Misálem se nazývá liturgická kniha užívaná především v západní církvi latinského ritu. V původní staré církvi se biskup nebo kněz modlil pouze kolektu, sekretu, prefaci, kánon a na závěr postcommunio. Veškeré modlitby a čtení byli tehdy uloženy v různých knihách nebo na jednotlivých pergamenech, které se nám však do dnešních časů nedochovaly. Texty Písma se v nejstarší době četli z vlastních zdrojů nebo později přímo z uceléného kánonu knih Bible.
Po dotvoření latinské ritu mše sv. Universality nabyl sakramentář Gregoriánský, který byl za doby panování císaře Karla Velikého po redakci dvorního mnicha Alcuina rozšířen po celé říši franské a odtud i do českých zemí. Vedle samotného sakramentáře Řehoř Veliký nechal vytvořit i vlastní Antiphonarium, které obsahovalo veškeré proměnlivé zpěvy ke mši sv., které však bylo záhy přejmenováno na Graduále. Texty Písma sv. (Epištola a Evangelium) nazývané perikopy se již sepisovali do vlastních knih (lekcionarií). Hojně se však můžeme setkat i s tzv. Epištoláři a Evangeliáři, kde byli jednotlivé druhy novozákonních textů samostatně. Ke konci středověku nakonec došlo k návratu dřívější praxe a obnově lekcionáře.
Souvisle s rozvojem tiché mše začala stoupat potřeba, aby celebrující kněz měl všechny části mše sv. uložené přehledně v jedné knize a zabránilo se tím excesům. Zpočátku se proto vytvářeli různé sjednocené knihy sakramentáře, antifonáře a lekcionáře. Nakonec však vznikla organicky jednotná kniha nazvaná Missale plenum (též plenarium), který zažil rozmach kolem roku 1000 a od 13. století se již začal užívat všeobecně pro celou církev. Nejstarším misálem byl misál bobBijský, který bývá odborníky datován do 7. století.
Z rozhodnutí tridentského koncilu nechal papež Pius V. vydat vlastní Missale Romanum a předpsal je jako řádné všem kostelům a kaplím, které alespoň 200 let před jeho vydáním neužívali řádně schváleného misálu vlastního. Podstatné části Missale Romanum jsou převzaty ze gregoriánského sakramentáře, kánon byl z praktický důvodů vložen do středu knihy a jednotlivé stránky opatřeny proložkami. Prapůvodní Missale Romanum bylo neustále doplňováno a opravováno dle aktuálních potřeb církve. Výrazných změn bylo dosaženo za papežů Klimenta VIII., Urban VIII., Lva XIII., Pia X. a Pia XII. a Jana XXIII. Poslední jmenovaný nechal vydat poslední editio typica římského misálu roku 1962, která je v římském kánonu doplněna o vzývání sv. Josefa.
Druhý vatikánský koncil hned své první zasedání zasvětil rokování o liturgii a vzešla koncilní konstituce Sacrosanctum concilium. Zde se objevuje mnoho bodů, které měli posílit úlohu liturgie v životě věřícího křesťana, ale také zásadní úpravy liturgie pro dobu dneška (možnost uplatnění národních jazyků v proměnlivých částech, úprava liturgického kalendáře). K provedení liturgické obnovy byla ustanovena Rada pro aplikaci koncilní konstituce o posvátné liturgii, která zahájila činnost v roce 1964. Prvním úkolem bylo upravit stávající mešní řád a vzniklo Ordo missae (1965), které mělo oproti předchozímu řádu kratší formulář. O to větším překvapením byl zlom, který zavedl sekretář komise Annibale Bunini, když vytvořil Nový mešní řád (Novus Ordo Missae) zásadně odlišný od toho předchozího, jenž mohl být přeložený ve svém celku do národního jazyka.
Podobně zásadním zlomem byla proměna oltáře, liturgického oděvu a uvolnění právních předpisů (rubrik), které nabízely možnost kreativity kněze. Vrcholem reformy bylo nové Missale Romanum z roku 1969. Odpovědi na novou podobu mše sv. byly Ottavianiho intervence a hnutí Una Voce, Militia Templi či Kněžské bratrstvo sv. V. V církvi vznikla krize, neboť vedle sebe stáli dva řádně promulgované misály. Situaci zkomplikovalo motu proprio papeže Jana Pavla II. z roku 1985, které povolilo tradiční ritus mše sv. podle misálu z roku 1962 se souhlasem místního ordináře. Počátek 21. století vedl k hodnocení současného liturgického směřování církve a vznikla řada studií. Do této situace zasáhl i spor o překlady misálu do národních jazyků, rozhodnutí učinila dokument Liturgiam authenticam z roku 2001, který vyžaduje opravu překladů a věrnost latinskému originálu. Odpovědí církve bylo motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. ze 7. července 2007 a doplňující instrukce Ecclesia Dei z roku 2011, které povolily volné užívání mše podle misálu z roku 1962. Uplatňování těchto výnosů probíhá v současné církvi různou intenzitou.
V současnosti tedy užívá katolická církev právně dvě formy jednoho ritu. Řádná forma je tzv. Mše Pavla VI. Misál obsahuje chronologicky ustanovení papežů od Quo primum Pia V., generální instrukce, proměnlivé části od I. neděle adventní do Bílé soboty, mešní řád, proměnlivé části od Velikonoce do 24. Mše Pavla VI.
