Manželství není jen nějakou ceremonií, která se dělá v kostele. S květy, krásnými šaty a fotografiemi. Křesťanské manželství je svátostí a stává se jí v církvi a také ji uskutečňuje církev. V průběhu celé promluvy se papež odkazuje na úryvek z 5. Kapitoly listu svatého Pavla Efesanům. Připomíná, že podle svatého Pavla jsou všichni křesťané povoláni, aby se milovali tak, jak je miloval Kristus. „To znamená podřizovat se jedni druhým. To je vlastně služba jedněch pro druhé. A zde je analogie mezi dvojicí manžel - manželka a dvojicí Kristus - církev.“
Podle Františka je svátost manželství velkým aktem víry a lásky, který dosvědčuje odvahu věřit v nádheru tvůrčího Božího úkonu. Zdůrazňuje, že „je důležité mít odvahu k tomu, abychom se milovali tak, jako Kristus miloval církev. Očekávaný dokument Amoris laetitia papeže Františka, který vychází z obou synod o rodině, byl představen dnes 8. 4. 2016. V české verzi si na něj asi chvíli počkáme, protože je velmi rozsáhlý - má 325 odstavců na třech stech stránkách.“
Text exhortace Amoris laetitia je výslovně pastorační. Čímž má být řečeno, že jen neopakuje zásady, nemluví o tom, jak by všechno mělo být krásné, ale bere vážně obtížné situace lidí a do nich se snaží stále „svítit světlem evangelia“. Obsahuje mnoho pastoračních zkušeností a podnětů, mnohdy sdělovaných až vyprávěcí formou. Důležitým prvkem je zde - typicky jezuitský - důraz na rozlišování situací a jejich příčin na rozdíl od jednoduchého „nálepkování“.
Exhortace Amoris laetitia byla vyhlížena jako málokterý papežský dokument. Očekávání byla samozřejmě různá. Někteří čekali převratné změny, jiní se jich obávali a doufali, že vše zůstane při starém. Na první pohled zaujme rozsah textu - cca 300 stránek, rozčleněných do 325 odstavců. Při bližším pohledu do obsahu mile překvapí tematický rozsah. Papež se určitým způsobem dotýká všeho, co je v životě rodiny důležité, a to od početí do smrti a od radostných skutečností života až po tragické. Ovšem nejzajímavější je to, co se stává zřejmým až při podrobném čtení celého dokumentu. Nejsou to nějaká „senzační tvrzení“, ale papežův přístup k událostem života a metodika, jakou nabízí k řešení jak řešitelných, tak jen částečně řešitelných situací.
To ovšem způsobuje, že světská média nemají příliš o čem psát. Když totiž zjistí, že v dokumentu nejsou rozvody schváleny, přístup ke svátostem rozvedených a znovu sezdaných není plošně dovolen a sňatky homosexuálů, jakož i potraty jsou odmítnuty, senzace se pro ně nekoná. Nanejvýš konstatují, že konzervativnost katolické církve je opět potvrzena. V úvodu papež František charakterizuje dokument Amoris laetitia a vybízí k adekvátnímu přístupu k němu: Vzhledem k bohatství dvou let reflexí, které synoda přinesla, pojednává tato exhortace různými styly o mnoha odlišných tématech. Tím se vysvětluje její nevyhnutelná obsáhlost.
Neradím tedy povšechnou a spěšnou četbu. Lépe ji budou moci docenit jak rodiny, tak asistenti rodinné pastorace, pokud se postupně a trpělivě zahloubají do jednotlivých částí anebo pokud budou hledat to, co potřebují v konkrétních okolnostech. První kapitola, nazvaná „Ve světle Slova“, vytváří široký biblický základ. Nemluví jen o tom, čím rodina a manželství být mají, ale ukazuje na biblických textech také situace a skutečnosti, do kterých se rodiny dostávaly a dostávají. Druhá kapitola pojednává o současné situaci rodin a výzvách, které z této reality plynou. Třetí kapitola, nazvaná „Hledět na Ježíše - povolání rodiny“, rozvíjí teologický základ manželství a rodiny. Pojednává o svátosti manželství a shrnuje pohledy církevních dokumentů na rodinu. Čtvrtou a pátou kapitolu lze s papežem povaovat za srdce celé exhortace. Jsou to kapitoly „Láska v manželství“ a „Láska, která se stává plodnou“. Šestá kapitola představuje některé pastorační perspektivy. Popisuje nutnost přípravy na manželství a naléhavou potřebu doprovázet manžele v prvních letech manželského života. Všímá si také krizí a těžkostí, které život přináší. Sedmá kapitola je věnována posile výchovy dětí. Vidí život v rodině jako výchovné prostředí a zabývá se také etickou i sexuální výchovou. Osmá kapitola pojednává o tom, jak má církev jednat s těmi, jejichž životní stav a životní praxe neodpovídá zčásti nebo vůbec křesťanské nauce. Zásadními pojmy jsou v ní „rozlišovaní“, „doprovázení“ a „integrování“. Vysvětluje, jak chápat „pastorační milosrdenství“. Poslední, devátá kapitola má název „Spiritualita v manželství a rodině“.
Celá exhortace Amoris laetitia stojí na přesvědčení, že radost z lásky prožívané v rodině je také radostí církve. A této radosti z lásky chce papež napomáhat. Mohli bychom říci, že celou exhortací prozařuje snaha přispět co nejvíce ke šťastnému životu v rodinách. Přitom není zamlčováno, že v mnoha prostředích jsou podmínky pro život rodiny nepříznivé, rodiny mají mnoho těžkostí, mladí i starší křesťané svou životní praxi jen zčásti nebo docela málo přizpůsobují požadavkům církve atd. V pohledu na současný život, a to nejen v euroamerické civilizaci, je papež velmi realistický. Opírá se přitom o výsledky obou synod a o pozorování kvality života rodin.
Postoj, který chce papež zaujmout, charakterizuje už v druhé kapitole: Dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsme pouhým důrazem na věroučné, bioetické a morální otázky bez motivování otevřenosti vůči milosti již dostatečně podpořili rodiny, upevnili svazek manželů a naplnili jejich společný život smyslem. S potížemi podáváme manželství jako dynamickou cestu růstu a realizace spíše než jako tíhu, kterou je třeba celý život snášet. Nesnadno také dáváme prostor vědomí věřících, kteří častokrát velmi dobře odpovídají evangeliu v rámci svých omezení a mohou nést dál svoje osobní rozlišování situací, ve kterých se hroutí všechna schémata.
A dále: Častokrát jsme zaujímali obranný postoj, plýtvali pastorační energií, množili výpady proti úpadku světa a prokazovali malou konstruktivní schopnost indikovat cesty ke štěstí. Papež se znovu a znovu obírá myšlenkami, jak pomoci lidem, ne-li k perfektnímu, tedy alespoň k lepšímu uspořádání života. Využívá k tomu řadu závěrů z obou synod, texty biskupských konferencí, texty sv. Jana Pavla II. a v nemalé míře sv. Tomáše Akvinského. V papežových postojích je vidět velká důvěra v Boží milost a milosrdenství, jakož i přesvědčení, že člověk je v životě víry schopen růstu.
U negativních nebo učení církve neodpovídajících situací rodin či manželství se setkáváme s výrazem „komplexní situace“. Na první pohled to vypadá jako jakési zastírací označení. Ve skutečnosti je to ale adekvátní výraz pro vnímání a posuzování situací jednotlivců a párů, jejichž uspořádání života není v souladu s tím, co církev učí. Tyto situace přitom papež neškatulkuje a neodbývá tím, že jsou nevyhovující. Jde spíš o pochopení komplexu vlivů a jevů v životě konkrétního člověka, pro něhož se hledá cesta k pomoci. Z toho vyplývá, že reakce na situace, které se navenek jeví jako stejné (např. rozpad manželství), zdaleka nemohou být a nebudou u každého zcela stejné. Neznamená to vůbec, že by bylo zlo představováno jako dobro nebo jako nějaká neutrální skutečnost, ale spíše jako výzva, aby se na poznanou reálnou situaci reagovalo adekvátně.
O rozsáhlém textu Amoris laetitia nelze pojednat v jednom novinovém článku. Zastavme se tedy jen u dvou kapitol. Čtvrtá kapitola „Láska v manželství“ je zvláštní už tím, že v církevním dokumentu pojednává o lásce mezi manžely, a to zevrubně - na 60 stránkách. Prvních dvacet stránek je pečlivým rozebráním Pavlovy Velepísně na lásku (1 Kor 13,1-13), kde jsou vykládány jednotlivé výrazy a jsou aplikovány na manželský vztah. V další části se pojednává o růstu lásky (tedy nejen o lásce jako předpokladu manželství), o emocích, vášni, erotické dimenzi lásky a o jejich proměnách.
Zdaleka nejen novináři, ale i mnozí křesťané očekávali papežův postoj k problematice rozvedených a znovu sezdaných a jejich přístupu ke svátostem. Ti, kdo vyhlíželi jakýsi „generální pardon“ a na jeho základě otevřenou cestu ke svátostem, budou jistě zklamáni. Nic takového v textu není. Ti, kdo se báli, aby se něco nezměnilo, a tvrdě hájili dosavadní negativní postoj k možnostem přijímání svátostí rozvedených a znovu sezdaných, budou možná při povrchním čtení spokojeni a při podrobném čtení se jejich spokojenost změní. Papež zde totiž odmítá jakékoliv jednoduché a plošné řešení. Zajímá ho posouzení „komplexnosti situace“ čili posouzení okolností, hříšnosti, zavinění neblahé situace a dále klade zodpovědnou pastorační otázku, co v daném případě konkrétnímu člověku nebo páru prospěje k růstu života v Kristu - tedy ne jen, co mu je nebo není dovoleno.
Také uvedení dvou kapitol jako klíčových, „Láska v manželství“ a „Láska, která se stává plodnou“, ukazuje, že dokument nehledá plošná řešení, ale životní cestu, která respektuje komplexnost situací. Exhortace umožňuje pastorační doprovázení a důraz na rozlišování, doprovázení a integraci. Z toho vyplývá, že reakce na konkrétní situace nemusí být totožná a každá cesta vyžaduje pozorné posouzení a respekt k svobodě svědomí.
V Národním týdnu manželství přinášíme několik rad a tipů papeže Františka na dobré manželství. Přestože jeho promluva k snoubencům a manželům je z roku 2014, její poselství je nadčasové. Manželé musí být ochotní stát se „klenotníky“: „Manželství je také každodenní prací, mohli bychom říci uměleckou prací, prací klenotníka, neboť úkolem manžela je činit manželku více ženou a úkolem manželky je činit z manžela více muže, a růst spolu také v lidskosti, jako muž a jako žena.“
Další rady: „Manželství je závazek na celý život“ - „Láska je vztah. Je to tedy skutečnost, která roste, a přirovnáním můžeme říci, že roste a staví se jako dům. A dům stavíme společně, ne sami.“
„Manželství nemůže být postaveno jen na citech“ - „Musíte ho postavit na skále opravdové lásky, která pochází od Boha.“
„Důležitá je kvalita manželství“ - „Vydařené manželství se nezakládá pouze na tom, že dlouho vydrží, ale důležitá je jeho kvalita.“
„Proste společně o každodenní lásku“ - „Pane, dej nám dnes naši každodenní lásku.“
„Používejte tato tři slova: prosím, děkuji, promiň“ - 1) Mohu? Smím? 2) Umíme děkovat? 3) Za Boží dary se děkuje.“
„Klíčem ke štěstí je odpuštění“ - „Nikdy nenechte skončit den, aniž byste požádali o odpuštění.“
„Udělejte každý den nezapomenutelným“ - „manželství je sváteční, křesťanské a ne světské. Bez vína není oslava.“
Tyto rady doplňuje Pavel k tématu rodiny a doprovázení podle papeže Františka, které zdůrazňuje potřebu podpory mladých párů a doprovázení rodin v různých fázích života.
V rámci svědectví papeže se zmiňuje setkání s mezinárodními vedoucími Hnutí Équipes Notre-Dame, které podporuje rodiny a manželské páry. Připomíná důležitost spolupráce laikátu s církevní strukturou, aby rodiny nebyly osamělé. Papež vyzývá k katechezím pro novomanželské páry a k ukotvení víry v jejich životech, aby se víra stala praktickým základem pro jejich manželství.
Návrhy a postoj k řešení krizí ve vztazích a rodině vygraduje rezolutním povzbuzením: zdravá rodina je základem pro budování silné společnosti a důležitým místem pro předávání víry z generace na generaci. V tom vidí papež František prioritu pastoračního doprovázení a budování komunitních struktur, kde Kristus může přebývat v domovech a vztazích.
Papez Jan XXIII 2 cast Posol Mieru 8HfdX3JfydN
Celá duchovní a pastorační linie Amoris laetitia tedy vyzdvihuje komplexnost situací, rozlišování a individuální přístup, aby svátost manželství skutečně kladla důraz na lásku, věrnost a růst v Kristu v každodenním životě rodin.
Klíčové myšlenky pro praxi
- Manželství je úkol na celý život, vyžaduje aktivní spolupráci obou partnerů.
- Nejde jen o lásku cítěnou, ale o lásku žitou a prožívající se v každodenní vzájemné službě.
- Rozlišování situací a doprovázení jsou klíčem k citlivému pastoračnímu přístupu.
- Odpouštění a komunikace tváří v tvář krizi jsou nezbytné pro udržení důvěry a jednoty.
- Rodina je prostředím pro formování a předávání víry napříč generacemi.
V závěru je důležité připomenout, že Amoris laetitia není dokumentem, který tvrdí o absolutních výjimkách pro jednotlivce. Místo toho nabízí hluboké pastorační nástroje pro rozlišování a doprovázení, aby každý pár nalezl cestu k plně žité lásce v Kristu.