Proč se zabývat Ježíšovým příchodem? Není to jen honba za senzací, na jejímž výkladu se stejně neshodneme? Není právě fakt, že se neshodneme, důvodem, proč má naše vyznání víry široký záběr, aby zahrnulo celou šíři postojů? Je několik dobrých důvodů, proč se vytržením a druhým příchodem Pána Ježíše zabývat. Jedná se o podstatné téma Nového zákona.
Při přemýšlení o druhém příchodu Ježíše Krista jde o víc než jen o smysl existence jednotlivce. Daleko víc jde o smysl společnosti a celého lidstva. Jeho příchod klade otázku, jaký skutečný smysl dějiny mají. Jak to bude vypadat, když mezi námi Bůh ustanoví viditelně své království, to věčné společenství? Je dobré si uvědomit, jak v tomto směru sám sebe chápe Pán Ježíš Kristus.
Když o sobě mluví v synoptických evangeliích, používá téměř výhradně označení Syn člověka. Označuje tedy sám sebe za obyčejného člověka? V souladu s tradicí Starého zákona jde ale především o označení Božské postavy mesiáše, jak ji popisuje prorok Daniel: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému…“ Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.
Ježíš tato slova cituje při výslechu před veleknězem, když odpovídá na otázku: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ V tu chvíli ví, že mu jde o život, a přeci svobodně vyznává, o čem je sám o sobě přesvědčen: „Já jsem. A spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího s nebeskými oblaky.“ Na základě tohoto výroku, v němž tvrdí, že to On bude vládnout světu, je odsouzen jako rouhač, protože se prohlašuje za Boha, a je tudíž vydán k ukřižování.
Co znamená jeho příchod na oblacích, o kterém zde mluví? Kdy a jak nastane? V dějinách církve stále znovu nacházíme výzvy a vyznání horlivého očekávání Kristova návratu jako součásti víry jeho následovníků. Ve spisku Učení dvanácti apoštolů (Didache) z konce 1. století čteme: „Bděte nad svými životy. Vaše lampy, nechť nezhasínají … buďte připraveni - neznáte totiž hodinu, kdy přijde náš Pán.“
Ve 2. století se objevilo montanistické hnutí, které vyvolalo silné očekávání Kristova návratu. Po určitou dobu k němu patřil i apologeta Tertulián, který očekává Kristův návrat v takové podobě, že „ti, které má příchod Páně najít na zemi, ještě nebyli vzati do vzduchu, aby se s ním setkali při jeho příchodu“.
K lidem, kteří horlivě očekávali Kristův návrat, patřil také Joachim z Fiore, který začátkem 13. století vzbudil mocné očekávání příchodu tzv. věku Ducha, kdy dojde k naplnění svobody Božích dětí. Mezi husity se v 15. století vyskytovalo očekávání, které předpovídalo příchod Krista a jeho vlády do konce roku 1420. Reformátoři rovněž vyhlíželi Kristův návrat, jak o tom svědčí vyjádření Jana Kalvína, „protože nám slíbil, že se k nám vrátí, měli bychom být připraveni při každé příležitosti jej přijmout, aby nás nenašel spící.“
Jednoznačný návod na urychlení očekávaného Kristova příchodu nalezneme u Jana Ámose Komenského. John Wesley prohlásil: „Očekávejte ho každou hodinu. Nyní je blízko, dokonce u dveří.“ V 19. století se pak hlouběji rozvinula debata o povaze druhého příchodu Ježíše Krista. S novým důrazem přišel John Nelson Darby a pohled evangelikálů na podobu vytržení výrazně ovlivnila i Niagarská biblická konference, kde se po několik desítek let setkávaly výrazné postavy jako D. L. Moody, C. I. Scofield nebo R. A. Torrey. Tito lidé promýšleli, jak bude Kristův příchod vypadat. Objevují se zde tři základní představy o průběhu druhého Kristova příchodu, časově umístěné vzhledem k velkému soužení, jak o něm svědčí synoptická evangelia.
V průběhu 20. století při promýšlení podoby druhého příchodu nebo návratu Ježíše Krista je dobré mít na zřeteli, že se nezaobíráme na prvním místě individuální budoucností jednotlivce, ale událostmi naplnění a smyslu dějin. Porozumění druhému Kristovu příchodu lze rozdělit do tří pozic, v závislosti na chronologickém zařazení vzhledem k „velkému soužení“, jak jej popisují Ježíš a Daniel. Ježíšův příchod zde probíhá ve dvou fázích: nejprve je vytržena církev ze země a setká se s Ježíšem Kristem v oblacích, aby byla uchráněna od hodiny zkoušky a přicházejícího hněvu, a po samotném soužení se Ježíš Kristus vrací a viditelně nastoluje svou vládu na tisíc let.
Příchod Ježíše Krista, aby vládl, se odehrává na konci soužení, které zahrnuje války, přírodní katastrofy a pronásledování křesťanů po dobu trvání Církve a nepředpokládá žádné zvláštní soužení před koncem dějin. Dějiny jsou chápány jako doba zkoušek a věřící jimi prochází, zatímco Boží ochrana a pomoc je provází. Ochranou od hněvu se rozumí záchrana od věčného zahynutí. Příchod Ježíše Krista se odehrává v době soužení, kterou tribulacionisté popisují jako ohraničené období. Argumentují událostmi knihy Zjevení, kam zasazují vytržení věřících se záchranou z nejhoršího hněvu velkého soužení, po němž se vrací Ježíš Kristus a nastoluje svou vládu viditelně na tisíc let.
Existují tři pohledy na budoucnost, které zachovávají naději na slibovaný návrat, i když se liší v interpretaci některých textů. Není zde tedy jednota v tom, jak bude Kristův příchod vypadat. Při tomto vnímání je třeba se vyvarovat extrémního zdůrazňování jediné možné výkladové pozice a budovat biblickou exegezi, která vede k povzbuzení k horlivému očekávání v živé naději, že Ježíš Kristus přijde brzo. Boží vnímání času je však jiné než naše, jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.
Při hledání, jak porozumět události druhého příchodu Ježíše Krista, je třeba číst texty v kontextu historickém a v kontextu celého biblického kánonu. Texty, kterými argumentujeme, je třeba číst v kontextu textu samotného a v kontextu celého biblického kánonu. V současné kultuře se slovy „apokalypsa“ označuje katastrofický konec světa, nicméně biblická apokalypsa znamená vhled do Boží vlády nad světem. Pavel a Apostolské listy podrobně vykládají události druhého příchodu, zejména 1. Korintským 15 a 1. Tesalonickým 4-5.
V 1. Tesalonickým 4,13-18 a 1. Korintským 15 najdeme klíčové obrazy: mrtví v Kristu vstanou nejdříve, potom živí budou vytrženi spolu s nimi, a následně nastane setkání s Pánem na obloze. Tato pasáž ukazuje spojení mezi vzkriesením a vzetím do nebe, které spolu tvoří součást naděje domoviny s Pánem.
Podobně jako obraz vytržení slouží i výjevy z Danielova proroctví a z proroctví Izaiáše, které popisují soud a zjevení Boží vlády. Vzniká tedy komplexní obraz slavnostního příchodu, který zahrnuje soud, oslavu a novou vládu Božího lidu. Vztah mezi proroctvími a Novým zákonem ukazuje, že Ježíšův příchod má hluboký teologický rámec v dějinách spásy.
Ve vyznání víry a v křesťanském životě se praxe modlitby a Večeře Páně spojuje s očekáváním Kristova příchodu. Když Ježíš učí své učedníky modlit “Přijď tvé království,” vyznáváme tím naši touhu po plné účasti na Kristově vládě. Při slavení Večeře Páně slyšíme Pavlova slova „zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“, což připomíná cíl hostiny Beránkovy a světla Božího království, které má nastoupit.
V souvislosti s tímto tématem stojí za zmínku, že dialog o druhém příchodu se vyvíjel v různých historických kontextech a s odlišnými důrazy. Důležité je porozumět textům v historickém kontextu prvního století a číst je v rámci celého kánonu tak, aby nás to vedlo k živé naději, nikoli k dogmatickým extrémům.