Na našem putování za znovuobjevením nadšení pro hlásání evangelia a poznání, jak se apoštolská horlivost vyvíjela v dějinách církve, se dnes podíváme na Ameriku a na živý zdroj evangelizace v Guadalupe. María Guadalupská se zjevuje v oděvu domorodců, mluví jejich jazykem a přijímá místní kulturu: Maria je Matka a pod jejím pláštěm najde místo každé dítě. V ní se Bůh stal tělem a skrze Marii se nadále vtěluje do života národů. Panna Maria hlásá Boha v jazyce mateřském, a k nám promlouvá mateřským jazykem, těmi, kterému rozumíme.
Ano, evangelium se předává v jazyce matek. Děkujeme matkám a babičkám, které ho předávají svým dětem a vnoučatům; víra se předává se životem, proto jsou matky a babičky prvními hlasatelkami. A evangelium se předává v prostotě: Panna Maria si vždy vybírá prosté lidi, na kopci Tepeyac v Mexiku i v Lurdech a Fatimě.
Juan Diego, posel Panny Marie Guadalupské, byl domorodec z lidu, pokorný a ochotný. Sledoval Boží vůli, když byl poslán k biskupovi, aby tam, kde se zjevila, postavil chrám. Jednal s velkorysostí čistého srdce, i když biskup dlouho nevěřil. Maria ho utěšuje a žádá ho, aby to zkusil znovu; potom ho vyzývá, aby šel na vyprahlý vrchol kopce natrhat květiny a donesl je biskupovi jako důkaz. Když Diego tilmu rozepne, obraz Panny Marie se objeví na látce pláště; Boží překvapení nastává, když je ochota a poslušnost Boží mocí a časem zváženým. Svatyně na místě, které si Panna Maria vybrala, je dnes pro poutníky domovem Matky a místem hlásání.
Juan Diego opouští svůj dřívější život a věnuje svůj čas a energii svatyni, přijímá poutníky a evangelizuje je. Tam se víra přijímá prostým, lidovým způsobem. Maria naslouchá našemu volání a uzdravuje naše bolesti. K nástupu inkulturace evangelia je zapotřebí modlitba a odpočinek v Pánu; modlitba znamená odpočívat v Pánu a každodenně nacházet čas k modlitbě. Rodina je zvláště významná, protože právě v ní se učíme modlit a poznáváme Boha, vyrůstáme jako muži a ženy víry a vnímáme, že jsme součástí větší Boží rodiny. Rodiny jsou důležité pro Boží plán s církví; odpočívání v Pánu znamená modlit se.
V osobním sdělení papež vyzdvihuje svatého Josefa jako silného a tichého muže, který pečuje o církev; modlíme se k němu a vyprávíme-li o našich problémech, dáváme lístečky pod spícího svatého Josefa, aby je doslova zdálky „dřím“ prokazoval. Ježíš u Otce prostřednictvím Ducha svatého stále prosí a přimlouvá se za nás; nejde o konec, ale pokračování v modlitbě a v působení Ducha svatého, kdy je církev i jednotlivci vyzýváni k modlitbě za matku církev kvůli neplodnosti v Božím lidu. V tomto kontextu papež vyzývá k víře, která nepřestává modlit a vytrvale nese evangelium světu.
Kontemplativní modlitba, zvláště čtení evangelia v ruce, nám umožňuje vidět Ježíše a zřetelněji se mu otevírat. Papež vyzývá k ročním či denním krátkým čtením evangelia, které nám pomáhá mít pohled upřený na Ježíše a rozvíjí naději. Je důležité číst evangelium a modlit se s ním, aby se Slovo stávalo živým v našem životě. Žít podstatu evangelia znamená modlit se bez ustání, a to prostřednictvím různých forem modlitby a kontemplativní modlitby, která umožňuje naslouchání Slovu a klanění Hospodinu. Zůstáváme u Ježíše, který je zdrojem naděje a světlem pro naši víru.
Slovo Boží má moc a účinnost; dává nám světlo, působí na naše srdce a očišťuje paměť od minulosti. Bible dosvědčuje, že Slovo je živé a působivé, připomíná nám Boží skutky a vyprošuje milost pro život. Učedníci opouštějí sítě a následují Ježíše, protože Slovo k nim promluvilo a vyvolalo v nich misii. Slovo Boží rozvíjí misii církve; dnešní lidé se jej učí znovu a znovu. Proto je nutné číst evangelium, vyznávat ho a zpřítomňovat v praxi svědectví pro svět plný hladovějících po Slovu, a to bez kompromisů.
Na závěr dnešní katecheze se obracejme k otázkám: jaké místo má Slovo Boží v našich životech? Máme Bible po ruce? Čteme je každý den a nosíme evangelium v sobě? Vzpomeňme na to, co Slovo vyzývá: abychom nebyli křesťany jen ze sakristie, ale nositeli Božího uzdravení pro svět. Ze Sil světa Slova, které roste a nese ovoce, vychází radost církve a naděje, která trvá. Proto se vracíme k pramenům a světlo evangelia nechť osvěcuje naše dny, důrazně prosíme o naslouchání Slovu a odpovědné hlásání pro ty nejposlednější.
Na konci dne je evangelium posedlé poselstvím o Ježíši: „Kristus zemřel za naše hříchy, byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých podle Písma a ukázal se Kéfovi“ (1 Kor 15,3-5). Pavel vnímal své poslání jako primární a nevázal se na žádné jiné kázání; hlásání evangelia bylo jeho úděl. Tímto způsobem nám Evangelium zjevuje, že Boží království přišlo a přichází pro všechny, počínaje těmi „posledními“, kteří jsou přijímáni v Božích očích.
