16. červenec je dnem zasvěceným úctě Matky Boží zvláště tak, jak ji ctí karmelitánský řád, proto je právě tento den vzývána jako Panna Maria Karmelská. Mariánská úcta je přitom spojena s historií karmelitánské spirituality od prvopočátku. Starozákonní texty vyprávějí příběh proroka Eliáše, který část svého působení spojil právě s horou a pohořím Karmel na severu Izraele. Zde prorok viděl „vystupovat z moře obláček velikosti lidské dlaně“ (1 Král 18,44) jako znamení Boží přízně - blížícího se deště po dlouhém období sucha. Toto vidění pozdější komentátoři křesťanské éry vykládali jako alegorický předobraz Panny Marie.
S odkazem na proroky Eliáše i Elisea (srv. 2 Král 4,25) se na přelomu 12. a 13. století - v době křížových válek - začali na biblickém Karmelu shromažďovat poustevníci, kteří své volné společenství chápali jako společnost Eliášových následovníků a žáků. Cca roku 1209 přijímají řeholní pravidla sepsaná tehdejším jeruzalémským patriarchou, a tak vzniká karmelitánský řád - společenství „Bratří svaté Panny“ z Karmelu. Ještě před zánikem křižáckých států na Blízkém východě přicházejí karmelitáni do Evropy a zakládají zde řadu klášterů. Typické charisma nově se šířícího řádu je dvojí: kontemplace a mariánská úcta. Tu vystihuje jedno z hesel karmelské spirituality - totus Marianus, „zcela mariánský/Mariin“. Právě na Matku Boží vztahují nejen karmelitáni slova Písma: „Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu.“ (Iz 35,2).
Vnějším znamením mariánské úcty v karmelské spiritualitě je tzv. škapulíř - původně svrchní přehoz přec plece (lat. scapulae), nošený na znamení zvláštní ochrany, kterou Panna Maria (nejen) karmelitánům slíbila. Podle tradice předala první škapulíř sama Matka Boží generálnímu představenému karmelitánů, sv. Šimonu Stockovi, 16. července 1251. Proto se tento den stal svátkem Panny Marie Karmelské.
Chlumecká kaple, Panna Maria Bolestná, je uváděna jako starobylý sacred monument v Krušných horách s legendami o Bitvě u Chlumu a zjeveních Panny Marie. Kaple stojí na místě staré stezky mezi Čechami a Saskem a navzdory svému klasicistnímu vzhledu má románský jádro. Dnes je to oblíbené poutní místo a postupně prochází rekonstrukcí díky péči místních obyvatel. Celkový dojem ze zařízení kaple je dán několika fakty: první fotografie z roku 1972 zobrazuje pohled do kaple se sochařskou skupinou, druhá fotografie z července 2008 ukazuje stav sošky Piety z této kaple v klášterním areálu Bohosudova a třetí záběr ukazuje stav kaple téhož dne, kdy zůstává jen základ sošky.
V Argentině vznikla česká mariánská kaple v bazilice Panny Marie z Lujánu - Nuestra Señora de Luján, která slouží jako poutní místo a patronka Argentiny. Dlouhá historie dramatu zjevných a symbolických spojení české duchovní tradice s Latinou se projevuje i ve specifickém výběru sošek a jejich umístění. Kaple je vybavena vlajkami České republiky a Argentiny, popisem poutního místa Svaté Hory v češtině a španělštině, a na oltáři stojí milostná soška Panny Marie Lujánské. Popisovaný český projekt zahrnuje zapojení českých duchovních, kteří našli v Buenos Aires české kněze Josefa a Františka Ingrovy, kteří vykonali žehnání kaple 31. května 1998 na svátek Navštívení Panny Marie.
Spolu s bratry Ingrovými bylo rozhodnuto, že česká kaple bude mít repliku milostné sošky Panny Marie Lujánské, kterou daroval kostelu sv. Voršily v Praze. Dva roky po požehnání české kaple v Argentině, 31. května 2001, byla v kostele sv. Voršily v Praze další slavnostní benedikce sošky Panny Marie Lujánské, sloužil ji P. Francisco Ingr. V Argentině je Lujánská Panna Marie jednou z nejuctívanějších soch, druhou je Virgen del Rosario de San Nicolás - Panna Maria Růžencová ze San Nicolás, která je spojena s poutním místem vzdáleným asi 5 hodin autem od Buenos Aires.
V rámci české iniciativy a mezinárodních poutí se objevuje i obraz Panny Marie Lidické, navržený kladenským heraldikem Zdiradem J. Čechem, který vyjadřuje silné emoce tím, že Panna Maria má sevřené ruce, ale náruč zůstává prázdná. Obraz je inspirován lidickou tematikou a připomíná faráře Josefa Štemberku, jehož odkaz vnímají jako vzor apoštolské horlivosti. Námět obrazového díla byl prezentován kardinálu Dominiku Dukovi a následně představen veřejnosti v různých svatováclavských a katedrálních prostorech. Záměr autora byl vyvolat shodu a uznání pro významný čin faráře Štemberky, který se obětoval pro záchranu duší lidí z Lidic během nacistické okupace.
Historie faráře Josefa Štemberky je spojena s jeho pohnutkou vrátit se do Lidic, aby pomohl místním v jejich posledních chvílích. Podle vyprávění se otec vracel v době, kdy byl městě obklíčen nacisty; měl sbalené věci k odjezdu do rodného kraje, ale byl vyzván, aby zůstal a pomohl obyvateľům. Coby duchovní vedl lidi, křtil děti, oddával dospělé a pohřbíval jejich rodiče. Jeho obětavost byla taková, že se v klíčový moment vrátil zpět a byl zastřelen spolu s mnohými Lidčany, aby jim poskytl duchovní útěchu a lehčí přechod na věčnost. Příběh je často vyprávěn jako symbol oběti a víry, která posiluje komunitu i v nejtěžších chvílích.
Vypravěčské prvky o lidickém faráři zdůrazňují, že jeho smrt nebyla jen fyzická, ale duchovní zátěž. Ve sklepě Horákova statku se muži setkávali s popravami a farář jim poskytoval duchovní sílu, odvahu a víru. Lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně, což podtrhuje hlubokou etiku služby a obětavosti, která je i dnes připomínána v kontextu poutních míst a mariánské úcty v Kotlině Českého středohoří a širším středoevropském duchovním dědictví.
