Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.
Historie Duny ukazuje, jak se kulturu a literární tradici podařilo propojit s osobní a globální tematikou strachu a moci. Americký spisovatel Frank Herbert (1920-1986) začal publikovat nejprve nežánrové povídky. Nepatřil k těm, kteří na sci-fi vyrůstají a je pro ně primární autorskou volbou. Sám přiznával, že ji začal číst poměrně pozdě. Než se jejím psaním proslavil, vystřídal řadu zaměstnání, především v novinách. Právě díky článku o oregonských písečných dunách začal vznikat jeho nejslavnější román.
Spojily se v něm však i mnohé další podněty, včetně přátelství s psychology Ralphem a Irene Slatteryovými. Ti spisovatele a jeho ženu Beverly seznámili s díly Freuda, Junga či Heidelberga. A se zen-buddhismem. Herbert na přelomu padesátých a šedesátých let experimentoval s psychotropními účinky hub a v těchto stavech nalezl předobraz písečných červů a modré oči fremenů. V původní podobě Duna vycházela na pokračování v časopise Analog v letech 1963/1964, a tamtéž pak i s roční odmlkou pokračovala. Pro potřeby knižního vydání Herbert texty upravil a přepsal. Výsledkem byla próza publikovaná roku 1965 a věnovaná ekologům.
Z dnešního pohledu je vtipné, že i když Duna vyhrála Hugo a Nebulu, tedy nejprestižnější žánrové ceny, a je považována za nejprodávanější sci-fi historie, nakladatel ji zprvu považoval za neúspěch a dokonce kvůli tomu vyhodil redaktora Sterlinga Laniera, který její vydání prosadil. Mimochodem Lanier byl kromě jiného i sochařem a některé jeho práce byly inspirovány Tolkienovým Pánem prstenů; sám Tolkien jimi byl nadšený, ovšem nepřál si jejich komerční šíření, což Lanier respektoval. Zároveň Lanier poslal Tolkienovi i jeden výtisk Duny.
Režisér David Lynch a spisovatel Frank Herbert při prvním natáčím dni Duny; Churubusco Studios v Mexico City, 30. U nás totiž Duna poprvé vyšla v roce 1988 ve dnes stěží představitelném stotisícovém nákladu s doslovem Ondřeje Neffa. Tehdy konstatoval, že pozvolný, ale stále sílící úspěch Duny je reakcí na tehdejší potřebu americké žánrové obce nalézt vlastní Tolkiena. V polovině šedesátých let americká popkultura masově objevila Pána prstenů, docházelo k reedicím pulpových fantasy klasik Roberta E. Howarda a trh obecně se měnil. A brzy se objevily hlasy srovnávající propracovanost fikčního světa Duny s Tolkienovou Středozemí.
Už před více jak padesáti lety se tak v americkém prostředí hledání „vlastního Tolkiena“ soustředilo na rozsáhlost textu a komerční úspěch. Před několika lety však byly ve sbírce Tolkienových dopisů nalezeny dvě zmínky. V prvé děkoval Lanierovi za zaslání knihy. Tolkienovo odmítnutí Herbertovy knihy a příběhu je poměrně pochopitelné. Ano, Duna představuje fascinující svět s propracovanými metatexty, historií, ekologií, faunou a flórou. Přesně to měl Tolkien rád. Silná je i ve fiktivních jazycích, které se inspirovaly arabským světem a Balkánem.
Jenže zároveň je to svět plný násilí, drog a sexuálního napětí (z dnešního pohledu silně šovinistického). A především vypráví příběh o zradě sebe sama a o tom, jak revoluce požírá nejen vlastní děti. Mnohem podnětnější je nakonec vztah Duny k vlastní americké žánrové tradici - z ní ostatně vycházejí i prvky, které jsou někdy považovány za inspirované právě Pánem prstenů. Hned v prvé řadě se jedná o čítankovou ukázku populárních space oper, a proto je svět Duny feudální společností, v níž vládne pádišáh imperátor a o moc soupeří velkorody baronů a vévodů.
Proto, navzdory laserům a cestování vesmírem, hrají tak velkou roli chladné zbraně. Zároveň je dnes Duna považována za svého druhu odpověď na Nadaci Isaaka Asimova, ač s odlišnou tematikou a tónem. Nadace se soustředila na galaktickou říši, která stagnuje a degeneruje, a ukazuje, jak osudy lidstva mohou být řízeny vědou a rozumem. Herbert oproti tomu předložil vtahující, živelnou epiku a jeho zobrazení proroka je komplexní a mnohovrstevnaté.
Zápletka Duny je jednoduchá i komplexní, a komplikovaná zároveň. Rod Atreidů je vytržen ze svého vodního světa Caladanu a donucen přesídlit na pouštní Arrakis, kterou před nimi spravovali jejich arcinepřátelé Harkonneni. Arrakis je zdrojem neskonalého bohatství, neboť pouze zde se vyskytuje melanž, koření prodlužující život a umožňující svým uživatelům cestovat mezi hvězdami. Jenže zároveň je Arrakis pastí! Padišáh imperátor považuje Atreidy za rivaly a dohodl se s Harkonneny na jejich likvidaci. Až potud tedy běží o víceméně tradiční dobrodružný příběh.
Ale Paulova matka Jessica náleží k sesterstvu Bene Gesseritu, které už po tisíciletí šlechtí lidstvo a připravuje příchod jedince, jenž bude moci otevřít rodovou paměť lidstva z mužské i ženské strany. V rámci tohoto snažení sesterstvo rozeselo po celé galaxii mýty a mystické náznaky, aby jeho členky mohly přežít díky manipulaci s pověrčivými domorodci. První Duna končí poměrně optimisticky - Paul donutí pádišáha imperátora k rezignaci a ožení se s jeho dcerou; Jessica utěšuje Paulovu milenku, že manželky nejsou důležité, protože skutečnou moc a srdce mají konkubíny, a svatá válka se omezuje na Arrakis.
Herbert podrobně zpracoval téma proroka, který je skutečný i falešný, který ukazuje cestu i je zmítaný okolnostmi. Právě proto jsou pokračování Duny tolik fascinující a některými fanoušky i nenáviděné, protože ukazují, jak Paul prohrál. Není vítězným hrdinou, nýbrž největším poraženým. Vrcholu Herbertova snaha dosáhla ve čtvrté knize - Božském imperátoru Duny. Paulův syn Leto II. Atreides metamorfoval v lidskou podobu písečného červa a vládne impériu jako tyran po několik tisíc let.
Hrdinou knihy je především Duncan Idaho, věrný služebník Atreidů, který se v první Duně obětoval, aby Paul přežil, a posléze byl několikrát oživen. Nakonec se vyjeví, že tyranie Leta II. měla jediný cíl: sevřít lidstvo natolik, aby po uvolnění tyranie došlo k masové expanzi - lidí i jejich potenciálu. Náš druh pak už nikdy nebude ovládnutelný jednou silou, jedincem, a bude schopen čelit výzvám, které na něj mohou ve vesmíru číhat. Skrze utrpení vypálené do rodové paměti si udrží vůli vyvíjet se a nikdy se už nenechat ovládnout.
Poslední dva Herbertem dopsané díly Duny líčí osudy Arrakis a dalších vtělení Duncana Idaho. Nastala éra expanze, během níž však lidstvo narazí na záhadného nepřítele. Jeho identitu není tak těžké uhádnout, bohužel finální odhalení už Herbert nezvládl dokončit. Předčasně zemřel v roce 1986. Spolupráce jeho syna Briana Herberta a Kevina J. Andersona dodnes produkuje mnoho knih, avšak s názory, že jde o množstevní texty bez původní jiskry, se objevují námitky.
Naštěstí Duna žije i jinak. Existuje nespočet počítačových her, komiksů, esejů, písní… Narážky na ni se objevují v různých dílech, například ve skvělém seriálu o časové smyčce Russian Doll. Duna inspirovala řadu dalších tvůrců a právě zde začala fascinace kompletně pojatými cizími planetami, které nejsou pouze atrakcí, ale skutečnou postavou příběhu. Příkladem mohou být série Zpěvy Hyperionu Dana Simmonse nebo Sněhová královna od Joan Vinge.
Z Dunou se propojila žánrová zábava s propracovanými úvahami o mysticismu, psychologii a náboženství, aniž by ztratila svou zábavnou podstatu. Duna byla tím Dunou probuzeným spáčem samotné science fiction. Dopad Duny na čtenáře je považován za jeden z důvodů, proč se slaví Den Země. Herbert dokázal nasměrovat pozornost fanoušků od líbivých atrakcí ke strohým pravdám a limitům. Z Arrakis se vyváží koření i voda, což ukazuje důležitost základních prvků života.
Snem fremenů není dobýt galaxii, nýbrž vidět na vlastní planetě zelené plochy. Důležitost vody a obecně základních prvků se promítla do řady příběhů a fanoušci nadále odkazují na tento ekosystém. Jako první se pokusil Dunu zfilmovat Alejandro Jodorowsky, jeho vize zahrnovala Salvadora Dalího a Orsona Wellse a Pink Floyd pro hudbu; designu se podíleli H. R. Giger a Moebius. Přesto zůstala tato adaptace nedokončená. První dokončenou filmovou verzí je tedy Lynchova Duna z roku 1984, která je vizuálně působivá a i díky hudebnímu doprovodu vyvolává silné emoční odezvy.
V novější verzi, kterou přináší moderní filmová adaptace, se objevují další interpretace, ačkoliv nostalgie k původní vizi zůstává. Duna ve všech svých podobách zůstává světem, který čtenáře i diváky pohltí. Zůstává živým varováním, že náš svět je křehký ekosystém, v němž vše souvisí se vším. Duna rovněž ukazuje, jak nebezpečné jsou fanatismus a strach. Stačí si vzpomenout, že jedním z nejcitovanějších úseků knihy je litanie proti strachu.
Kniha vs. Film | Duna: Část druhá
„Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.“
Nakonec lze říci, že koření i inspirace Duny proudí naší popkulturou dál a znovu a znovu probouzí spáče - jak na žánrové, tak na osobní rovině. A koneckonců i aktuální filmová Duna má být dílem, které probudí spáče kvalitní rozmáchlé filmové science fiction. Natočená adaptace má ukázat, že Duna stále žije a že její témata mohou rezonovat se současnými debatami o moci, mýtech a odpovědnosti. Člověk tedy není jen oblázek vhozený do tůně, ale hledání volnosti a odvahy k čelění strachu a užití poznání pro dobro společnosti.
Svět spočívá na čtyřech sloupech: na učenosti moudrých, spravedlnosti velkých, víře pravdivých a odvaze statečných.