Habemus Papam. Z balkónu baziliky svatého Petra zazní slavnostní slova, a celý svět je sveden do klidu nad Sixtinskou kaplí.
Známý italský režisér Nanni Moretti natočil v roce 2011 film Habemus Papam.
Jedná se o skvěle sladěnou směs smíchu a lidského dramatu.
Soubory cookie používáme ke shromažďování a analýze informací pro vylepšení uživatelského zážitku.
Hodnocení řady filmových kritiků byla ještě vyšší.
Mezi věřícími bylo možné též zaznamenat kladné ohlasy, někteří však film kritizovali s odůvodněním, že Moretti sám sebe deklaruje jako nevěřící, a pokud tedy na dané téma natočil film, musí v něm být zakomponováno něco, co je alespoň ve skryté formě v rozporu s vírou.
Kromě těchto lehce extrémistických názorů existovaly ze strany věřících dvě zásadní výhrady.
První směřovala proti zobrazení kardinálů z jejich lidské stránky, tedy s těmi projevy, které do této kategorie spadají.
Morettiho kardinálové nejsou strnulé figury se sepjatýma rukama a absencí normálních lidských potřeb a tužeb, ale živí lidé se svými lidskými radostmi a slabostmi, a proto si klidně můžou zahrát volejbal a být přitom unaveni, stejně jako cvičit na rotopedu, anebo spokojeně poklimbávat.
Druhá výhrada se týkala závěrečné rezignace, protože tohle je mimo realitu, papež přece nerezignuje, to se v podstatě nikdy nestalo.
Je pravda, že Morettiho papež vůbec nevykonával úřad, protože neunesl tuto tíhu hned od počátku.
Je snad Moretti vizionář? To ani ne, ale nejen v tomto filmu ukazuje, velmi dobře rozumí lidské stránce.
Té, na kterou se zapomíná pod přesvědčením, že Duch svatý všechno zařídí.
Benedikt XVI. nádherně ukazuje provázanost obojího.
Dlouho se modlí a zpytuje svědomí, zkoumá, jak k němu promlouvá Boží hlas.
Současně si je velmi dobře vědom i svých lidských kapacit.
Jeho rozhodnutí je výzvou těm, kteří tvrdí, že se můžeme spolehnout na Boha, který vše zařídí a bez kterého sami nic nezmůžeme.
Ano, ale člověk je povolán k zodpovědnosti.
Ano, ale - pozor na zjednodušující tvrzení a říkání poloviny pravdy.
Jakmile vytrhnu jednu stránku z kontextu, skončím v prázdné frázi a pokrytectví.
Z kříže se nesestupuje.
Ale kdy? Tehdy, když z něj sestoupit nemůžu, protože to není v mé moci.
Autorka je kancléřka pražského arcibiskupství Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam!
Když z balkonu baziliky svatého Petra zazní tahle slova, stvrzená bílým dýmem z v tu chvíli nejsledovanějšího komína na světě, rozprostře se nad Sixtinskou kaplí klid a mír, který vzápětí obejme celý křesťanský svět.
Konkláve, o kterém nikdo nikdy dopředu neví, jak dopadne, je úspěšně završeno, kardinálové si úlevně oddechnou, že jejich izolace končí, a pádí pro noviny a mobily, věřící z celého světa si na náměstí před bazilikou ještě počkají na tradiční Urbi et Orbi, pro které si sem vlastně přišli, a pak pomalu začnou balit spacáky.
Jenomže ještě předtím, než papež v přímém televizním přenosu předstoupí před své ovečky, aby je ujistil, že už zase mají svého pastýře, musí odpovědět na zásadní otázku (která je v zásadě pokládána za řečnickou): Acceptasne electionem de te canonice factam in Summum Pontificem - Přijímáš své kanonické zvolení za papeže?
A tady se to tenkrát parádně zaseklo…
Místo oslav nového pontifikátu a papežské intronizace, vlídného kynutí davům a voňavé porce domácích lasagní s římskými mušlemi v Taverně Angelica budou kardinálové (přestože už mají odpracováno) dál na byt a stravu v hospici Svatá Marta a za uzavřenými dveřmi Sixtinské kaple.
Ještě budou muset nějakou dobu vydržet bez kontaktu s vnějším světem, neboť jejich „domácí vězení“ platí až do té doby, než je nový papež veřejně vyhlášen a představen.
A v tom je právě ten problém, se kterým nikdo (včetně protřelého tiskového mluvčího Vatikánu, jenž dovede zařídit, okecat a zdůvodnit cokoli) prostě nepočítal.
Svatý otec se sice nechal zvolit, ale nějak se mu nechce usednout na papežský stolec, převzít svůj úřad a stanout v čele světového křesťanstva.
Nechce vyjít na tradiční balkon, nechce se setkat se svými kardinály, a přestože toho chtěl tolik udělat, nemůže, protože se cítí nejistý a unavený jako muž, který se v nesprávnou dobu ocitl na nesprávném místě, a nedokáže unést své nové poslání.
Kardinálové jsou vyplašení, téměř půl milionu věřících na náměstí sv. Petra rozpačitě přešlapuje a státníci na celém světě začínají vyjadřovat rostoucí znepokojení.
A Svatý otec mlčí jako pařez, což už se nedá dlouho ustát.
Něco se musí stát, protože takhle to dál nejde!
Je třeba najít někoho, kdo ho zpracuje, postaví na nohy a ukecá, aby do toho šel.
A tak poslali pro psychoanalytika.
In nomine Domini - Ve jménu páně
A také Sigmunda Freuda.
Nějak se vedle sebe tyhle silné figury prostě vejít musí!
Ale psychoanalytik to za neprodyšně uzavřenými zdmi Vatikánu nebude mít jednoduché.
Počínaje jiným výkladem pojmu duše, než je tu zaveden, přes zakázané otázky, týkající se sexu, matky, vnitřních představ a pro jistotu i snů, až po vražedné aranžmá psychoanalytické seance, kde už neplatí žádné extra omnes (všichni ven!), takže se během vyšetření kolem tísní několik desítek kardinálů, kteří lapají každé slovo, protože chtějí mít všechno z první ruky.
„Chcete být papež?“ ptá se právě zvoleného věcně.
„Já už jsem papež,“ konstatuje unaveně Svatý otec, „kardinálové mě zvolili!“
A vám po téhle odevzdané replice dochází, že tohle rozhodně nebude čistá, prvoplánovitá komedie na „první dobrou“, ale mnohem sofistikovanější poselství, kde je úsměvný volejbalový turnaj kardinálů jen vnějším ornamentem, rámujícím příběh osamělého muže, který začíná pochybovat.
Máme Papeže! Máme papeže! Vždycky chtěl být hercem a cestovat s divadelní společností od města k městu, ale nevzali ho na akademii.
Teď se stal papežem, u nohou mu leží celý svět a on má utkvělý pocit, že na tuhle hlavní roli prostě nemá.
A také cítí, že si musí připomenout některé základní věci ze života, na které už zapomněl.
Jenomže si nemůže vzpomenout, které to jsou, a už je unavený z toho, jak na to pořád nemůže přijít.
A pak se věci semelou tak, že se jim ztratí v ulicích Říma, osamělý a trochu zmatený stařec, který v časném ránu žvýká v pekárně teplou žemli a přemýšlí o tom, zda je opravdu postižený „rodičovským deficitem“, jak soudí psychoanalytici, nebo je toho všeho na něj prostě už moc.
V televizi dávají stínové divadlo, v němž švýcarský gardista imituje papežskou siluetu za okny jeho rezidence a sem občas rozvlní záclonu, aby vzbudil zdání, že Svatý otec dlí ve svých komnatách spořádaně na modlitbách.
A v něm pomalu zraje rozhodnutí, na které si budete muset počkat až na konec filmu, kdy na tradiční balkon s výhledem na náměstí sv. Petra, naplněného dychtivým očekáváním, přece jen vyjde…
Potřebuje být sám, ale čeká na něj miliarda lidí!
A přestože už začínají být trochu netrpěliví, tenhle film kvůli nim na vyšší rychlostní stupeň nezařadí.
Jako by zkušený režisér, scenárista a jeden z klíčových protagonistů snímku Nanni Moretti věděl, že není proč ani kam.
Tohle totiž není opus založený na akcelerující akci, ale daleko spíše na vymazleném dialogu, inteligentním vtipu, pointě, které do poslední chvíle odmítáte uvěřit, originálním námětu a prostředí, kam se s kamerou nechodí často a snadno.
A také to není „one man show“, byť k takovému pojetí svádí nejen téma, ale především žijící legenda Michel Piccoli v titulní roli.
Moretti ho nestaví do bizarních, gagových a komicky konfrontačních situací, ale nahlédnutí za uzavřené zdi Vatikánu nearanžuje ve stylu crazy komedie, reality show nebo sitcomu.
Je až s podivem, jak lehce, vtipně, s šarmem a elegancí dokáže rozpohybovat úctyhodné kardinály, vtisknout nostalgickou a lidskou atmosféru vatikánskému volebnímu rituálu a poodhrnout jeho oponu právě natolik, aby to ještě nebylo vlezlé a shazující šmírování.
I papež je jenom člověk…… říká nám tenhle originální a kultivovaně úsměvný film, jenž rozhodně není určen jen bezvěrcům.
A člověk přece má právo mít své pokorné pochybnosti, slabé chvilky a jakousi šanci na opravu tam, kde cítí, že je zapotřebí.
A o nic víc nás tenhle lidský papež soustředěného Michela Piccoliho a elegantního Nanni Morettiho, jenž netlačí na pilu a citlivě balancuje mezi komickým, tragickým a nonkonformním, nežádá.
Máme Papeže! říká nám zároveň s jednoduchou ale zásadní otázkou, zdali se ho vůbec někdo vážně zeptal, jestli nás chce vést.
Zdali nás někdy napadlo, jak těžké je být vůdcem, který si dokáže uvědomit tíhu svého poslání.
HABEMUS PAPAM. Itálie/Francie 2011, 104 min., české titulky, od 12 let, 2 kopie + 2D.
Režie: Nanni Moretti. Scénář: Nanni Moretti, Francesco Piccolo, Federica Pontremoli.
Kamera: Alessandro Zanon. Hrají: Michel Piccoli (papež), Jerzy Stuhr (tiskový mluvčí), Renato Scarpa (kardinál Gregori), Nanni Moretti (psychoanalytik), Franco Graziosi (kardinál Bolleti), Camillo Milli (kardinál Pescardona).
V kinech od 5.
Recenze - Film Máme papeže! se v mnoha ohledech vzpírá očekáváním, která bychom v souvislosti s osobou jeho tvůrce mohli mít.
Kdekdo čekal, že když už se známý italský satirik Nanni Moretti pustí do příběhu o problémech spjatých s volbou nové hlavy katolické církve, nenechá na nejvyšších představitelích kléru nit suchou.
Před šesti lety například host nedávného Febiofestu drsně zesměšnil nynější politickou mrtvolu Silvia Berlusconiho ve filmu Kajman.
Ale po zhlédnutí Máme papeže! může Vatikán zůstat klidný.
Moretti kardinály vykresluje jako sbor trochu nepraktických a občas směšných, ale v zásadě sympatických starých pánů.
Nejde mu totiž o církev jako takovou.
Papež jako hrdina se mu hodí do jeho příběhu hlavně proto, že je to možná největší pozemská autorita, k níž se s důvěrou obracejí stamiliony lidí.
Už název filmu naznačuje implicitně pocit, že je tu někdo, na koho můžeme přenést své problémy.
A příběh nově zvoleného pontifica Melvilla, který se z té obří zodpovědnosti zhroutí, nevypráví o síle jedince ani o vůli překonávat problémy, ale naopak o osobních limitech každého z nás.
Dobře o tom vypovídá začátek filmu, kdy nás režisér zavádí na konkláve, tedy na uzavřené zasedání volitelů nového papeže.
Volbu inscenuje Moretti jako důležitou písemku ve škole.
Ctihodní kmeti od sebe opisují jako ve škole a když dojde na sčítání hlasů, největší favorité se v duchu modlí, ať volba nevyjde na ně.
Režisér tak poprvé obrací na hlavu očekávané narativní schéma.
Běžně se o institucích typu Vatikánu točí příběhy plné intrik a lítého boje o funkce, Moretti naopak rozvíjí vyprávění o moci, již se nikdo nechce ujmout.
A když vyhraje v druhém kole hlasování naprostý outsider Melville, na jeho tváři se projeví bohatá škála emocí, ale radost mezi nimi skutečně není.
V okamžiku, kdy má nastoupit před věřící s projevem, nebo alespoň pozdravem, dostane záchvat paniky a zmizí kdesi v útrobách vatikánských komnat.
Když církevní představitelé zjistí, že jejich nový šéf není schopný veřejného vystoupení, uvalí embargo na jakékoli informace o něm včetně jména a povolají si na pomoc uznávaného psychoanalytika Gruzziho.
Po vzájemných špílcích o neslučitelnosti konceptu duše a nevědomí a prvním komickém sezení, kdy Gruzzi vyslýchá Melvilla, o čem si povídají, by se mohlo zdát, že Moretti povede děj směrem k jakémsi vatikánské obdobě Královy řeči.
Ale opět chyba lávky.
Moretti cesty obou mužů rozdělí, když Melvilla nechá uniknout svým strážcům do římských ulic.
Paralelně tak sledujeme dvě linie.
Jsme svědky bezcílného bloumání starého muže po městě, které vidí svýma laskavýma očima, jako by se v něm ocitl poprvé.
Francouzská legenda z šedesátých let Michel Piccoli propůjčuje své postavě vřelost a pokoru před úkolem, na nějž si netroufá.
Melville se snaží sebrat, roztřídit myšlenky, vnořit se do vzpomínek a přijít na povahu úzkosti, která mu brání přijmout úřad, do kterého byl zvolen.
Ve Vatikánu se mezitím psychoanalytik pokouší rozptýlit kardinály z celého světa.
Nedá se zastírat, že Máme papeže! je občas nekonzistentní.
Vedle melancholické Melvillovy anabáze působí ta vatikánská dějová linie trochu lacině až sitkomově.
Tedy až na to, že laskavě naznačuje, jak jsou kardinálové uzavření za tlustými zdmi, které připomínají vězení, zároveň mentálně uzavřeni v mantinelech svých předsudků a duševní pohodlnosti.
Jistá míra neochoty připustit si realitu je ale vlastní i dalším postavám.
A Melville zase doufá, že církevní hodnostáři pochopí jeho pohnutky a dají mu čas na rozmyšlenou.
Máme papeže! je film o identitě, o maskách, které si nasazujeme, a o rolích, které jsme si sami vybrali a které si pro nás život přichystal.
Za lehkou, smířlivou a humanistickou fasádou téhle komedie se ukrývá pěkně sarkastický podtón.
Nanni Moretti neměkne a rozhodně se nenechá diváky hladit po srsti.
Brilantně mrazivá pointa Morettiho filmu v člověku doznívá ještě dlouho po závěrečných titulcích a nutí k zamyšlení nad tím, co je vlastně svoboda a jakou odpovědnost má člověk k sobě a k druhým.
Premiéra: 5. 4.
Z balkónu baziliky svatého Petra zazní slavnostní Habemus papam! a statisícový dav věřících netrpělivě očekává nového papeže.
Ale balkón zůstává prázdný.
Právě zvolený papež se odmítá ujmout funkce.
V této situaci najde Vatikán jediné možné řešení.
Citlivý snímek je založen na slovním humoru a inteligentních dialozích.
Svěží komedii režíroval přední italský herec a režisér Nanni Moretti, jenž se zde také spolupodílel na scénáři a vytvořil roli psychoanalytika.
Snímek Máme papeže! Oceňovaný italský tvůrce Nanni Moretti.
The idea is that at individual scales the additional load is ignorable, but at mass scraper levels it adds up and makes scraping much more expensive.