce Luhačovice celou čtvrť od Pozlovic převzít za směšnou částku 10.000 korun, ale tehdy k tomu ještě nedošlo. Do hry tenkrát vstoupily dokonce i petice prezidentovi T. G. Masarykovi. K přeřazení Pražské čtvrti pod „nadvládu“ Luhačovic nakonec definitivo došlo - na základě rozhodnutí ministerské rady - až v roce 1926 a po zaplacení jednorázového vyrovnání ve výši 100.000 korun. K převzetí dotčených pozlovických farníků farnostmi luhačovickou, tedy k tzv. Výborná poloha Pražské čtvrti umožňuje jejím obyvatelům, návštěvníkům i hotelovým hostům příjemné pěší procházky parkem ve směru na lázeňskou kolonádu i delší vycházky k Luhačovické (Pozlovické) přehradě a do okolních lesů s upravenými chodníky pro pěší turistiku. Pražská čtvrť však zůstává hlavně místem, kde byly na začátku minulého století postaveny architektonicky zajímavé vily, v nichž rádi pobývali významní umělci 20. století, např.
Pokračování výstavby následovalo po roce 1902 a vznikalo mnoho vil i dalších staveb; výčet zahrnuje mimo jiné Vikárka, Valaška, Vyšehrad, Žofín, Kancnýřka a další. Pražská čtvrť tedy představuje unikátní kombinaci bohaté lázeňské historie, architektury a kulturního života, který dodnes formuje tvář města. Název Pražská čtvrť vychází z původních pojmenování objektů odkazujících na hlavní město, ačkoliv její plné spojení s Luhačovicemi nastalo až později, po právním vyrovnání a změnách administrativních hranic.
tags: #luhacovice #knezsky #dum