Každý rok 15. září, den po svátku Povýšení svatého Kříže (14. září), slaví křesťané památku Panny Marie Sedmibolestné (Mater dolorosa). Tento titul připomíná chvíle, kdy Maria stála tváří v tvář utrpení svého Syna a sdílela s ním jeho bolest. Tradice mluví o sedmi Mariiných bolestech, tak jak je známe z Bible. Když mluvíme o Mariiných bolestech, nejde jen o historické události. V Marii se zrcadlí prožívání každé matky, která se obává o své dítě, která s ním nese jeho těžkosti nebo prožívá jeho ztrátu. Proto je tento svátek blízký především matkám. Mariina zkušenost nás učí, že i bolest může být místem pro víru a důvěru. Maria netrpěla sama - její bolest byla spojena s utrpením Krista, a právě proto se stala zdrojem posily a naděje pro nás. Její „ano“ ve chvílích temnoty je povzbuzením, abychom ani my nezůstávali sami ve svých těžkostech, ale nesli je s důvěrou v Boha, který z bolesti dokáže vykřesat nové začátky. Evangelista Jan píše, že Maria stála blízko kříže. Památka Panny Marie Sedmibolestné nám připomíná, že bolest nemusí být posledním slovem. Uprostřed slz a těžkostí je možné zakusit blízkost Boha i sílu matky, která stojí věrně při svém Synu.
Sedm Mariiných bolestí a jejich význam pro postní období
1. Při uvedení Páně do chrámu, když stařec Simeon předpověděl jeho matce Marii: „On bude k pádu a k povstání mnohým v Izraeli, na znamení, kterému se bude odporovat.“
2. Při ztrátě Dítěte Ježíše na pouti do Jeruzaléma, jak o ní svědčí Mariina slova po třídenním hledání: „Synu, proč jsi nám to udělal?“
3. Při ztrátě Dítěte Ježíše na pouti do Jeruzaléma, jak o ní svědčí Mariina slova po třídenním hledání: „Synu, proč jsi nám to udělal?“
4. Když Maria stanula u kříže svého Syna. U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská.
5. Když Maria přijímá na klín tělo mrtvého Syna. „Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, požádal Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil.“
6. Při ukládání Ježíše do hrobu. „Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován.“
Postní doba je časem očišťění, reflexe a přípravy na Velikonoce. Bolest Marie Sedmibolestné nám v ní připomíná, že utrpení nemusí vést k rezignaci, ale může být místem hledání a prohlubování důvěry v Boží plán. V Katechizmu a modlitbách se častěji vynořuje myšlenka, že i naše rány mohou být spojeny s nádechem naděje, když je doprovází víra a podpora komunity.
V kontextu postní reflexe může být Mariina ochota nést bolest inspirací pro matky i pro všechny, kdo prožívají těžké chvíle. Naděje, která vychází z jejího „ano“ ve temnotě, vyzývá, abychom i my nesli své životní břímě s důvěrou v Boha, který z bolesti dokáže vykřesat nové začátky. Maria netrpěla sama; její zkušenost je sdílená bolest, která se proměňuje v sílu a naději pro věřící po allahs dny i roky.
Celá úcta k Sedmibolestné nám tedy připomíná, že bolest nemusí být posledním slovem. Uprostřed slz a těžkostí je možné zakusit blízkost Boha i sílu matky, která stojí věrně při svém Synu.
