Tato jednoduchá, a přesto hluboká otázka je tou nejdůležitější otázkou, jaká vůbec může být zadaná. "Jak mohu být spasen?" Zabývá se tím, kde budeme trávit věčnost po tom, co naše životy na tomto světě skončí. Není důležitější téma než náš věčný osud. Naštěstí je Bible jednoznačná v tom, jak může být člověk spasen. Filipenský žalářník se zeptal Pavla a Sila: "Co mám dělat, abych byl spasen?" (Skutky 16:30).
Jak mohu být spasen? My všichni jsme infikováni hříchem (Římanům 3:23). Narodili jsme se s hříchem (Žalm 51:5) a všichni osobně volíme hřešit (Kazatel 7:20; 1 Janova 1:8). Hřích je to, co nás odděluje od Boha. Jak mohu být spasen? Kvůli našim hříchům si všichni zasloužíme smrt (Římanům 6:23). Zatímco fyzickým následkem hříchu je fyzická smrt, není to jediný druh smrti, který je výsledek hříchu. Každý hřích je konec konců spáchán proti věčnému a nesmírnému Bohu (Žalm 51:4). Proto zasloužený trest za náš hřích je také věčný a nesmírný. Potřebujeme být zachráněni před věčnou zkázou.
Protože spravedlivý trest za hřích je nekonečný a věčný, jenom Bůh mohl zaplatit trest, protože jen On je nekonečný a věčný. Ale Bůh ve své Božské přirozenosti nemůže zemřít. A tak se Bůh stal člověkem v osobě Ježíše Krista. Bůh vzal na sebe lidské tělo, žil mezi námi a učil nás. Když Ho lidé zavrhli a chtěli Ho zabít, On se ochotně obětoval pro nás - dovolil, aby byl ukřižován (Jan 10:15). Protože byl Ježíš Kristus člověkem, mohl zemřít; a protože Ježíš Kristus byl Bohem, Jeho smrt měla věčnou a nekonečnou hodnotu. Ježíšova smrt na kříži byla dokonalou a úplnou platbou za náš hřích (1 Janova 2:2). On na sebe vzal následky, které jsme si zasloužili nést my.
“Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen” (Skutky 16:31). Bůh už všechnu práci udělal. Vše, co musíme udělat, je přijmout vírou spásu, kterou nabízí Bůh (Efezským 2:8-9). Plně věřit v Ježíše samého jako platbu za našehříchy. Věř v Něho a nezahyneš (Jan 3:16). Bůh nám nabízí spásu jako dar. Stačí ho jen přijmout.
Rozhodli jste se pro Krista po přečtení těchto stránek? Je mnoho lidí, kteří žijí slušně a spořádaně, ale za křesťany se nepovažují nebo jsou jimi pouze formálně. Své životní zásady, které bývají blízké Desateru, však dodržují často daleko poctivěji než mnozí z těch, kteří sice chodí pravidelně do kostela, ale podle své víry nežijí. Kdo je potom lepší a Pánu Bohu milejší? Horlivý účastník bohoslužeb, který „hřeší“ na to, že mu bude všechno odpuštěno, nebo poctivý a zásadový člověk, který je však „neznaboh“, protože si nepomáhá ani modlitbou ani chozením do kostela? Ježíš by nepochybně řekl, že Pánu Bohu je milejší neznaboh, který žije podle Desatera než zbožný chytrák, který již dopředu počítá s tím, že mu bude odpuštěno. Ale je-li tomu tak, pak se zdá, že víra v Boha a život v církví nemůže být zas tak důležitý a mnohým se může zdát dokonce zbytečný. Ve víře však nejde o to, kdo je Pánu Bohu milejší! Věřící lidé nejsou o nic lepší než lidí nevěřící. Obecně vzato jsme všichni stejní hříšníci a dlužníci. Věřící lidé jsou na tom však lépe v tom, že vědí, co je správné. Když se nevěřící člověk rozhoduje, jak se v životě zachovat, je odkázán sám na sebe a na příklady, které kolem sebe má. Většina z nás se chce zachovat správně. Ale jak poznáme, co je správné? A i když člověk ví, co by bylo správné, chybí mu dostatečná motivace k tomu, aby se tak choval. Většina z nás ví, že není dobré být sobecký, že je správné přiznat chybu, že je lepší ustoupit atd. Ale chovat se podle toho, je velice těžké, protože se obáváme, že se nám to nevyplatí. I když většina z nás ví, co by bylo správné, čestné a ušlechtilé, nakonec jednáme spíš sobecky. Kdo by chtěl žít důsledně podle Ježíšových slov, byl by většině lidí zas blázna a podivína. Aby to člověk alespoň někdy dokázal, potřebuje víru, že takové jednání má smysl a cenu. Má-li člověk ustoupit a něco obětovat, musí pro to mít silný důvod. A ten mu dává právě víra. Křesťan věří, že bude-li žít podle Kristova příkladu, dělá to nejlepší, co může, i když mu to velice často v bezprostředním horizontu přináší jen ztrátu a prohru.
Až budeme stát jednou u posledního soudu, nebude se nás nikdo ptát, zda jsme chodili do kostela a četli si v bibli. Ježíš nás rozdělí podle toho, jak jsme se chovali ke svým bližním. Toho, kdo nezištně pomáhal - čeká nová budoucnost a kdo v životě myslel jen na sebe, toho už nečeká nic. A když se budou lidé divit, proč se nepřihlíží také k náboženským zásluhám, odpoví nám Ježíš: „Co jste udělali pro toho nejposlednějšího člověka, udělali jste pro mne. A když jste takové lidi odmítali, odmítali jste mne.“ Toto pravidlo platí pro všechny. Pro věřící i nevěřící. K tomu, aby člověk dokázal lidem nezištně pomáhat a rozdělit se s nimi, nám nejvíc pomáhá právě důvěra v Boží slovo, které nám tyto lidi ukazuje a připomíná. Kdo Božímu slovu nenaslouchá, možná jedná také správně a někdy dokonce lépe než lidé věřící. Ale má to mnohem těžší. Důvěrný vztah k Bohu, společenství církve, modlitba, četba bible atd. - to vše je obrovská pomoc, kterou nám Bůh nabízí, abychom mohli být dobří a spravedliví. Upřímně řečeno, nikdo z nás není dost dobrý. Ať už se o Boha opíráme nebo ne. Kdo to však zkoušel jen z vlastních sil, podlehne snadno dojmu, že je to všechno pouhý ideál, zatímco reálný život je daleko tvrdší. Kdo však je k nezištnému jednání veden Bohem, ví že sice selhává, ale může se o to pokoušet stále znovu. Víra ho ujišťuje, že to vždycky stojí za to. V tom je obrovská síla Božího odpuštění. Spaseni můžeme být všichni. Křesťané i pohané. Lidé z nejrůznějších náboženství i vyložení ateisté. Bůh si výslovně přeje, aby byli spaseni všichni. Kriteria jsou pro všechny: poctivý život, nezištná pomoc, statečnost, věrnost, láska. Hodnoty, na kterých se většinou shodneme. Křesťan se může opřít o příklad Ježíše Krista, který mu ukazuje, co je správné a co má budoucnost. Ježíšova životní cesta je mu bližší než cesta sobectví a pýchy. Křesťan však věří, že tato cesta je nejen ušlechtilá a krásná, ale také vítězná. Právě Ježíšovo vzkříšení je nejsilnějším motivem naší víry a našeho snažení. Jestliže člověk, který takto žil, vstal z mrtvých a žije, pak i kdyby se nám všichni lidé smáli a měli nás za podivíny, stojí za to se k němu přidat a stát se jeho učedníky.
Otázka: Co se deje po smrti s dušemi nevericich a nepokrtenych lidi, kteri vsak za sveho zivota na zemi zili dobry zivot? Muj snoubenec je dobry clovek, jenze pokrteny neni a viru v Boha take odmita. Ja ho miluji, preji si za kazdou cenu jeho spasu. A Buh ho prece miluje jeste mnoho vice nez ja. Jeslize je krest nutnou podminkou spasy, co se s nim a s ostatnimi nepokrtenymi stane po smrti? Pokud čekáte přesnou a vyčerpávající odpověď, tak Vás zřejmě zklamu. Ježíš zaslíbil těm, kdo uvěří a přijmou křest spásu, v opačném případě... (Mt 16,16). Člověk může pouze doufat v Boží milosrdenství, protože Jeho vůle je, aby všichni lidé byli spaseni, a všemohoucí Bůh má jistě prostředky, jak spasit každého člověka. Jedinou překážkou pro spásu je svobodné a definitivní lidské odmítnutí, které Bůh respektuje. Spása spočívá v naplnění Bohem, pokud jej člověk svobodně a vědomě odmítne, sám se odsuzuje. Protože Kristus sám mluví o křtu jako o nutnosti pro spásu, vědomé a definitivní odmítnutí křtu může být právě takovým odmítnutím spásy. Nicméně člověk má možnost rozhodovat se až do smrti; v podstatě každé významné rozhodnutí je "generálkou na smrt". Bůh člověka po smrti neodsuzuje, ale člověk si sám během svého života svobodně volí věčnost - s Bohem nebo bez něj = šťastný nebo nešťastný. Z evangelia víme, že zaručená cesta ke spáse je víra a křest, o ostatních možnostech můžeme (snad) jen doufat. Pokud člověk žije správně podle svědomí a nikdy neslyšel nezkreslené evangelium, může věřit v možnost jeho spásy. Protože dokud člověk žije, není ještě nic ztraceno, máte úžasné možnosti otevřít svému snoubenci cestu k víře: nenásilným vedením ke křesťanským hodnotám, které jsou naprosto přirozené a pro člověka žádoucí. Modlitbou a obětí za něj zmůžete velmi hodně. (P. Mgr.)
Biblická hodina | Vykoupení v Kristu 4.
Souhlasím s Johnem Piperem, že tato otázka se mezi křesťany vynořuje stále znovu. A je celkem logické, že takto položená otázka připouští pouze dvě odpovědi - ano nebo ne. K této otázce můžeme přistoupit z hlediska teologického nebo z hlediska pastoračního. Lidé, kteří na otázku, zda křesťan může přijít o spasení, odpovídají rezolutním ne, vycházejí z přesvědčení, že spasení je Boží dar. Bůh nám dává dokonalé dary, a nedá nám tudíž „částečné“ spasení. Spasení není odměnou za správný nebo dobrý výkon; dostali jsme ho jako nezasloužený dar, nikoli jako odměnu za naši bezhříšnost, případně za naše pokání. Darem je jak to, že jsme se křesťany stali, tak to, že křesťany zůstáváme. Lidé, kteří tvrdí, že znovuzrozený člověk nemůže odpadnout, se ovšem musí vyrovnat s praktickou otázkou, co si máme myslet o lidech, kteří se po léta považovali za křesťany, ale pak Boží cestu opustili. Ti, kteří tvrdí, že člověk nemůže přijít o spasení, řeší otázku jednoduše: Řeknou, že takový člověk nikdy spasen nebyl. Nechce se mi dokazovat, že lidé mohou odpadnout a přijít o spasení. Nicméně když slyším výše uvedenou argumentaci, musím se přiznat, že se mi to nějak nezdá. Nejprve důvod teologický: Ježíš říká: „Pokud vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ (J 8,36). Když nás Ježíš osvobodí, znamená to, že máme méně svobody nebo více svobody než dříve? Odpověď je jasná. Ale dle mého názoru logicky obsahuje i děsivou možnost: Máme svobodu rozhodnout se proti Bohu. Ano, je mi jasné, že zastánci opačného pohledu jednoduše řeknou: „Pokud někdo odpadl, pak Ježíšovi nikdy nepatřil.“ Nebudu teď dokazovat, že patřil. Domnívám se, že my to prostě nemůžeme vědět.
Jak říká C. S. Anticipuji námitku, že spásu jsme neobdrželi za své skutky, a proto ji ani pro své skutky nemůžeme ztratit. Jednotlivé hříchy nás nemohou připravit o Boží lásku. Když můj syn zhřeší, vrhne to pochopitelně stín na náš vztah. A čím je ten hřích závažnější, tím je ten stín tíživější. Nicméně můj syn stále zůstává mým synem. Ta děsivá možnost je, že bych já svého syna vydědil, nebo že on by se mě jako svého otce zřekl, dal si změnit příjmení a podnikl další kroky tímto směrem. A to by vlastně mohl udělat, i kdyby jinak hřešil jen „malými“ hříchy. Možná by tím největším hříchem bylo právě ono zřeknutí se otce. Můžeme tedy mít jistotu spasení? Jsem přesvědčen, že můžeme. A nejen můžeme, ale máme ji mít: „Toto jsem vám napsal… abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5:13). Netroufl bych si někomu říci, že určitě nebude spasen. A netroufl bych si někomu říci, že určitě bude spasen. Nedržím ve svých rukou Knihu života. Mohu ale druhým dosvědčit, jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován.