Nosil jsem nemožné svetry a oranžové kalhoty do zvonu, četl i psal poesii, obdivoval Formanův film Vlasy, hltal Pink Floydy, Zeppeliny, Hendrixe a Blue Effect, vášnivě diskutoval s přáteli o smyslu života a po nocích „bagroval“ jednu knihu za druhou. Zprávy jsem však četl jen občas. Sledoval jsem sice po očku, co to tam vyvádí nějakej Babiš, ale neměl jsem potřebu to řešit. Docela mi to šlo, ale pak se ve mně probudila touha po smyslu a potřeba dělat něco užitečného pro druhé. Tak jsem s tím seknul a začal hrát na housle, vést skautskou družinu, křesťanskou mládež a nízkoprahový klub. V létě jsem vedl dětské tábory. V životě jsem nebyl na žádné demonstraci.
Přišlo mi, že tyto davové záležitosti nejsou nic pro mě. Politika pro mne byla něco cizího a vzdáleného, netýkalo se mě to. Já měl na práci důležitější věci. V létě 2017 jsme se s mou snoubenkou Ludmilou vydali na předsvatební cestu. Řekli jsme si, že zkusíme pěšky a bez peněz přejít Alpy a během měsíčního putování dojít k moři. Přišlo nám, že pokud skutečně dojdeme až do cíle a během toho měsíce se nerozejdeme, můžeme do toho praštit s nadějí, že nám to snad společně půjde i ve stavu manželském. Bylo po svatbě a já dychtivě vyhlížel náš první společný rok, poklidnou oázu novomanželského štěstí, kdy nebude třeba nikam spěchat. Leda snad do knihovny, v níž jsem se hodlal náruživě oddávat studiu.
Co se stalo? Zde to pojďme vzít ve zkratce, telegraficky. Nejprve jsem se tomu zasmál a vyhodil tu smlouvu do koše. Ale pak se mi to rozleželo, vytáhl jsem ji z koše a nalepil si ji na zeď. Ta nebetyčná drzost oligarchy ve střetu zájmů mě namíchla. Když potom Babiš drtivě vyhrál volby a spolu s komunisty a Okamurou měl dohromady málem ústavní většinu (115 mandátů z 200), bylo mi jasné, že demokracie v Česku je v hluboké krizi. Že příští čtyřleté období bude zatěžkávací zkouškou, kterou demokratické instituce buď zvládnou ustát, anebo budeme svědky jejich postupné demontáže. 115 z 200 mandátů pro oligarchu ve střetu zájmů, populisty a extrémisty. Dobře, já sám toho sice možná moc nezmůžu, řekl jsem si v duchu, ale vím jistě, že jedna věc bude třeba. Nemlčet. A potom, snad bych se i já, obyčejný student filosofie, přece jen mohl o něco pokusit?
Zajímá Vás celý příběh? Původně zde měl být celý příběh, ale nakonec se to ukázalo jako velmi složité, a to jak pro jeho délku, tak proto, že je nabitý mnoha různě velkými fotkami. Proto jsem se rozhodl zveřejnit ho na svém Substacku, kam ho mohu velmi pohodlně nahrát. KOMENTÁŘ / Chtěli byste být „požehnáni“? Křesťan asi většinou odpoví, že by chtěl. Ale možná by o to stál i leckterý nekřesťan. Protože si pravděpodobně představuje, že požehnání je něco dobrého, něco, co k dobrému směřuje a co to dobré přinese.
Při letošních vzpomínkách na 17. listopad 1989 byl mimo jiné požehnán šéf Milionu chvilek pro demokracii Mikuláš Minář. Na fotografii stojí vepředu v kostele v půlkruhu lidé, mezi nimi třeba katolický kněz Tomáš Halík. Jde tedy o ekumenický obřad. Proč o tom píšu? Kvůli hlubokému nepochopení a nedorozumění, které Balšínek na síti X nabízí. Pokud to dobře chápu, srovnává požehnání Minářovi s podporou, jaké se od evangelikálů (nikoli evangelíků) dostává v Americe prezidentu Donaldu Trumpovi. Autor tweetu chce zřejmě naznačit něco ošklivého a zároveň posměšného, naznačuje, že se jedná o nějaké čarování, o nějakou „černou mši“ či co.
Ptal jsem se faráře Trusiny, jak to tedy 17. listopadu vpodvečer v kostele U Salvátora proběhlo, jestli se tam „čarovalo“. Konec shromáždění, které proběhlo krátce po akci Milionu chvilek pro demokracii na Staroměstském náměstí, Trusina popsal takto: „Požádal jsem kolegyně a kolegy, abychom společně požehnali shromážděným, a pozval jsem Mikuláše dopředu. Uvedl jsem, že to je požehnání celému shromáždění, v jehož rámci to bude extra pro jeho službu občanské aktivitě v těchto nesnadných dobách. Áronské požehnání zní takto: „Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať Hospodin nad tebou rozjasní svou tvář a daruje ti přízeň!“
Je asi dobré vysvětlit, že šlo o požehnání všem přítomným v kostele včetně Mikuláše Mináře. Mimochodem, evangelické bohoslužby jsou vždycky zakončené požehnáním všem přítomným. Dál má smysl vysvětlit, co požehnání pro křesťany znamená. Pokusím se to, asi neobratně a nepřesně, vysvětlit. Pokud je někdo požehnán, potom dělá to, co chce Bůh. A můžeme pokračovat, že dělá to, co chce Ježíš. Nejde a nemá smysl žehnat něčemu zlému, něčemu, co je namířeno proti lidem, proti jejich nejlepším zájmům. Když farář někomu žehná, tak se de facto přimlouvá za to, aby s těmi, kterým žehná, byl Bůh, Kristus. Aby se oni stávali těmi, kteří okolo sebe působí pokoj, ale zároveň aby byli těmi, kteří se stavějí do cesty zlu a rozkladu. Požehnání není žádné čarování, není to žádná černá magie. Zároveň ale chápu, že fotografie, na které Mikuláš Minář klečí na kolenou mezi církevníky více denominací, může sama o sobě působit jako nějaké temné čáry, v mnohých bude evokovat něco, „čemu nerozumíme“, a proto se to automaticky stává něčím podezřelým. Balšínek fotku použil a okomentoval zjevně tak, aby Mináře a lidi stojící okolo něj poškodil, aby posílil rozkoly ve společnosti.
Je to tweet v podobném duchu, jako když napsal po úmrtí Dominika Duky, že „byl jedinečnou osobností, vzdělaný, moudrý a statečný člověk. Mrzká levicová lůza, která svou smradlavou a nemytou hubou po něm plivala, ve skutečnosti potvrzovala jeho velikost“. Jen dodám, že farář Trusina vyslovující požehnání usiluje o pravý opak, o pokoj ve společnosti, o zachování demokracie a svobody, takovému úsilí žehnal. Před dvěma lety to byl neznámý student filozofie, bohemistiky a evangelické teologie na Univerzitě Karlově.
Když si zadáte Mikuláše Mináře do internetového vyhledávače dnes, objeví se více výsledků než u jakéhokoli jiného jména z našeho žebříčku. V únoru 2020 byste v Česku těžko hledali někoho, kdo o šestadvacetiletém aktivistovi neslyšel. Spolek Milion chvilek, v jehož čele Minář stojí, je strůjcem největších demonstrací, jaké Česko zažilo od listopadu 1989. Za dva roky dokázali tito mladí lidé statisíce svých spoluobčanů dostat do ulic devatenáctkrát (největší demonstrace byly loni v létě na pražské Letné a v listopadu na Václavském náměstí). Protestovat proti premiérovu „firemnímu“ pojetí politiky spojenému s pohrdáním demokratickými institucemi se na demonstrace sjížděli lidé různých věkových skupin z Prahy, z regionů i z venkova. Forbes oceňuje, že lidem kolem Mináře se podařilo mobilizovat velkou část aktivní liberální občanské společnosti.
V následné mediální hysterii i pod tlakem kritiky prezidenta udrželi věcný tón debat i samotných protestů. Ke svému tématu také přitáhli pozornost všech velkých světových médií. Drobný mladík ve žlutém vystupuje jako suverénní lídr, který umí svoji agendu srozumitelně vysvětlit a zasazuje se o ni s ohromnou energií. Minář proto taky loni přerušil studia a za peníze dárců se plně věnuje občanskému aktivismu.
Sapiens - protože mě neuvěřitelně provokuje. K myšlení. Pierre Teilhard de Chardin. Svou chutí žít. Gandalf. Má v sobě mnicha i draka, laskavost i pevnost. Má pochopení i popíchnutí nejen pro druhé, ale i pro sebe. Nesleduji seriály. Kovy. Má to v hlavě srovnané a nebere se přespříliš vážně. Mapy, poznámky a esemesky. Neuškodí občas se zastavit a srovnat si hlavu. Neuškodí učit se být v přítomnosti. Neuškodí věnovat čas přemýšlení nad tím, čemu věnovat čas. Neuškodí mít nějaké cíle. A co vyloženě pomáhá, je číst knihy. Nikoli Red Bull, knihy dávají křídla. Když se chcete posunout dál, vyrazte na pouť.
Profily a role Mikuláš Minář (1993, Vodňany) je český aktivista, od ledna 2018 do září 2020 byl předsedou spolku Milion Chvilek pro demokracii. V letech 2020 až 2021 se věnoval projektu politického hnutí Lidé PRO. Pochází z jihočeských Vodňan. Býval skautským vedoucím a lektorem prevence proti šikaně na školách. Studoval dvouobor filosofie-bohemistika na Filozofické fakultě UK a obor evangelická teologie na Evangelické teologické fakultě téže univerzity. Studium v roce 2017 sám přerušil, aby se mohl plně věnovat občanským aktivitám a nakonec studia zanechal. Po parlamentních volbách na podzim 2017, které vyhrálo hnutí ANO, se začal občansky angažovat v reakci na předvolební Smlouvu Andreje Babiše s občany ČR. Inicioval petici Chvilka pro Andreje, která vyústila v založení spolku Milion Chvilek, jehož se stal předsedou. Po 27. září 2020 rezignoval na funkci a předsednictví spolku převzal Benjamin Roll. Soudě podle dalšího vývoje se Minář později pokusil o vstup do politiky a založení hnutí Lidé PRO, které mělo vytypovat kandidáty k volbám, ale projekt nakonec neuspěl.
Ke shrnutí: Minářovo veřejné působení zahrnuje iniciativy proti Babišovi, organizaci masových demonstrací, práci s mládeží a skautskými aktivitami, a později krok k politické iniciativě, která ale nenašla dlouhodobý úspěch v podobě zisku podpisů a vstupu do volby. Jeho příběh odráží reprezentaci občanského aktivismu v Česku po roce 2018 a ukazuje složitou cestu mezi sociálním hnutím a politickými ambicemi.
