Klášter v Sedlci vznikl ve 40. letech 12. století. Jeho největší rozkvět pak spadá do období 14. století, kdy těžil z bohatství Kutné Hory. Během husitského hnutí byl klášter zničen a od poloviny 15. století se cisterciáci pokoušeli klášter obnovit. Druhé období rozkvětu nastalo na přelomu 17. a 18. století za vlády opata Snopka. Tehdy byl klášter zásadně přestavěn, včetně klášterního kostela. V roce 1783 byl však klášter z rozhodnutí císaře Josefa II. zrušen. V rámci procesu zrušení byl pořízen soupis cenného movitého majetku. Ten je také hlavním předmětem tohoto příspěvku, neboť představuje poslední momentku z doby existence kláštera, přičemž zachycuje většinu předmětů v jejich původním umístění, a poskytuje tedy i jistou představu o výzdobě a způsobu užívání jednotlivých prostor.
Historický rámec cisterciáckého řádu a Sedlec
Cisterciácký řád má na rozdíl od benediktinů velmi pevnou strukturu. Kláštery jsou sice samostatné, ale tvoří navzájem provázanou síť řeholních domů. Z prvního kláštera Cîteaux byly krátce po jeho vzniku založeny další čtyři opatství: La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond. Z nich se šířili cisterciáci do všech koutů světa. Větev, která zasahuje do českých zemí, vyrostla z kláštera Morimond, stejně jako většina středoevropských klášterů. Postavení v řádové hierarchii je důležité. Čím blíže se daný klášter nacházel k Cîteaux, tím byla jeho pozice silnější a postavení opata významnější. Nově zakládané kláštery se nazývají dceřiné.
Domy, z nichž vznikly, jsou pro ně mateřským klášterem. Takto propracovaná filiační síť zajišťovala cisterciáckým klášterům jednotu a vzájemnou kontrolu. Nemohlo se stát, že by si nějaký klášter sám určoval nebo měnil pravidla, podle kterých mnichové v klášteře žijí. Všechny cisterciácké kláštery měly stejnou řeholi i další řádová nařízení. Ve stručnosti nastíněná struktura řádu byla pro cisterciáky typická stejně jako příklon k naprosté chudobě a askezi podle Benediktovy řeholi.
Nové kláštery mohly být zakládány buď z popudu fundátora (panovník, šlechtic, církevní osoba) nebo samotného kláštera, jehož počet členů byl již tak velký, že bylo vhodné vytvořit novou fundaci. I z ekonomického hlediska to bylo praktické, klášterní hospodářství těžko mohlo uživit narůstající počet členů konventu. Pro vznik nového kláštera bylo vybíráno tradičně místo v údolí a v odlehlé krajině. Velmi důležitým byl dostatečný zdroj vody, proto se snad všechny cisterciácké kláštery nacházejí u řek a potoků. Ty zajišťovaly dostatečný zdroj vody pro vodní kanály (povrchové i podzemní), které cisterciáci budovali, aby získali hnací sílu (pila, mlýn, hamr aj.) i vodu do kašen a klášterní jídelny.
Pitná voda byla přiváděna často zvlášť a zásobovala kuchyni. Samotnému založení kláštera předcházelo jeho schválení generální kapitulou řádu, tj. každoročním shromážděním všech opatů v Cîteaux. Ta dohlížela zvláště na výběr místa, zda odpovídá řádovým požadavkům. Po vyjednání příchodu skupiny mnichů z mateřského kláštera již založení nic nebránilo. Tedy pokud byl dobře ekonomicky zajištěn. Cisterciáci chtěli vtiskovat pečeť Boží do krajiny nejen modlitbou, ale i vlastní prací, proto se věnovali kultivaci půdy a zemědělství.
Pro zajištění fungování kláštera potřebovali půdu a vodní toky, které by obsodpořili. Kromě filiačního systému bylo pro existenci řádu rozhodující zavedení dvou institucí - generální kapituly a vizitace. Generální kapitula bylo každoroční setkání všech opatů i z toho nejvzdálenějšího kláštera v nejstarším cisterciáckém klášteře Cîteaux, který je považován za matku všech řeholních domů. Jak se řád postupně rozrůstal, bylo umožněno příliš vzdáleným klášterům nechat se zastupovat. Na tomto shromáždění se projednávaly veškeré záležitosti i problémy, novinky i úkoly, které vývoj řádu přinášel. Výsledkem byla závazná ustanovení sepisovaná do několika bodů. Ty každý opat přinášel do svého kláštera.
Vizitace byla záležitost otce-opata a jeho filiace, každé opatství mělo povinnost dohlížet na chování svých dcer. Cîteaux nebylo vymaněno, ale podléhalo kontrolním vizitacím čtyř protoopatů. Existující filiační síť umožňovala vizitování každého řádového domu. Obě řádové instituce byly na sobě závislé: generální kapitula jako diskuzní fórum a rozhodující grémium, vizitace jako nástroj kontroly, komunikace a nápravy. Právě vizitace zajišťovala stálou výměnu informací, zkušeností a nařízení mezi hlavou řádu a jejími částmi. Jak generální kapitula, tak vizitace jsou součástí cisterciáckého řádu dodnes.
Život mnichů a liturgie
Cisterciácký řád byl a je řád kontemplativní, modlitba vedoucí mnicha k Bohu je nejdůležitějším prvkem života v klášteře. Jedná se především o liturgii hodin, hodinky, společné modlitby složené ze zpěvu žalmů a hymnů a ze čtení biblických textů. Nejdelší byla noční vigilie. Během dne se mniši scházeli k modlitbě hodinek sedmkrát, podle slov žalmu: „Chválím tě sedmkrát za den, Pane, za tvé spravedlivé soudy.“ Po večerních nešporách následovala před spaním ještě jedna hodinka - kompletář, která zakončovala celý den. Po ní nastávalo veliké ticho, mniši se odebrali do dormitáře ke spánku.
Kromě hodinek se v klášterech konaly i pravidelné bohoslužby, které se v pozdějších staletích staly každodenní záležitostí. Důležitou součástí cisterciácké liturgie je kult Panny Marie. Hodinky a bohoslužba ovlivňovaly nejen život mnichů, ale i architekturu kostelů a celých klášterů, hábit i chování komunity. Liturgie však nebyla ohraničena jen na prostor kostela; cisterciáci si zakládali na jednoduché liturgii a kostelech bez ozdob a liturgických nádob bez nánosu drahého kovu. Maximálně kalich mohl být pozlacený či stříbrný. Ostatní nádoby byly železné nebo měděné. Oltáře byly bez zlatých i stříbrných ozdob; jedinou sochou, která se mohla v kostele nacházet, byla socha patronky Panny Marie.
Dalším prvkem liturgie je lectio divina - duchovní četba. Při četbě jsou důležité tři kroky: čtení, rozjímání a modlitba. Modlitba je cílem zbožného čtení, a lidské srdce reaguje na Boží slovo. Mnich se nestará o to, co text s ním udělá, ale co text udělá s ním. Benediktova řeholní pravidla takto ovlivnila i hospodaření cisterciáků; znovuobnovení manuální práce umožnilo samostatnost klášterů. Mnichové měli žít z práce vlastních rukou, polního hospodářství, chovu dobytka a mohli vlastnit vodstvo, lesy, vinice, louky, půdu a zvířata.
Hospodářství a konvršové
Aby mohlo fungovat hospodářství, zřizovali hospodářské dvory, tzv. grangie, obývané konvrši (laickými bratry). Dvory byly hospodářskými centry klášterního panství; konvrši pracovali na grangiích, docházeli do kláštera jen jednou týdně. Na počátku nebyli mniši pány nad poddanými; obhospodařovali vlastní půdu a nebyli zaměření na zisky, ale na zajištění chodu kláštera. Konvrši byli muži převážně nevzdělaní, pro ně byl čas věnován práci. Práci, prostřednictvím které „vtiskovali Boží pečeť do krajiny“, to byla jejich forma bohoslužby. Konvrši se v týdnu opět zapojovali do nedělních mší. Díky provázanosti klášterů a generální kapitule byla rychlá výměna informací a technologií do ostatních klášterů usnadněna.
Sedlecký klášter a jeho poslední kapitoly
Kostel Všech svatých s kostnicí byl postaven v 1. polovině 14. století v zaniklém Sedleckém klášteře. V 1. polovině 13. století byly klášterní finances a majetek dynamické; ve 14. století se objevil na klášterních pozemcích stříbrný nález a roky následovaly množství změn. Během husitských válek byl klášter zničen a v dalších stoletích přišlo k částečné rekonstrukci, která vyvrcholila koncem 17. a začátkem 18. století pod Santinim-Aichelem. V roce 1783 císař Josef II. klášter zrušil; hřbitov a výzdoba byly zapracovány do kostnice a hromadných hrobek. Zrušení kláštera bylo provázeno dohledem nad movitým majetkem, který dokumentuje poslední etapu existence Sedlce a výzdobu jednotlivých prostor.
Na konci husitských válek zůstalo jen málo mnichů; vyhýbání nebezpečí bylo častější než návrat do kláštera. Počátkem protireformace došlo k určitému obnovení, avšak jen dočasně. Do historie Sedlce se díky vědeckým publikacím a sbírkám dostávají svědectví o tom, jak řád pracoval s lidskými zdroji a jak se mniši stávali opaty na základě zkušeností z menších klášterů. Zvláštní pozornost se věnuje i způsobu, jakým kapitulní a vizitační mechanismy udržovaly jednotu řádu, a jak propojovaly jednotlivé kláštery prostřednictvím filiačního systému a hospodářských dvorů.
Literatura a současný pohled na Sedlec
České i zahraniční práce ukazují, že Sedlec byl důležitým příkladem fungování cisterciáckého řádu v rámci střední Evropy. Významná díla přibližují rozkvět kláštera v 14. století, zničení během husitských válek, obnovu v 17. a 18. století a následné zrušení. Učenci sledují nejen architekturu a výzdobu, ale i hospodářské a sociální souvislosti, které formovaly tehdejší klášterní svět. Vůbec samotný soupis movitého majetku z doby před zánikem kláštera zůstává jedinečným dokumentem o tom, jak vypadala zóna kláštera v posledních chvílích existence.
Vítejte v mrazivém kostele kostí
tags: #muceni #sedleckych #cisterciaku