Průřez životem a dílem zakladatelské osobnosti italské renesance. Dante Alighieri, narozený ve znamení blíženců roku 1265 ve Florencii, zemřel v září roku 1321 v Ravenně, byl jedním z nejvýznamnějších italských básníků. Jeho největším dílem je Božská komedie (původním názvem Commedia) s částmi Peklo, Očistec a Ráj. V roce 2015 si připomínáme 750. Mladý Dante v letech 1285-1287 pobýval na tehdy nejslavnější a nejstarobylejší evropské univerzitě v Bologni. Důkladné filozofické vzdělání získal až jako čtyřicetiletý, když jako vyhnanec pobýval na univerzitě v Paříži a možná i v Padově. Zabýval se studiem antického i soudobého italského a provensálského básnictví, především antická poezie byla jeho vzorem. Jeho průvodcem Peklem a Očistcem je mu římský básník Vergilius (do Ráje jako pohan už vstoupit nesmí).
Dante se angažoval v politickém životě ve Florencii. Podle některých narážek v jeho dílech se soudí, že se v roce 1289 zúčastnil bitvy u Campaldina, ve které byly poraženi ghibellinové. Stál na straně cerchiovců, později označovaných jako „bílí“ guelfové. Roku 1300 se stal priorem městského státu Florencie. Přestože se tato funkce vykonávala pouze dva měsíce, zastával ji Dante v době, kdy se rozhodovalo o dalším osudu města. V probíhajícím sporu s papežem Bonifácem VIII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné, zaujal protipapežské stanovisko, podle pozdějších zpráv měl být postaven před těžké rozhodnutí, zda odjet z Florencie a zúčastnit se vyjednávání s papežem Bonifácem VIII. nebo raději zůstat ve městě. Poslední léta svého života, během nichž dokončoval Božskou komedii, strávil v Ravenně. Tam také zemřel a je pohřben.
- Božská komedie a její tři části
- Peklo
- Očistec
- Ráj
Božská komedie (Commedia) je Danteho nejvýznamnější dílo, které se skládá ze tří částí: Peklo, Očistec a Ráj. V Pekle popisuje nejspodnější kruhy lidské zazděnosti a tresty za hříchy. V Očistci zobrazuje proces očištění duše před vstupem do slunečného Ráje. V Ráji pak představuje dokonalé společenství duší ve spojení s božím světlem. Danteho průvodcem Peklem a Očistcem je Vergilius, do Ráje však již vstoupit jako pohan nesmí; ten dostává výsadní přístup pouze v nebeských prostorech skrze Boží milost a dalšího průvodce, kterým se stává Beatrice.
V kontextu renesančního myšlení a literárních vlivů Dante spojil antickou tradici s křesťanskou vizí posmrtného života. Dílo nejen mapuje morální a etické problémy tehdejší společnosti, ale zároveň ukazuje Danteho politické a filozofické postoje, které se odrážejí v jeho pojetí viny, trestu a vykoupení. Božská komedie se tak stává nejen literárním monumentem, ale i komentářem k dějinám lidské duše a společnosti.
Historie životních etap a vzdělání
Florencie: narození, rané vlivy a politická angažovanost, přijetí role priora. Studijní působení: Bologna (1285-1287) a později Paříž a možná Padova, kde získal důležité filozofické a literární podněty. Tisk a tvorba: služba ve Florencii, politické konflikty, vyhnanství a vznik Božské komedie.
Průřez životem a dílem zakladatelské osobnosti italské renesance. Dvacetidílný cyklus poslouchejte na Vltavě od 6. července 2015 vždy ve 12:50. Po odvysílání se jednotlivé díly objeví v jednom článku na stránce Hry a literatura. Zůstanou tam až do 7.
Posmrtný život a obraz posmrtných stavů
Po smrti se v křesťanském myšlení často vyzdvihuje otázka, zda existuje život po smrti a jaký je jeho charakter. Pojmy nebe, peklo a očistec byly formovány nejen biblickými texty, ale i filozofickými a literárními tradicemi. Anselm Grün vypráví o čínském příběhu pekla jako společnost sedící u obrovské mísy rýže a o tom, jak jedinci nemohou rýži navzájem dopředu posunout. C.S. Lewis poznamenal, že člověk je jako stroj, jehož benzínem je sám Bůh, a pokud se člověk od Boha odpojí, brzy přestane fungovat.
Peklo je často vnímáno jako místo trestu, ale existují i jiné pohledy, včetně myšlenek Origenése o možném očistci. Bible a Církev se shodně učí, že peklo je věčné, ačkoli nevíme, co přesně znamená věčnost. Očistec je v katolické tradici stav duše, která po smrti prochází procesem očišťování. Očistec je dočasný a spíše vyvažuje rozdíly mezi dušemi směřujícími do nebe; modlitby a mše mohou pomoci duším v očistci.
Nebe je vnitřně založeno na osobní autenticitě a pokorě; do nebe vejde jen pokorný člověk, který se nechá formovat Bohem. Nezbytná je boží milost a skutečnost, že láska je pravou láskou tehdy, když je dobrovolná. Křesťanská představa ráje zahrnuje sdílení společenství s Bohem naplno; nebe není pasivní stav ani nirvána, ale osobní a historicky zakotvené společenství s Bohem.
Očistec a jeho roli v křesťanském myšlení
Očistec jako koncept není výlučně katolický; i protestanté diskutují o myšlenkách očišťování, ačkoli jej často interpretují méně formalizovaně. Luther a reformátoři zpochybnili učení o očistci na základě biblické autority a Tradice, ale existuje názor, že očišťování může být prožíváno i v tomto světě. Očistec bývá popisován jako stav duše, nikoli jako místo; časově není vázán na pozemský čas, ale má duchovní charakter. Akt očišťování není trestem, ale Boží milostivé působení na cestě k úplné svatosti.
V očistci se projevuje solidarita mezi věřícími na zemi a těmi, kteří procházejí touto fází očišťování. Modlitby a oběti mohou duše v očistci podpořit, a křesťanská láska je vyjadřována až za hrob. Očistec tedy není třetí cestou mezi nebem a peklem, ale stavem naděje a bolesti, který směřuje k plnému společenství s Bohem.
Peklo jako součást etického a teologického rámce
Peklo je místem, kde hřích vyplývá z člověka samotného; Bůh nekreje, ale respektuje svobodnou vůli. Peklo je tedy volbou, kterou si člověk sám přivodí. Slovo promiň se zde často nevyslovuje; peklo je místo trvalé samoty a bez lítosti. Zobrazení pekla jako extrémní hrůzy v literatuře může odvracet od pochopení krutosti hříchu a nutnosti se obrátit k Bohu.
Navíc různá náboženská tradice nabízí odlišné výklady a obraznosti. V islámském nebi se ženy nepřijímají jako duše, ale roli plní hurisky, zatímco v judaismu a křesťanství existuje názor na prvořadost dobra před zlem a na dědičný hřích. Ježíšovo dílo transcendentně zrušilo nutnost dědit peklo; věčné odměny a tresty jsou však součástí teologické výuky a vyžadují lidskou odpovědnost a pokání.
Moderní křesťanství posouvá obraz nebe a pekla k vnitřním stavům duše: posmrtné štěstí či utrpení mohou být vnímány jako duchovní prožitky, a ne jen doslovné obrazy. Nevědomé představy o tom, zda někdo bude trpět v pekle, se liší od jednotlivce k jednotlivci; konečný rozsudek zůstává v Božích rukou a vychází z milosti a svobodné vůle člověka.
Na závěr lze říci, že představy nebe, pekla a očistce prošly v průběhu historického vývoje proměnou: od doslovných obrazů trestu a odměny po ritualizované a symbolické vyjádření lidského vztahu k Bohu, naplněné láskou, nadějí a odpovědností.