Ing. Původní konventní kostel byl vytyčen na půdorysu trojlodní baziliky o celkové délce 78 m a šířce 20 m. Výška střední hlavní lodi je 16 m, boční lodi mají výšku 7 m. Dispozice je tvořena průběžnými klenebními poli a na východě končí vystupující příčnou lodí o délce 32 m s kaplemi po obou stranách pětiboce uzavřeného presbyteráře. Z původní raně gotické stavby kostela z druhé poloviny 13. století se zachovalo především obvodové zdivo trojlodí, příčné lodi, kaplí a presbyteria. Obvodová stěna jižní lodi původně sousedila přímo se severním křídlem ambitu, kterým byla zakryta a proto zůstala bez přímého osvětlení. Zdivo střední lodi a obvodová stěna lodi severní byly původně prolomeny úzkými typicky gotickými hrotitými okny. Svoji dnešní podobu s půlkruhovými záklenky dostala okna při pozdějších barokních úpravách.
Střední loď od lodí bočních oddělují původní hranolovité pilíře s hrotitým profilem mezilehlých oblouků. Pilíře jsou na třech stranách zcela hladké a kromě soklu a jednoduché římsa nejsou dotčeny žádným členěním. Toto jednoduché provedení koresponduje se strohou jednoduchostí původní cisterciácké architektury vycházející z prvotních řádových principů uplatňovaných v Burgundsku. Jednotlivá obdélná pole hlavní a bočních lodí jsou sklenuta žebrovou křížovou klenbou s příčným klenebním pásy a přízedními žebry.
Zvláštní klenební podmínky lze pozorovat v lodi hlavní, kde místo devíti polí původního půdorysného rozvrhu, čitelného v situaci založení sloupů, je polí pouze osm, přičemž klenba nad prvním a druhým polem počínajíc od transeptu je sklenuta nad půldruhým půdorysným polem. Tento stav je s největší pravděpodobností výsledkem rekonstrukce klenby po jejím zřícení, zapříčiněným nejdelším chátráním kostela v letech 1422 - 1437 po jeho rozvrácení husitským vojskem. Původní raně gotické žebroví hlavní i obou bočních lodí bylo v baroku pokryto štukem s barokně gotickým profilem.
Jižní boční loď, která byla nejvíce postižena požárem v roce 1736 a kde došlo k opadání a otlučení omítky zničené následným vlhkem, poskytuje příležitost sledovat původní klenební podmínky. Diagonální meziklenební i přízední žebra s náběžnými štítky dosedají na konzoly, nasazené ve výši pilířových říms. Trojboké, nehluboce vyžlabené konzoly se základnou v podobě obráceného jehlanu s mírně vyhloubenými stěnami mají polygonální krycí desku, jejíž profil přechází na římsu podpor. Profil dosti hrubě opracovaných žeber je prostý.
Trojdílná příčná loď, jejíž prostor byl barokními úpravami důrazně potlačen, má nad čtvercem křížení i nad oběma křídly žebrovou křížovou klenbu. Současné členění pilířů v prostorovém křížení s bohatou štukovou výzdobou pochází z období barokních úprav, realizovaných podle návrhů Jana Blažeje Santiniho Aichla. Oboustranná, osově symetrická vestavba zpěváckých tribun s vloženými velmi plochými varhanními emporami, nesoucími varhanní skříně, vnesla do původní strohé gotické dispozice pronikavě dynamický prvek, jímž je pohled návštěvníka okamžitě po vstupu do chrámu strháván k retábulem naplněnému presbytáři.
Sama příčná loď je bohatě členěným prostorem. Dynamická a neklidná atmosféra je však koncentrovaná pouze zde, do prostoru přechodu mezi chrámovými loděmi a presbytářem. Do hlavní lodi i do lodí bočních svým prostorovým účinkem nijak nezasahuje.
Klenební pole presbytáře s původní raně gotickou křížovou klenbou, skrytou rovněž pod štukovým obalem, je odděleno od křížení hladkým vítězným obloukem s podloženým žebrem na pasu se štukovou barokní profilací. Obě kaple na východní straně transeptu, přiléhající těsně k střednímu chóru, jsou otevřeny do transeptových křídel hmotnou nečleněnou arkádou s hladkým obloukem. Jsou sklenuty každá jedním polem křížové klenby s žebry klínového vyžlabeného profilu, ukončenými náběžníky s jednoduchými přízedními klenebními patkami.
Mezi klenebním polem a pětibokým závěrem každé kaple, sklenutým šesti paprsky žebrové klenby s mírně vyžlabenými boky klínových žeber na jehlancových patkách, je široký hladký hrotitý oblouk. Žebra se protínají ve svornících. V závěrové části severní kaple jsou dochována tři původní hladká kamenná ostění oken s půlkruhovými záklenky a špaletami.
Ve vnitřní výstavbě kostela je rozhodujícím činitelem hloubková dispozice, spjatá v příznivém poměru s šířkovými a výškovými rozměry střední lodi. Šířka střední lodi je ve vztahu k její výšce ve vyváženém poměru 1:2, zatímco poměr výšky bočních lodí k jejich šířce je přibližně 1:1,5 a vztah výšky bočních lodí k výšce střední lodi je vyjádřen pouze mírným převýšením proti optimálnímu poměru 1:2.
Část klášterních budov s pozůstatky ambitu s křížovou klenbou bez žeber navazuje na jihozápadní nároží konventního kostela. Tato přilehlá partie původního komplexu byla v 19. století upravena pro potřeby farního úřadu. Spojovacím článkem mezi chrámem a farou je barokní novotvar schodišťového prostoru, vloženého mezi původní obvodové zdivo, tvořícího komunikaci mezi přízemím a patrem fary a skrytým vchodem za pravým bočním oltářem při vstupu do chrámu.
Schodiště, tzv. Poslední Příběh měsíce zaměřený na památky Říma nás zavede na Palatinský pahorek. Pokud návštěvník pohlédne na svých procházkách Římem z aventinského stoupání směrem k velkému římskému cirku a vrchu Palatinu nad ním, uvidí u paty hlavního římského kopce boční stranu nějaké chrámové stavby. Tímto objektem je poněkud opomíjená bazilika Sant’Anastasia al Palatino.
Její fasáda je totiž běžnému pohledu skryta uvnitř ohrazení malého náměstíčka v blízkosti velkého domovního bloku s hojně navštěvovaným chrámem Santa Maria in Cosmedin. Původní kostel byl vystavěn v jednom z antických domů poblíž jeskyně, v níž kojila legendární vlčice mladičké novorozence Romula a Rema, a byl spojen s předpokládanou zakladatelkou Anastázií, majitelkou toho domu (titulus Anastasiae) na přelomu 3. a 4. století.
Jak bylo v Římě zvykem, v pozdější době bylo k nově vybudovanému chrámu na místě oné domovní svatyně přesunuto zasvěcení sv. Anastázii ze Sirmia. Chrám byl zprvu pravděpodobně využíván císařskými hodnostáři na Palatinu a v průběhu středověku byl několikrát přestavěn. Naposledy se tak stalo za papeže Sixta IV., jak o tom svědčí pozůstatek goticko-renesančního okna na boční fasádě.
3. Giovanni Battista Falda, veduta s připsáním kostela Berninimu (Giovanni Giacomo de’Rossi, Il terzo libro del novo teatro delle Chiese di Roma […], 1667-1669) Zde si dovolím osobní odbočku. Při svých římských procházkách často používám klasického červeného průvodce z vydavatelství Touring Club Italiano. Průvodce je dodnes vydáván stále v nových edicích a je přitom pozoruhodné, že jeho autoři svá hesla stále aktualizují podle nejnovějších badatelských zjištění.
Pokud tedy otevřu své vlastní, desáté vydání z přelomu našeho století, zjistím, že fasáda byla postavena na pokyn Urbana VIII. stavitelem Luigiem Arriguccim poté, co byla starší fasáda s portikem roku 1634 poničena cyklonovou bouří. Styl fasády je v průvodci označen za „berniniovský“, což má jistě svůj původ v jedné z vedut proslulého díla vydavatele Giovanniho Giacoma de’Rossiho a grafika Giovanniho Battisty Faldy.
4. Jenže ještě o něco později, před rokem 1739, pracoval v římském ateliéru Niccola Salviho brněnský architekt František Antonín Grimm. Ten si tutéž fasádu pečlivě zakreslil (jen s minimálními změnami), důkladně ji vyměřil podle římské i vídeňské míry a své zaměření odvezl s sebou do Brna (dnes se nachází ve sbírkách Moravské galerie). Svůj výkres doplnil slovy, že se jedná o realizaci Domenica Castelliho. Grimmovi pravděpodobně doporučil fasádu ke studiu jeho učitel Niccolò Salvi, takže je zjevné, že před polovinou 18. století existovalo v římském prostředí ještě jiné povědomí o autorovi fasády u Sant’Anastasia.
5. Z nich budeme moci asi nejprve vyloučit Berniniho, jenž se sice za papeže Urbana VIII. stal po Madernově smrti novým vedoucím stavby chrámu sv. Petra ve Vatikánu, ale tato práce si vyžadovala jeho plné nasazení a na další projekty měl jistě mnohem méně času. Navíc styl fasády Sant’Anastasia nijak neodpovídá Berniniho raným pracím. Na chrámové fasádě je výrazně umístěn papežský erb Urbana VIII.
A v raném novověku, kdy se na papežský stolec dostávali již nejen představitelé římských šlechtických rodů, ale též cizinci, se stalo určitou zvyklostí, že nově zvolení papežové poskytovali své zakázky umělcům ze svého rodiště. Francis Haskell označil tento způsob „servitù particolare“. Neměl tedy divu, že Luigi Arrigucci byl roku 1630 jmenován vedoucím architektem papežské komory a že byl povolán do Říma. Okamžitě se stal stavitelem rodiny Barberiniů a svůj protobarokní styl uplatnil na několika stavbách.
Naše otázka tedy zní: Proč si vlastně ono zaměření takřka sto let staré fasády sám nakreslil? Dodejme, že se nezajímal o interiér Sant’Anastasia, který byl dokončen nedlouho před jeho příjezdem. Ve 30. letech 18. století se objevovala kritika nezdaru dosavadní umělecké kultury, která apeluje na ušlechtilost, krásné formy a výraz.
- Jistě existovalo úsilí o obnovení tradice Belloriho „čtvrté manýry“ a inspirace Domenicha Dilogo, Borgorminiho, Bellori a Salvi se prolíná v ateliérech římské architektury.
- František Grimm ověřoval fasádu podle římské i vídeňské míry a domníval se, že šlo o realizaci Domenica Castelliho, který bývá spojován s Borrominim a La Sapienzou.
- Historici se snaží objasnit okolnosti vzniku a identifikovat autorství fasády Sant’Anastasia, i když samotné interiéry zůstaly více či méně v původní podobě.
Moravská galerie v Brně eviduje související studie a kresby, které poukazují na evropské kontexty a diskuse kolem autorství fasády a jejích okolností.
Na závěr vyvstávají otázky o významném vlivu barokních úprav na původní gotické jádro baziliky a o tom, jak se tradiční principy rané cisterciácké architektury promítly do současného vzhledu a prostorového rozložení chrámu.