Ze dne 9. (1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. Každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekvován a nepodílel se na skutečnostech uvedených v § 1 odst. Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29.
Soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zákona č. Státní rehabilitační dluhopisy, vydané občanům, kteří mají nárok na odškodnění podle § 23 odst. 5 zákona č. (1) Ustanovení § 8 odst. (2) Příplatky k důchodu náležející podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb. a nařízení vlády č. 369/2007 Sb., (dále jen „příplatek“) a přiznané před 1. červnem 2023 se zvyšují o 11,5 % částky příplatku, která náleží ke dni, od něhož se příplatek zvyšuje. Příplatky se zvyšují od splátky důchodu, s nímž se vyplácejí, splatné po 31. (3) Příplatky přiznávané v období od 1. června 2023 do 31. Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 212/2016 Sb. Čl.
Vyhlášky vydané k provedení zákona č. Uhde v. Havel v. Klaus v. 1) Nařízení vlády č. Bylo brzy ráno 28. září roku 1950. Ve Vlaštovičkách, malé obci u Opavy, se ještě spalo. Ticho rušily jen nastartované autobusy u kláštera dominikánek. Ty dostaly jen pár hodin na to, aby si sbalily nejnutnější věci. To na severovýchod republiky dorazila vlna likvidace klášterů a rozprášení řeholnic. Během chvíle musely ženy opustit úplně všechno. Vystěhování dominikánek byla součást takzvané Akce Ř a snahy tehdejšího režimu zničit vliv řeholnic a pokud možno je úplně izolovat. Anebo převychovat.
Už v roce 1949 začal komunistický režim mapovat stav klášterů. „Spis o Vlaštovičkách byl vyhotoven na základě příkazu Státního úřadu pro věci církevní z konce roku 1949. Každý krajský národní výbor, který měl svého církevního tajemníka, měl za povinnost vyhotovit pro každý řeholní objekt ve svém obvodu složku - s odpovědí na to, kde je ten dům situován, jak vypadá, jak je udržovaný, kolik je tam řeholníků a čím se zabývají, k čemu by se hodí,“ vysvětluje historik a archivář Petr Tesař.Čtěte také „Vedení komunistické strany tak vědělo, jakým majetkem církve a řeholní společnosti disponují,“ říká s tím, že takové podklady se později využily při vyklízení budov a při jejich nabízení pro další správu.
„Zástupci lidu, zmocněnec pro daný klášter a obvykle nějaký pracovník bezpečnosti si pak nechali zavolat představenou. Řekli jí, že sestry budou soustředěny, protože jejich objekt není dostatečně využit. A ony, aby se mohly věnovat svým povinnostem, budou soustředěny na jiném místě. Mají několik hodin na to, aby se sbalily. Mohou si vzít určitý počet věcí a venku už čekají nákladní auta a autobusy,“ popisuje Tesař, jak to nejspíš vypadalo i v září 1950 ve Vlaštovičkách.
Příběh sester z Vlaštoviček i samotné budovy je mnohem bohatší. Tvrdou zkušenost řeholnic s komunistickým režimem zachycuje právě vydaná kniha Ženské řehole za komunismu 1948-1989, která vyšla v olomouckém nakladatelství Matice cyrilometodějská. Knihu uspořádal historik Vojtěch Vlček, který vloni vydal knihu věnovanou perzekuci mužských řádů a kongregací komunistickým režimem. Jeho nová práce je tak završením svědectví řeholníků a řeholnic o nedávném životě v nesvobodě. Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 20.6.2005, Autor: Jan Paulas
Právě vám vyšla publikace o ženských řeholích za komunismu. Říká se, že mužské řády byly za totalitního režimu postižené tvrději než ty ženské. Bylo tomu skutečně tak? Nejdříve bych chtěl podotknout, že jsem spíš editorem tohoto díla a kniha je především kolektivním dílem řeholních sester. Kolega Petr Tesař a já jsme každý autory jednoho příspěvku. Pokud jde o srovnání perzekuce - z 1 500 řeholníků žijících v českých zemích v roce 1950 bylo přes 1 200 soustředěno v centralizačních a internačních střediscích, 350 jich prošlo pobytem u PTP a 360 jich skončilo v komunistických žalářích. Ta se nacházela např. v Bohosudově, Broumově či v Bílé Vodě. Dále pak byly sestry nasazovány na práci hlavně v zemědělství či textilním průmyslu. Představené kongregací byly internovány v táboře s přísným režimem v Hejnicích. Zbývající řeholnice byly v průběhu 50. let vytlačovány z nemocnic a umisťovány jako pracovnice v charitních a státních pečovatelských ústavech. Kolem 120 českých řeholnic bylo odsouzeno a prošlo vězněním. Nejvyšší tresty se pohybovaly kolem 20 let. Setry byly vystavovány nenávistné kampani, veřejně ostouzeny a ponižovány. Jejich perzekuce měla snad mírnější formy než u řeholníků, ale byla rovněž permanentní a velmi rafinovaná.
Mužské řehole byly v podstatě v dubnu 1950 jednorázově zlikvidovány a jakákoli jejich další činnost byla z pohledu komunistického režimu považována za ilegální a byla stíhána. Ženské řehole chtěl komunistický režim také nejprve k 1. 7. 1953 v rámci tzv. Akce B jednorázově zrušit, ale vzhledem ke změně zahraničně politické situace po Stalinově smrti přistoupil k jiné strategii. Pro nepopiratelnější přednosti řeholnic na poli zdravotnictví a v sociální sféře se je rozhodl ještě maximálně využít. Řeholnice nemohly nemocnice jednorázově opustit hlavně proto, že při odchodu 5 000 sester by se zhroutila zdravotnická péče. Komunisté je však postupně izolovali od veřejnosti, hlavně od dětí a mladých, a vykázali je do státních a charitních ústavů k „nevyužitelným“, tj. k lidem starým, nevyléčitelně nemocným a postiženým. S výjimkou krátkého období Pražského jara nesměly ženské řehole přijímat novicky a měly postupně „vymřít“. Do roku 2000 neměla být v socialistickém ČSSR jediná řeholnice.
Řeholnice byly u široké veřejnosti oblíbeny - hlavně pro svou obětavost, nezištnost, ale i odbornost. Komunistům vadila jejich apolitičnost, věrnost církvi a řádový oděv, a proto proti nim rozpoutali začátkem 50. let nenávistnou kampaň - byly obviňovány z kolaborace s nacisty, z podporování protistátní činnosti, z okrádání a usmrcování pacientů atd. Řeholnice byly často vystavovány velkému tlaku, aby vystoupily z řádu, což se v naprosté většině nestalo. Pomstou pak bylo vyvezení do středisek v pohraničí, žití v žalostných podmínkách, materiální nouze, omezování a kontrolování jejich pohybu, pracovní přetíženost, neustálé naschvály a pomluvy od církevních tajemníků či sledování StB.
Je třeba říci, že tlak na ně byl značný. Byly jim nabízeny platy, společenské uznání, nové zaměstnání, rekreace a další výhody. Přesto byly odchody z řádu ojedinělé. Překvapivé pro mne bylo, jaké podlosti a nechutnosti proti řeholnicím inscenovala StB: u odsouzených řeholnic nacházíme např. obvinění, že sirotky, o něž se staraly, bily páskem či klackem přes holá chodidla, nechaly se „obšťastňovat“ ukrývajícím se řeholníkem, kálely na obraz Klementa Gottwalda, při okupaci ČSR nacisty střílely po českých vojácích, ukrývaly zbraně a vysílačky protistátních živlů a podobně.
Musím říci, že setkání se sestrami a s jejich osudy na mě hluboce zapůsobila. Obdivuhodná je především jejich pokora a skromnost. Odsouzené řeholnice často trpěly nikoli pro činnost ve prospěch vlastního řádu, ale pro riskantní pomoc kněžím, řeholníkům a laikům, jež stíhala StB. Při rozhovorech s nimi jsem neslyšel, že by si na tento svůj úděl stěžovaly. Také po letech strávených u nevyléčitelně nemocných a postižených lidí braly tento svůj úděl jako Boží vůli, jako službu Bohu a bližním.
Řeholní řády a komunity mají různá poslánÍ a zaměření. V textu jsou uvedena vysvětlení několika řádů a jejich charismat; Dominikáni hlásají evangelium, Milosrdní bratři se starají o nemocné, sestry Paulínky zajišťují šíření křesťanských hodnot v médiích, a některá společenství se věnují modlitbě a práci ve světě. Dále stojí popisy řádů jako Františkáni, jezuité, Klarisky a další, s jejich typickým oděvem a zaměřením na sociální a vzdělávací činnosti.
Na závěr je důležité upozornit na souvislost mezi historií perzekucí a současnými ochrannými mechanismy, které legislativně upravují rehabilitaci a odškodnění. Zároveň literatura a výzkum podtrhují lidský rozměr těchto příběhů - oběti i odkaz pro dnešní společnost v otázkách boje za lidská práva, spravedlnost a svobodu svědomí.
Nejhloupější zákazy komunismu | Dokument
Klíčová čísla a události
- Odsouzení a internace řeholníků a řeholnic během 50. let s vysokým počtem odsouzených a vězněných.
- Operace Ř (Akce Ř) v roce 1950 zaměřená na vyklizení ženských klášterů a izolaci řeholnic.
- Internace a vyřazení z veřejného života, omezení přijímání nových řeholnic až do Pražského jara a později postupná „vymřít“ říší ženských řeholí do roku 2000.
- Větší využití řeholnic v zdravotnictví a sociální sféře jako součást strategie, která měla zachovat funkčnost společnosti.
Zdůrazněná je také potřeba rehabilitace a odškodnění podle zákonů o rehabilitaci a sociálních dopadech, včetně zvýšených příplatků k důchodu a dalších finančních nástrojů, které vycházejí z právních předpisů a následných úprav.
tags: #ohlasovaci #povinnost #reholnic #komunismus