Tradunt annales historie obsahuje český Život svaté Kateřiny množství rozšiřujících pasáží, které nemohly uniknout pozornosti interpretů této legendy. Jednou z nich je i popis bičování sv. Kateřiny (v. 2301-2380), na něž je císařem Maxenciem vydána poté, co odmítá přijmout pohanství, a šestera barev, které se v pořadí zelená, bílá, červená, černá, modrá a zlatá (žlutá) objeví na jejím těle. Scéna bývá na základě úvodních veršů „Tuť tu dle svého prietele / z šesti barev čistá mesla / u věrnéj milosti nesla, / jakož věrná milá svého / nositi jmá dle milého“ (v. 2031-2035) vysvětlována jako příklad využití barevné symboliky běžné v tehdejší dvorské milostné poezii, k níž bezprostředně následující připomínkou vztahu Tristana a Isoldy (v. 2385-2390) odkazuje sám autor. Poprvé se tento výklad objevuje u Ferdinanda Menčíka, který se pomocí příkladů ze Života svaté Kateřiny a z dalších skladeb domácí provenience pokoušel osvětlit symboliku barev ve staročeské literatuře. Na tento podnět navázal Jan Pelikán, jenž rozšířil srovnávací materiál o díla německého původu a upřesnil význam jednotlivých barev. Podle Pelikána jsou barvy na Kateřinině těle svědectvím o velikosti a plnosti její lásky ke Kristu: zelená představuje počátek lásky, bílá je znamením naděje, červená značí žár lásky, černá bolest, modrá věrnost a vytrvalost a žlutá představuje docílení všech tužeb a ukojení lásky. Uvedené pojetí přešlo v téměř nezměněné podobě do prací Jana Vilikovského, Antonína Škarky, Jana Lehára i Eduarda Petrů a je více méně bez výhrad přijímáno dodnes.
Poslední pokus o interpretaci použité barevné symboliky podnikl Eduard Petrů ve stati Symbolika drahokamů a barev v Životě svaté Kateřiny. Na základě myšlenky motivického paralelismu zkusil propojit scénu bičování sv. Kateřiny s popisem nebeské síně, v níž došlo k jejímu snovému zasnoubení s Kristem. Spíše než o nový výklad barevné symboliky šlo o neotřelé rozšíření stávající interpretace, jež však, především vinou rozkolísaného názvosloví středověkých lapidářů, které jednotlivým kamenům často připisovaly zcela odlišné barvy, nedospělo k jednoznačnému výsledku.
Třebaže už Ferdinand Menčík viděl v symbolickém použití barev v Životě svaté Kateřiny „následek tehdejšího mravu rytířského“, snažil se ještě Franz Spina, zcela v souladu se zásadami středověké estetiky, o nalezení jeho literárního pramene. Teprve Jan Vilikovský se vyjádřil k hledání možné předlohy scény bičování v tom smyslu, že „takové pátrání bylo předem odsouzeno k nezdaru, neboť pramen toho rázu vůbec neexistoval. Jde tu o zcela běžnou konvenci společenskou, obecně rozšířenou, jak patrno z básníkova očekávání, že obecenstvo porozumí i jeho narážkám a náznakům, a znalost podobných konvencí se obvykle šíří jinou cestou než knižní“. (Vilikovský 1948, s. Vilikovského nekriticky přijímané negativní stanovisko bohužel natrvalo umrtvilo jakékoliv snahy v tomto směru. Literární předloha pro scénu bičování však přece existuje a netřeba ji hledat jinde, než v třetím nejpoužívanějším prameni českého autora - v Bibli.
Jeho vřelý vztah k Písmu názorně vynikne při rozboru disputace sv. Kateřiny s padesáti pohanskými mudrci. Z devíti, respektive desíti biblických citací a aluzí má v textu legendy Tradunt annales historie protějšek pouze jediná. Básník dokonce neváhal zajít tak daleko, že Sibyle Tiburtinské vložil do úst místo obvyklého proroctví „Felix ille Deus, ligno qui pendet ab alto“, obsaženého v předloze, citát ze Zjevení sv. Jana (Zj 12,1). Předlohu pro výčet barev použitých při popisu bičování je na základě líčení vztahu milého a milé z úvodních veršů třeba hledat v Písni písní, přesněji v páté kapitole, kde je opěvována krása milého (Pís 5,10 -16).
Na toto místo autor důmyslně upozorňuje zmínkou o líčkách sv. Kateřiny kvetoucích „u biele i v červenosti“ (v. 2308). Tato barevná kombinace, jež se objeví jaksi mimo pořadí ještě před zelenou, první z šesti dále popisovaných barev, a kterou shodně začíná rovněž biblický popis milého, byla zjevně určena čtenáři jako odkaz na zdroj, z nějž autor čerpal inspiraci.
Srovnání s Písmem pokračuje líčením obnaženého bílého těla sv. Kateřiny, jehož protějškem v Písni písní jsou metaforické opisy stehen milého jako sloupů z bílého mramoru, jeho břicha jako mistrného díla ze slonoviny a přirovnání jeho celkového vzhledu k Libanónu, jenž mnozí vykladači chápali jako symbol bělosti. O rukou milého se v Písni písní praví, že jsou posázené taršíšem, který ve Vulgátě vystupuje jako hyacint.
Pod tímto názvem si přitom většina interpretů představovala kámen barvy vzduchu. U Pseudo-Cassiodora a dalších lze však nalézt doplňující výklad hyacintu jako rostliny s nachovými květy, symbolizující utrpení milého. Břicho milého je naopak vykládáno safíry, o kterých se komentátoři shodují, že mají barvu jasného nebe. Slova o hyacintech a safírech tedy lze vztáhnout ke třetí a páté barvě na Kateřinině těle, červené i modré, s jistými výhradami.
Zlatá a černá barva mají zvláštní postavení; zatímco Píseň písní mluví o vlasech milého černých jako havran, legenda uvádí zlaté vlasy svaté Kateřiny. To je rozdíl, který je možné vysvětlit také ikonografií a různými textovými paralelami. Autor básně tedy zřejmě čerpal ze širší kultury barvové symboliky a zároveň se jí snažil dát nový duchovní obsah.
Inspiraci mu možná poskytly Kateřininy rozhovory s Kristem, v jejichž latinském znění je svatá Kateřina oslovována jako sponsa a dilecta, tedy stejnými výrazy jako milá v Písni písní. Možná spoléhal na dobrou znalost této často komentované biblické knihy ve vzdělaných vrstvách, jimž byla legenda určena, i u širšího publika.
Jak už bylo řečeno, oba texty shodně otevírá spojení bílé a červené barvy. V Životě svaté Kateřiny následuje popis studem zezelenavších líček světice, který odpovídá Písni písní balzámovému záhonu. Skladba pokračuje líčením obnaženého bílého těla sv. Kateřiny, jehož protějškem v Písni písní jsou metaforické opisy milého.
Aniž by přestaly hrát roli symbolického označení jednotlivých fází milostného poměru, stávají se barvy zároveň prostředkem přímého fyzického připodobnění světice k jejímu nebeskému choti, kterého svým utrpením věrně následuje, a osvědčují, že si zaslouží být jeho nevěstou a ženou. Jejich významové spektrum se současně obohacuje o další rovinu, tentokrát odvozovanou nikoli ze světské sféry, ale přímo z Písně písní a jejích komentářů.
Literární předloha pro scénu bičování je tedy v Bibli; šlo o snahu autora propojit světskou symboliku s náboženským významem. Popis bičování sv. Kateřiny tedy není jen výrazem romanticko-literárního vkusu, ale snaží se skrze barvy a symboliku ukázat hlubší duchovní akcenty a spojení s Kristem jako nebeským chotem.
