1910, 27. srpna: Narodila se ve Skopje, v albánské oblasti Kosovo, která o několik let později přechází do rukou Jugoslávie. Narodila se v katolické, šťastné a bohaté rodině schopného obchodníka a doktora farmacie. Při křtu dostala jméno Agnese. 1928, 25. září: V irském Dublinu vstupuje k sestrám Naší Paní Loretánské. 1946, 24. květen: Při cestě vlakem na duchovní cvičení ji zasahuje bída chudých. Cítí povolání zcela se věnovat službě chudým a opustit kongregaci Naší Paní Loretánské. 1950, 7. říjen: Po dlouhém zkoumání přichází odpověď z Vatikánu schvalující novou kongregaci sester Matky Terezy. 1979, 17. 1997, 7. července: Navštěvuje papeže, vrací se do Kalkaty, kde 5. Silou Matky Terezy je Láska. Přeji si, abyste všichni naplnili svá srdce velikou láskou. Nepředstavujte si, že tato láska musí být něčím mimořádným, má-li být pravá a vřelá. Ne. To, co potřebujeme ke své lásce, je trvalá touha milovat toho, kterého milujeme. I my mnohdy dokážeme zahořet láskou, která naplní naše srdce až po okraj. Pokud však tato touha není naplněna, plamen lásky buď pohasne, nebo způsobí dokonce škodu na duši. Často se mi zdá, že se lidé opravdové lásce brání ze strachu. Chceme být spíš milováni, než se vydávat všanc a riskovat nepřijetí nebo ztrátu. A tak své touhy krotíme, aby raději nebyly trvalé. Láska se pro nás stává riskantním podnikem, nejistou investicí a někdy až nebezpečnou iluzí - vždyť vidíme tolik našich přátel a známých, jejichž plamen lásky se nakonec změnil ve velké spáleniště. Zkušenost Matky Terezy je přesně opačná. Náš život by byl mnohem radostnější, kdybychom se dokázali přiblížit tomuto ideálu lásky - přes všechna zklamání trvale milovat toho, koho milujeme. do konkrétních skutků. Slova „miluji tě“ dnes vypouštíme z úst jako komiksovou bublinu, která se vznáší nad našimi hlavami s roztouženými výrazy. Slova o tom, že láska je spojená i s bolestí, se zdají být jako nepatřičné rušení této idylky, jako moralizování, které člověku komplikuje život. Život nás ale učí, že láska a bolest spolu chodí v podivné symbióze a vzájemně se potvrzují. Když matka dává život dítěti, tak to vždycky bolí. Matka Tereza svou lásku potvrzovala každodenní bolestí rukou, nohou, často i celého těla. Věděla, jak bičuje déšť, jak bolí hlad a žízeň, jak spaluje sluneční žár, jak dotírá zima v noci bez přístřeší. Je zapotřebí, abychom si položili nepříjemnou otázku: Když říkáme, že milujeme, vydáváme se opravdu cele? Milovat musí být tak normální, jako je žít, jako je dýchat, den po dni až do smrti. Jenom láska bude jednou měřítkem hodnoty našeho života. Láska ovšem potřebuje růst a zrání. Bůh jako milující Stvořitel touží po svobodné odpovědi svého stvoření. Láska je nejniternějším poutem mezi Bohem a lidmi. A sestry Matky Terezy jí dostávají tím více, čím více jí svou prací pro chudé nezištně vydávají. Jejich lásce není nic zatěžko, protože práce je pro ně modlitbou a bohoslužbou.
Životní cesta a vznik Misionářek lásky
Agnesë Gonxhe (albánsky poupátko) spatřila světlo světa 26. srpna 1910 v makedonském Skopje. Už jako malé holčičce ji učarovaly osudy misionářů, kteří šířili Kristovo učení v Bengálsku - a riskovali svoje životy v džungli mezi tygry. V osmnácti letech vstoupila v irském Dublinu do katolického loretánského řádu a o rok později odcestovala do Indie, kde složila řeholní slib a přijala jméno Tereza. Několik let učila na misionářské škole v Kalkatě děti z bohatých rodin a cítila se naplněná a šťastná. Terezu však zasáhla strašlivá chudoba, kterou vídala v chudinských slumech, kam chodívala příležitostně vypomáhat. Rozhodla opustit bezpečí loretánské komunity, soustředěné výhradně na pedagogickou práci, a změnit život. Údajně ji k tomu povolal hlas Boha. Vnuknutí se dostavilo ve vlaku do Dárdžilingu. Matka Tereza na to později vzpomínala: „Jeho poselství bylo jasné: Musím odejít z kláštera, pomáhat chudým a žít mezi nimi. Poznala jsem, kde je moje místo.“
Roku 1950 založila kongregaci sester Matky Terezy, kterou pojmenovala Misionářky lásky. V současnosti má řád na 4500 členek a působí ve více než 130 zemích světa, ve kterých se stará o chudé a umírající. Jak praví italské pořekadlo, všichni svatí mají také chyby. Na chyby Matky Terezy a jejích misionářek prvně poukázali dokumentaristé Tariq Ali a Christopher Hitchens, když v roce 1994 natočili dokument „Anděl pekla“. Pranýřují v něm nedostačující zdravotní a sociální péči, kterou řádové sestry ve svých útulcích poskytují. Prožité utrpení způsobené odpíráním utišujících prostředků má umírající přiblížit Kristu. Podle Aliho tak v domech postupně vznikl „kult smrti a utrpení“.
Matka Tereza sama uváděla, že „svět je jejich utrpením bohatší.“ Lékaři, kteří útulky pro nemocné navštívili, hovořili o katastrofálním nedostatku hygieny. Umírající své poslední dny trávili doslova v nelidských podmínkách. Paradoxně se na konci života nechala léčit v moderních amerických klinikách. Kritici poukazovali na finanční toky a politické kontakty misí. V pozůstalosti byly objeveny dopisy, v nichž popisovala své temné stránky a pocity odcizení od víry. Přesto svatost Matky Terezy zůstává v centru veřejné debaty o významu charity a náboženského vlivu.
Vystoupení z kláštera a založení řádu
V roce 1948 se se svolením Vatikánu opouští loretánský dům a vydává se za chudinou do slumů. Představenou nové řehole tehdy následovaly další sestry. Postupně rostla i síť útuleků a hospiců nejrůznějšího zaměření. Vypráví se, že jednou matka Tereza našla na ulici umírat ženu, obsypanou krysami a šváby. Ležela před nemocnicí, kam ji ani na naléhání řeholnice nepřijali. Otřesný zážitek vedl Terezu k rozhodnutí získat pro řád budovu, kde by lidé „umírali důstojně a obklopeni láskou“.
Mezinárodní působnost a ocenění
Roku 1952 byla Tereze nabídnuta noclehárna u chrámu bohyně Kálí. Postupně přibývala další zařízení - pro chudé nemocné, umírající, duševně choré, opuštěné děti, lidi s AIDS či malomocné. Řád Misionářek lásky se rozšířil do více než stovky zemí světa. Matka Tereza byla oceňována, ale nevyhnula se kritice kvůli údajné nízké úrovni péče a kontroverzním financím. Nobelovu cenu míru obdržela v roce 1979 a kanonizována byla v roce 2016.
V průběhu let se objevily i významné kritiky. Zprávy o nemocnicích a hospicích vyvolávaly otázky ohledně hygieny a kvality lékařské péče. Dokumentární filmy Anděl pekla (1994) a další práce zpochybňovaly její metody a vedení útulků. Kritici vyzvali k hlubší reflexi motivací a skutečného dopadu její práce. Na druhé straně obhájci upozorňovali na široký dosah jejího díla a inspiraci pro humanitární službu po celém světě.
Kanonizace a význam dnešního obrazu
Proces blahořečení a svatořečení byl během let formován církevními pravidly a zázraky. Jan Pavel II. zahájil proces beatifikace v roce 1999, ačkoli pravidla vyžadovala odkládání. Pro potvrzení blahořečení byl považován zázrak uzdravení, stejně jako druhý zázrak pro svatořečení. Papež František ji svatořečil v roce 2016.
Matka Tereza zůstává symbolem péče o nemocné, umírající a opuštěné a zároveň předmětem celoživotní debaty o etice, financování a náboženské motivaci. Její motto znělo: „Služba bědným.“ A její odkaz vyvolává otázky, co znamená skutečná svatost a jak ji v dnešním světě chápat.