Vyrostl jsem v nepraktikující židovské rodině ve Francii. S Ježíšem se poprvé setkal v Bretani o letních prázdninách. Bylo mi osm a v mém pokoji visel na zdi kříž. Kristus mě nevýslovně přitahoval, přestože jsem o něm skoro nic nevěděl. Kříž jsem samozřejmě vídal na věžích kostelů, kde se scházejí křesťané, ale nebylo mi jasné, co vlastně představuje. Kříž v mém pokoji mě k sobě přitahoval jako magnet, naprosto mě zaujal. Během dne jsem se do pokoje často vracel a díval se na něj. Dával jsem si ale pozor, abych byl v takových chvílích sám, aby mě nikdo nepřistihl. Dobře jsem věděl, že moje rodina není křesťanská, a měl jsem nejasný pocit, že dělám něco, co bych dělat neměl. Upřeně hledím na Krista.
Pro následující uklidnění a objevení argumetu zjeveni Krista mě provází zvláštní dar: po obědě, když všichni ostatní odpočívají, potají chodím ven, abych se setkal s tím mužem na kříži. Jakmile dojdu ke kalvárii a zastavím se před ní, jsme tu najednou jen já a on. Stojím a upřeně hledím na Krista. Jeho kouzlu jsem úplně podlehl. Obdivuji ho a s láskou k němu vzhlížím. Někdy si s ním i povídám. Už tehdy cítím, že mě Ježíš volá. Hledám ho i já.
Když jsem doma, v La Courneuve, vždycky čekám, až všichni usnou, a pak si v tichu, které mám tolik rád, kleknu u postele a pomalu udělám znamení kříže. Toto znamení miluji a na toto setkání čekám vždycky celý den: jsem prostě zamilovaný do Krista na kříži. Jako malý kluk nad touto přitažlivostí vycházející z hlubin srdce či duše nehloubám a žádné otázky si nekladu. Stačí mi, že ji prožívám. Žádného křesťana, který by mi mohl vysvětlit, co kříž znamená, neznám, a přesto na něj dokážu hledět celé hodiny.
V přítomnosti Ježíše na kříži prožívám něco výjimečného. S utrpením a krví si kříž nikdy nespojím a ani nevím přesně, co vlastně představuje. Přesto mám silný pocit, že se setkávám s živou osobou. Je to velice mocná, božská přítomnost, která odpouští, přináší pokoj, smíření a hluboký vnitřní mír. Cítím se jako před branami nebe. Toto tajemství budu skrývat celých třicet let!
Ještě dlouho ve mně bude hlodat otázka: „Proč jsem se, Pane, zamiloval do předmětu, k němuž mají židé odpor? Proč?“ Říká se, že Boží milost dokáže zapálit každé dřevo.
Když si vzpomenu na chvíle svého dětství, které jsem prožíval s Kristem, lépe chápu Ježíšova slova: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.“ Dítě je upřímné a nekompromisní, a proto důvěřuje svému vnitřnímu hlasu. Stále častěji sním o tom, že se konečně zajdu podívat do kostela.
V páté třídě jedeme na desetidenní lyžařský výcvik do Méaudre u Grenoblu. Je to horská vesnička s kostelem a já se tam cítím skvěle. V neděli nám paní učitelka nabídne, že kdo chce, může jít do kostela na mši. Nedlouho poté jedu s celou naší rodinou navštívit otcova bratra, který žije ve Španělsku, ve městě Estepona poblíž Malagy. Jeho manželka je katolička. Je mi jedenáct a moje sestřenice mě zavede do kostela. V kostele jsem poprvé a žasnu: tolik nádherných křížů! Tak rád bych si sedl a všechno v klidu obdivoval do nejmenších detailů, ale neodvažuji se: nechci dát najevo, jak moc mě kostel přitahuje. Uvnitř se zdržíme jen pět minut. Dnes na to všechno vzpomínám s dojetím. Bylo to tak silné, čisté a očividné.
Ve dvanácti letech se jako každý židovský chlapec začínám připravovat na bar micva. Je to obřad, při němž se chlapec stává z náboženského hlediska dospělým a přebírá zodpovědnost za to, že bude plnit přikázání Tóry. Každou středu a neděli chodím s učebnicí hebrejštiny a sešitem na hodiny talmudu a Tóry. Kurz trvá vždy čtyři hodiny, ale na rozdíl od školy mi to vůbec nevadí. Naučím se hebrejskou abecedu a začnu číst biblické texty.
Vyprávějí nám o stvoření a o patriarších (Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi), o útěku z Egypta a Mojžíšovi a také příběhy z židovských dějin (o Jozuovi, Davidovi, babylonském vyhnanství...). Tyto hodiny mě ohromně zajímají. Studium Bible miluji. Objevuji sice judaismus, ale Kristus mě přitahuje stále stejně silně. V hloubi své duše pořád toužím vejít do kostela a pobýt tam. Odhodlávám se k činu. Uvědomuji si, že jde o hodně, že kdyby mě někdo přistihl, bude zle. Kdyby se rodiče dozvěděli, jak silně mě Ježíš přitahuje, strašně by se zlobili. Určitě by mě neposlouchali a nesnažili by se mě pochopit, intenzita a krása toho, co prožívám, by jim neříkala vůbec nic. Udělali by všechno možné, jen aby mě od zdroje života, který se přede mnou otevírá, vzdálili. Přesto to chci zkusit, a proto vymyslím plán. O tom, že bych šel do kostela, který je kousek od nás, jsem vůbec neuvažoval. Někdo by mě mohl vidět a rodičům to říct. Rozhodnu se, že se jednu neděli odpoledne vydám do Sacré-Cœur.
