Tři sliby benediktinského mnicha - poslušnost, stálost a stálá proměna života - jsou uváděny do chodu třemi nástroji: čtením, modlitbou a prací. Když jsem byl kaplanem v Anglikánské církvi, potkal mě postižený kněz na ostrově Wight a já mu pomáhal s jeho invalidním vozíkem; naložil jsem kněze do auta a vozík do kufru a vozil jej po ostrově. Quarr je jedinečná mnišská komunita - jeden ze dvou anglicky mluvících klášterů ve francouzské kongregaci Solesmes (vyslovuje se so-lem). Pro ty, kteří to nevědí: řeholní řád benediktinů řád se skládá z různých nezávislých kongregací, z nichž každá má své vlastní národní, historické a liturgické tradice a pastorační služby. Kongregace Solesmes byla založena Domem Prosperem Guérangerem ve 30. letech 19. století jako obroda benediktinského života po francouzské revoluci. Násilné zvraty ve francouzské politice přinášely neustálé konflikty. Od svého obnovení byla kongregace Solesmes francouzskou vládou rozpuštěn nejméně čtyřikrát. V letech 1880, 1882 a 1883 byli mniši násilím vyhnáni, ale díky ochraně místních obyvatel se jim pokaždé podařilo do svého kláštera znovu vstoupit. Stejně jako angličtí benediktini během protestantské revoluce v 16. století uprchli před pronásledováním do Francie, tak i na počátku 20. století francouzští mniši odešli do exilu v Anglii. Nejprve se usadili ve venkovském sídle Appeldurcombe na ostrově Wight, poté se přestěhovali na severní pobřeží ostrova, kde se nacházely ruiny středověkého cisterciáckého opatství. Budovy v Quarru navrhl jeden z mnichů, který byl zároveň architektem. Dom Paul Bellot (1876-1944) jako významný avantgardní architekt s revolučním přístupem k sakrální architektuře. Jeho pozoruhodný a jedinečný styl nelze popsat jinak, než byzantsko-gotický s akcentem art deco. Jemné teplo vlámské cihly a hra vzorovaného zdiva dodávají celému komplexu téměř maurskou exotičnost, a přesto takový popis nedokáže vyjádřit tu posvátnou atmosféru, kterou tomuto místu vtisknul Bellot (a ovšem desítky let mnišského uctívání).
Tímto místem jsem byl okouzlen, a tak jsem se o několik měsíců později vrátil, abych zde absolvoval své každoroční duchovní cvičení. Vzal jsem si s sebou růženec, který mi dal jeden starostlivý farník, a jako protestantský chlapec, kterým jsem byl, jsem pocítil pohoršení nad takovou katolickou trofejí. Měl bych se opravdu zabývat takovou praktikou? Vzpomněl jsem si však na výrok anglického filosofa F. D. Panna Maria z Quarru mi otevřela dveře do nové sféry modlitby a duchovnosti a aniž bych zacházel do podrobností, mohu říci, že toto místo a modlitby, které jsem se tam naučil, změnily postupem času můj život. O pět let později, když jsem hledal novou farnost, ucházel jsem se o místo vikáře v Bradingu na ostrově Wight - částečně motivován touhou být někde blízko Quarru. S jistou zvědavostí jsem proto na začátku tohoto léta vnímal vnitřní nutkání vrátit se do Quarru na týden psaní a duchovních cvičení. Pracoval jsem na knize o liturgii, a tak mě lákala klášterní knihovna v Quarru, ale ozval se i jiný hlas. Výzkum bych mohl provádět prakticky v jakémkoli klášteře, tak proč si tedy dělat starosti a vynakládat náklady na cestu až do Anglie? Přesto mě po více než dvacetileté nepřítomnosti ten vnitřní hlas volal domů do Quarru.
Jak už to tak bývá, týden po mém návratu do Spojených států jsem měl naplánovanou návštěvu druhého anglicky mluvícího opatství v kongregaci Solesmes - Clear Creek. Historie Clear Creeku je stejně ohromující jako tradiční opatský kostel a klášter tyčící se z drsných kopců východní Oklahomy. Na Kansaské univerzitě v 70. letech John Senior a dva další profesoři zahájili program „Great Books“. Díky jejich komplexnímu studiu západní civilizace se řada studentů začala zajímat o mnišský život. Třicet jedna z těchto mladých mužů našlo cestu do opatství Notre-Dame de Fontgombault ve Francii, dalšího kláštera v kongregaci Solesmes.
V roce 1991 pak Dom Antoine Forgeot, opat Notre-Dame de Fontgombault, začal podnikat průzkumné cesty do Spojených států, doprovázen jedním z původních Američanů, Domem Francisem Bethelem. Nakonec se podařilo najít pozemek v diecézi Tulsa v Oklahomě. Jednalo se o ranč ležící podél Clear Creeku. 15. Zpočátku mniši bydleli ve velké srubové chatě a také v již existující stodole a stáji. Konírny se proměnily v mnišské cely a stodola se stala první kaplí. Stejně jako ve Fontgombaultu, i v Clear Creeku se liturgie koná v latině a mše se slaví podle mimořádné formy. Život je zde přiměřeně asketický, první denní modlitba začíná v 5:15. Mniši pracují nejen na stavbě opatství, ale také obhospodařují rozsáhlou ovčí farmu, přijímají hosty a udržují tradiční benediktinskou rovnováhu mezi modlitbou, prací a čtením.
Jednou jsem se s jedním benediktinským mnichem bavil o vytrvalosti benediktinů. Usmál se a řekl: „Jsme jako plevel. Příkladem je opatství Quarr. Pronásledováni vlastní francouzskou vládou až do té míry, že byli vyhnáni do exilu, odešli, získali pozemky, znovu vybudovali klášter a nakonec, když bouře pominula, se vrátili domů. Nedávná historie Quarru je rovněž pohnutá. Problémy zevnitř oslabily komunitu, ale nyní, s novým opatem se komunita z Quarru opět vzpomatovává. Stejně jako Clear Creek má i opatství Quarr tu výhodu, že čerpá z krásných liturgických tradic kongregace Solesmes s důrazem na gregoriánský chorál. T. S. Eliot jako první předpověděl, že západní civilizaci zachrání návrat k mnišství. V nedávné době a mnohem podrobněji tuto myšlenku rozpracoval americký žurnalista Rod Dreher v knize The Benedict Option. Jednoduše řečeno, jde o život, který je poslušný moudrosti věků, hluboce zakořeněný v západní civilizaci a přesto plný života.
Tři sliby benediktinského mnicha - poslušnost, stálost a stálá ochota k obrácení a k proměně života - jsou uváděny do chodu třemi nástroji: čtením, modlitbou a prací. Tímto způsobem mniši tradici nejen studují. V šesti století, kdy se říše rozpadala v násilí, nemravnosti a anarchii, zaseli svatý Benedikt a jeho bratři semena uctívání, učenosti a realistické tvrdé práce do půdy, která se zdála neúrodná. Rod Dreher navrhuje, aby i ostatní následovali Benediktovu cestu, a to nejen v klášterech jako Quarr a Clear Creek, ale také v rodinách, školách, farnostech a diecézích. Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc.
Kláštery sloužily ve středověku jako centra turistiky, neboť jim řeholní předpisy ukládaly poskytovat prostor poutníkům. S rozvojem poutnictví ke svatým místům vznikaly konventy, jež se na ubytování vyloženě specializovaly. Ačkoliv byly služby bezplatné, mniši od procházejících obvykle žádali - a také dostávali - příspěvky. Většina klášterů dokázala nabídnout lepší pokoje, než jakými se mohly pochlubit okolní hrady, takže se panovníci a církevní knížata při svých cestách ubytovávali nejraději právě tam. Zejména v Anglii se kláštery výrazně snažily přitáhnout poutníky, protože ne každá oblast byla úrodná a alternativní zdroje peněz se náramně hodily. Pro zvýšení atraktivity tak v opatství Glastonbury mniši v roce 1190 „objevili“ hroby krále Artuše a lady Ginevry, k nimž pak poutníky za poplatek vodili. O pár let později vykopali poblíž také údajný hrob sv. Dustina. Další zázračný objev však nenesli příliš dobře spolubratři v Irsku, kde zmíněný misionář a pozdější biskup v 5. století obracel na víru pohany. Když s „irským apoštolem“ neuspěli, spokojili se podnikaví mniši s ostatky sv. Dustina, příhodně nalezenými v téže jámě jako Patrikovo tělo. Navíc začali poutníkům prodávat své výrobky z posvátného hlohu, jenž rostl mezi hroby, takže měl mít požehnání Artuše i Dustina. V důsledku propracované marketingové strategie, jež měla za cíl učinit z Glastonbury hlavní cíl poutníků do Anglie, se v 15. století Turistickému gigantu mohl konkurovat jen ženský klášter ve Walsinghamu, ale ten se těšil přízni plantagenetských panovníků, a navíc se mohl chlubit magnetem v podobě zázraků Panny Marie. Pravdivé jádro měl žert básníka Geoffreyho Chaucera, že kdyby si opat z Glastonbury vzal abatyši z Walsinghamu, jejich potomek by zdědil větší majetek, než vlastnil anglický král. Obsáhlá jmění se stala jedním z hlavních lákadel, která přiměla bankrotujícího Jindřicha VIII.
Obrázky a artefakty v Glastonbury ukazují, že kláštery nebyly jen duchovními středisky, ale také kulturními a ekonomickými centry. Kláštery sloužily ve středověku jako centra turistiky, neboť jim řeholní předpisy ukládaly poskytovat prostor poutníkům. S rozvojem poutnictví ke svatým místům vznikaly konventy, jež se na ubytování vyloženě specializovaly. Ačkoliv byly služby bezplatné, mniši od procházejících obvykle žádali - a také dostávali - příspěvky.
Databáze a výzkum zmiňují i další kláštery a jejich osudy, včetně Lyminge v Kentu a jeho obran, či postupné proměny klášterů v Anglii tváří v tvář vikinským nájezdům. Archeologické nálezy ukazují na složité interakce mezi obránci a útočníky, na odolnost klášterů a na to, jak se měnily konstrukce a liturgie, včetně používání latiny a mimořádné formy mše. Přestože Glastonbury a Walsingham byly hlavními magnety pro poutníky a bohaté panovníky, skutečné zázraky a poklady těchto míst byly často spojovány s keramickými artefakty z různých koutů světa a s bohatým liturgickým a kulturním dědictvím, které přetrvalo do dneška. Radiokarbónové datování ukazují, že osídlení v Lyminge přežívalo téměř dvě století po založení kláštera ve druhé polovině sedmého století. Nové důkazy z vykopávek naznačují, že mniši se vraceli a osadu dále rozvíjeli i během devátého století, i když oblast byla vystavena vikinským nájezdům.