Již před mnoha lety jsem napsal: doufej, že všechno ti dá Ježíš, ty sám nemáš nic, sám nic nejsi, sám nic nezmůžeš. Jestliže se mu odevzdáš, On sám bude jednat za tebe. Už tehdy jsem byl přesvědčen, že je tomu opravdu tak a během let se toto mé přesvědčení ještě posílilo a prohloubilo. Viděl jsem, jak důvěra v Boha v životě mnoha lidí dokáže zapálit velké ohně lásky, srdce radostně tepe a člověk pak nepropadá malomyslnosti ani neklesá na mysli, i když trpí, a často trpí hodně.
Při čtení dnešní epištoly jsem byl dojat a myslím, že by také. Pochopil jsem, že Bůh nám chce skrze apoštolova slova přiblížit, jak jsou všechny božské ctnosti báječně propojeny a tvoří tak jakousi osnovu, ze které je utkáván hodnověrný křesťanský život každého člověka.
Poslechněte si znovu svatého Pavla: Jestliže jsme ospravedlnění na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
A nyní v Boží přítomnosti - jak povzbudivá je Ježíšova blízkost ve svatostánku - budeme uvažovat o tomto krásném Božím daru, o naději, která nás naplňuje radostí, spe gaudentes, radujeme se, protože - budeme-li věrni- čeká nás nekonečná Láska. Nikdy nesmíme zapomínat, že člověk tedy i každý z nás, může prožít svůj život na této zemi dvojím způsobem: Buď budeme žít životem Božím, budeme usilovat o to, abychom se líbili Bohu; nebo budeme žít živočišným životem víceméně vzdělaných lidí, kteří na Boha nedbají.
Podle mého názoru nemají příliš velký význam lidé velice dobří, řeklo by se svatí, kteří však stavějí na odiv, že nejsou věřící. Mám je velmi rád jako všechny lidi, své bratry, obdivuji jejich dobrou vůli, v jistém ohledu hrdinskou, ale je mi jich líto, protože mají to strašně neštěstí, že jim chybí Boží světlo a teplo, nepopsatelná radost křesťanské naděje.
Poctivý křesťan, žijící v souladu se svou vírou, nejedná jinak než v souladu s Bohem, na všechno pohlíží nadpřirozeným pohledem, pracuje na tomto světě a je na něm velmi rád, je zcela zaujat pozemskými starostmi, ale zároveň stále vzhlíží k nebi. Potvrzuje nám to svatý Pavel: Quae sursum sunt quaerite; usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví - skrze křest pro věci tohoto světa - a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.
Mnoho lidí omílá už poněkud omšelou frázi, že naděje umírá jako poslední, jako by naděje byla jen jakousi pomůckou, aby se dalo žít bez komplikací, bez výčitek svědomí, nebo jako by to bylo něco, co člověku umožní, aby na neurčito odkládal nápravu svého jednání i úsilí o jakékoli vznešeně cíle, a hlavně cíl nejvyšší spojení s Bohem. Řekl bych, že je to cesta, jak zaměňovat naději a pohodlnost. V podstatě tady nejde o snahu o skutečné dobro, ani duchovní, ani hmotné. Nejvyšší úsilí některých lidí se omezuje na to, aby se tito lidé vyhnuli čemukoliv, co by mohlo narušit jejich klid - zdánlivý ovšem -, klid průměrného života.
Bojácný, bázlivý a netečný člověk pak překypuje rafinovaným sobectvím a je spokojen s tím, že dny, roky budou plynout sine spe nec metu, bez jakéhokoliv snažení, které by vyžadovalo nějaké úsilí, bez zneklidňujícího zápasu; pro takové lidi je důležité vyhnout se riziku nepříjemnosti a slz. Člověk pak ovšem nemůže něco dostat, když promarní přání to něco mít ze samého strachu, že získání této věci bude náročné.
Souhlasím s tím, že někteří povrchně redukují naději na poetické sny. Jsou neschopni poctivě se vyrovnat se svým svědomím a rozhodnout se pro dobro a proto omezují naději na pouhé plané naděje, na jakýsi utopický sen, na pouhou útěchu v těžkých životních starostech. Taková naděje je to falešná naděje - povrchní touha, která není k ničemu.
Jistě je na tomto světě hodně lidí bázlivých a lehkovážných, ale je i mnoho lidí čestných, kteří hnání nějakou vznešenou myšlenkou čelí řadě strádání a velmi obětavě slouží druhým, pomáhají jim v jejich utrpení a potížích. Velice si vážím takových lidí, ba dokonce obdivuji houževnatost těch, kdo odhodlaně pracují pro nějaký ušlechtilý ideál. Nicméně cítím povinnost připomenout, že všechno, co tady podnikáme, když je to díle výhradně naše, nese znamení pomíjivosti. Přemýšlejte nad slovy Písma: I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.
Tato pomíjivost ovšem naději nedusí, naopak, když uznáme omezenost a rizika světských iniciativ, pak tato práce otevře cestu k pravé naději, která povznáší každou lidskou práci a činí z ní místo pro setkání s Bohem. Tak se tato práce osvítí věčným světlem, které zahání temnoty zklamání. Ale jestliže si z časných plánů uděláme absolutní cíl, nebudeme myslet na věčnost a na to, proč jsme byli stvořeni - abychom milovali a chválili Pána a byli s ním posléze v nebi - pak i ty nejskvělejší záměry mohou vést ke zradě a dokonce k pokořování lidí.
Vzpomeňte si na prosté a známé zvolání svatého Augustina: Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je nepokojené, dokud nespočine v Tobě. Snad neexistuje v lidském životě nic tragičtějšího než zklamání, způsobené falešným pojetím naděje nebo jejím falšováním, když naděje je vkládána jen jako nějaké očekávání, které nemá jako konečný cíl nekonečnou Lásku.
Jistota, že se cítím Božím synem, že vím, že jím jsem, mne plní - a přeji to i vám - opravdovou nadějí, která je sice ctností nadpřirozenou, ale vlita do lidských tvorů se přizpůsobuje lidské přirozenosti a je ctností velice lidskou. Jsem šťasten při pomyšlení na nebe, kterého dosáhneme, budeme-li věrni až do konce, jsem šťasten při pomyšlení na blaženost, ke které dospějeme, quoniam bonus, protože můj Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Toto přesvědčení mi pomáhá chápat, že pouze to, co nese Boží stopu, má nesmazatelné znamení věčnosti a nepomíjitelnou cenu. Proto mě naděje neodtrhuje od věcí tohoto světa, ale přibližuje mi je a chápu je novým křesťanským způsobem, který se snaží ve všem odhalovat vztah padlého lidstva, Boha Stvořitele a Boha Vykupitele.
Snad se někdo zeptá: a v co máme, my křesťané doufat? Svět nám totiž nabízí mnoho dobrých věcí, které si žádá naše srdce, toužící po štěstí a po lásce. Kromě toho chceme plnýma rukama rozsévat pokoj a radost, nespokojujeme si jen s vlastním štěstím, ale usilujeme i o spojenost svých bližních. Bohužel někteří lidé se správnými, ale přízemními názory, s ideály výhradně prchavými a vrtkavými, zapomínají, že touhy křesťana mají směřovat k výšinám. K nekonečným výšinám!
Mělo by nám záležet na Boží lásce, měli bychom se z ní plně a nekonečně těšit. Dobře přece víme, že až tento svět skončí, vše pomine, pro každého člověka nastane konec už dříve jeho smrtí, protože ani pocty ani bohatství si do hrobu nikdo nebere. Proto, okřídleni nadějí, která nás povzbuzuje, abychom se pozvedli až k Bohu, jsme se naučili modlit: in te Domine speravi, non confundar in aeternum, doufám v tebe, Pane, že mě budeš řídit svou rukou nyní i vždycky na věky věků.
Bůh nás nestvořil proto, aby tady vybudoval město k trvalému pobytu, protože tento svět je cestou do světa jiného, které je místem pobytu, kde není žádné trápení. Ale my, Boží děti, bychom si neměli nevšímat pozemských záležitostí a práci, ke které nás postavil Bůh, musíme posvěcovat, naplňovat ji svou vírou, tou jedinou, která přináší pravý pokoj, pravou radost lidem a vnáší tento pokoj i radost i do každého prostředí. O této myšlence mluvím ve svých kázáních od roku 1928: je velice zapotřebí pokřesťanšťovat celou naši společnost, přinášet do všech společenských vrstev nadpřirozený smysl, to je, všichni musíme usilovat o posvěcování své denní práce, povolání nebo zaměstnání. Tak se každé lidské konání osvítí novou nadějí, která přesahuje čas i pomíjivost všeho pozemského.
Křtem jsme se stali nositeli Kristova slova, které uklidňuje, které osvěcuje a utěšuje zraněné svědomí. A aby mohl Pán v nás a skrze nás působit, musíme mu říci, že jsme odhodláni každý den bojovat, i když jsme slabí a neužiteční, i když pociťujeme nesmírnou tíži svých vin a své lidské slabosti. Měli bychom mu stále opakovat, že mu důvěřujeme, že se spoléháme na jeho pomoc: bude-li to nutné, jako mu důvěřoval Abraham, ačkoli už nebylo naděje. A tak budeme pracovat s novým úsilím a budeme učit lidi, aby dokázali být vyrovnaní, osvobozeni od nenávisti, podezřívavosti, zaostalosti, nepochopení, pesimismu, protože Bůh přece zmůže všechno.
Ať jsme kdekoli, Pán nás vybízí: buď bdělý! Podporujme proto ve svém svědomí nadějeplné touhy po svatosti, uskutečňované skutky. Můj synu, dej mi své srdce, šeptá nám Pán do ucha. Přestaň si stavět vzdušné zámky, odhodlej se otevřít své srdce Bohu, protože pouze v Něm nalezneš skutečný důvod pro svou naději a pro konání dobra pro druhé. Když člověk nebojuje sám se sebou, když rezolutně neodmítne nepřátele, které má v sobě - pýchu, závist, žádostivost těla i očí, spoléhání na sebe, ztřeštěnou dychtivost po požitkářství - když u člověka neexistuje tento vnitřní zápas, i ty nejušlechtilejší ideály zvadnou jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne, a je po celé její kráse. Potom v té nejmenší skulině vyraší malomyslnost a smutek jako škodlivý a útočný plevel.
Ježíš se nespokojuje jen s jakýmsi váhavým souhlasem. Chce na nás, a má na to právo, abychom kráčeli po své cestě energicky, neustupovali před obtížemi. Vyžaduje rozhodné, konkrétní kroky, protože jen nějaké obecné úmysly nebývají k něčemu. Takové ty málo určité úmysly mně osobně připadají jako klamné iluse, které se snaží umlčet Boží volání, které srdce cítí, je to jen bludička, slabý ohýnek, který ani nepálí ani nehřeje, a který mizí stejně prchavě, jako vzplanul. Proto, když uvidím, že jednáš rozhodně, budu věřit, že tvé úmysly, abys dosáhl cíle, jsou upřímné. Konej dobro, přemýšlej o své každodenní práci v každém okamžiku, usiluj o spravedlnost, zvláště v tom prostředí, kde se pohybuješ, i kdybys měl padat únavou; úsilím o co největší dokonalost při této práci, svým pochopením, svým úsměvem, svým křesťanským postojem. A to vše pro Boha, pro jeho slávu, s pohledem upřeným vzhůru, v touze po pravé vlasti, protože pouze tento cíl stojí za všechnu námahu.
Jestliže nebojuješ, neříkej mi, že se snažíš být jako Kristus, že se ho snažíš poznávat a milovat ho. Když nastupujeme pravou cestu následování Krista, když se chceme chovat jako Boží děti, víme dobře, co nás čeká: svatý Kříž, na který musíme hledat jako na ústřední bod, o který se opírá naše naděje na spojení s Pánem. Říkám to předem, že tento program není nic pohodlného, že žít, jak učí Pán, předpokládá velké úsilí. Přečtu vám, co všechno vypočítává apoštol, když vypráví, co vše musel podstoupit a vytrpět, když chtěl plnit Ježíšovou vůli: Pětkrát jsem od židů dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, den a noc jsem se slítal na širém moři. Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městě, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce.
V těchto rozhovorech s Pánem se omezuji na realitu, ve které žijeme, nevymýšlím si žádné teorie, ani nesním o velkých obětech, o hrdinských činech, které se obvykle nevyskytují. Je důležité, abychom využívali času, který nám utíká pod rukama a který je z křesťanského hlediska nad zlato, protože předjímá slávu, které se nám později dostane.
Samozřejmě se ve svém životě nesetkáváme s takovými protivenstvími, jaké potkávaly Šavla. My se můžeme setkat se svým nízkým sobectvím, návaly smyslnosti, útoky zmatečné a směšné pýchy i jiným dalším pokulháváním: tolik slabosti! Máme proto ztrácet odvahu? Ne. Opakujme se svatým Pavlem svému Pánu: s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.
Prosím, aby ses při své práci vytrvale snažil pozvedat své oči k nebi, protože naděje nás povzbuzuje chopit se silné Boží ruky, kterou nám On neustále podává, abychom neztráceli nadpřirozený pohled, také když se bouří vášně a útočí na nás. Celý život jsem přesvědčen, že bez pohledu vzhůru, bez Ježíše nemohu nikdy ničeho dosáhnout. A vím, že moje síle k tomu, abych se ovládl, pramení z toho, že opakuji zvolání: všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Toto zvolání obsahuje jistý Boží příslib, že neopustí své děti, jestliže jeho děti se ho nezřeknou.
Pán se přiblížil nám, lidem a proto máme všichni v srdci touhy po výšinách, toužebné přání vystoupit co nejvýše, konat dobro. Jestliže k tobě nyní mluvím o těchto tvých touhách, je to proto, že chci, abys bezpečně věděl, že to On nám je vložil do srdce: když ho necháš jednat, budeš sloužit, na tom místě, kde právě jsi, jako jeho užitečný nástroj s nečekaným účinkem. Abys ze zbabělosti nezklamal důvěru, kterou Bůh v tebe vkládá, varuj se domýšlivosti, že obtíže, se kterými se setkáš na své křesťanské cestě, budeš naivně podceňovat.
Neměli bychom se zdráhat milosti. Vlečeme v sobě jako důsledek pokleslé přirozenosti něco, co nás nutí k tomu, že se vzpíráme milosti a klademe jí odpor: jsou to rány způsobené prvotním hříchem, podrážděné našimi osobními hříchy. Proto bychom měli směřovat vzhůru, konat takové správné lidské práce - ty každodenní - které vždy ústí do Boží lásky, pokorně, s kajícím srdcem, s důvěrou v Boží pomoc a přitom konat tyto práce s takovým úsilím, jako by všechno záleželo jen na nás.
Dokud člověk bojuje - je to boj, který potrvá už do smrti - nemůže vyloučit, aby se nezvedli mocní vnější i vnitřní nepřátelé. A jako by toho nebylo dost, někdy na tebe dolehnou spáchané hříchy, a snad jich bude i hodně. Říkám ti ve jménu Božím: nezoufej. Kdyby se to stalo - nemusí se to přece stát, ani to snad nebude běžné - využij toho, aby ses více přim... Navzájem se potřebujeme. Pán požaduje, abychom odpouštěli, pro naše dobro. Nežádá však, abychom tak činili bez Jeho pomoci. Občas se možná cítíte slabí. Mějte se sebou trpělivost! Pán svůj lid nikdy neopustí. Zmírňování utrpení na tomto světě je součástí Božího díla určeného Jeho dětem.
Rodinné vztahy nám umožňují rozvíjet náš charakter a vzájemnou lásku. Když přijdou životní bouře, můžete být neochvějní a mít naději, pokud se spoléháte na svou víru v Ježíše Krista. Říká ti dnes něco slovo naděje? Říká něco lidem kolem tebe?
Vzkříšení
Není to iluze, "neláme se to přes koleno", nenutíme se do naděje. "Laciná naděje" znamená říct, že po dešti se vyčasí. Existuje ale i silná a dynamická naděje. Naděje, to je vidět život zeleně s troškou zlaté. Nežijeme v době velkých nadějí. Bůh nás směřuje k budoucnosti. Ale mnoho lidí ho hledá v minulosti, ve svém dětství, ve starých dobrých časech. Ježíš dokáže najít důvody pro naději.
„Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ ABYCHOM SE DOSTALI DÁL. Mít chuť dostat se dál, to je stejně vzácné jako vzduch a světlo! Šťastný člověk, který dokáže dávat ostatním naději. Naděje je božský dar, který přichází, když člověk uplatňuje víru v Ježíše Krista. Přináší pocit důvěry, že věčná zaslíbení budou Jeho prostřednictvím naplněna. Je zdrojem naděje a síly pro všechny Boží děti. Naděje nám dodává sebedůvěru, abychom mohli kráčet kupředu i tehdy, když se potýkáme s těžkostmi, které přináší smrtelný život.
Naděje křesťanovi pomáhá vést čistý život. Křesťan totiž ví, že Bůh a Kristus, v něž vkládá své naděje, jsou čistí, a také ví, že kdyby jednal nepoctivě nebo nespravedlivě, nemohl by doufat, že bude jako Bůh a že obdrží odměnu. Naděje je úzce spojena s nejdůležitější vlastností, s láskou, a proto ten, kdo opravdu miluje Boha, bude také doufat ve splnění všech Božích slibů. A kromě toho bude doufat v to nejlepší i pro své bratry ve víře, bude je milovat a důvěřovat, že díky Kristu mají upřímné srdce.
2.600 let staré proroctví se týká naděje pro celé lidstvo. Naděje na věčný život a neporušenost je úzce spjata s nadějí pro všechny lidi, kteří chtějí sloužit Bohu. Kázání o naději byla naplněna prostřednictvím Ježíše Krista. Velká naděje všech lidí, ať živých, nebo mrtvých, se uskuteční teprve v Kristově Království, až Ježíš a jeho spoludědici budou sloužit jako nebeští králové a kněží. Pak lidé, kteří projevují víru, budou osvobozeni od porušenosti nedokonalostí a hříchem a dosáhnou postavení „Božích dětí“.
Bůh tuto naději lidstvu posílil tím, že svého Syna před více než 1 900 lety vzkřísil. Jehova Bůh nechal napsat své Slovo, Bibli, které obsahuje poučení a příklady, aby všichni lidé mohli mít naději. Ti, kdo tuto naději již mají, ji musí oznamovat druhým; tímto způsobem může takový člověk zachránit sám sebe i ty, kdo mu naslouchají.
tags: #nadeje #prostrednictvim #jezise