Český král Přemysl Otakar I. čelí po návratu z Říma značnému diplomatickému i teologickému napětí, když volil cestu smíru s církevní reactie. Část české šlechty a duchovenstva však poctivě hájí práva církve a prosazuje její svobody jen s jistou mírou náklonnosti ke spektrum světské moci. Ondřejův postoj se během pobytu v Římě výrazně změnil a jeho veřejné prohlášení o ochraně církevních svobod vyvolalo pochybnosti o loajalitě k českému králi.
Společenské prostředí a počáteční konfrontace
Ondřej se s Přemyslem zdraví chladně, zatímco dříve býval bývalému králi nakloněn a prokázal mu službu. Ondřejův znak pražské diecéze symbolizuje jeho pevný úřad v církevním doméně. Po návratu z Říma už není žádná známka Ondřejovy vděčnosti ke králi. Svaté nadšení bojovat za obnovu církevních svobod se rozšířilo mezi biskupa a jeho stoupence v samotném Svatém městě.
Řím a střet o církevní svobody
„Budu bojovat za obnovu církevních svobod v pražské diecézi,“ hlásí Ondřej po příjezdu do Prahy. „O co mu vlastně jde?“ přemýšlí rozpačitě čeští kněží, a „Můžeme přece sami rozhodovat o tom, co dáme nebo sebereme svým kostelům a klášterům,“ hájí čeští šlechtici svoje nadřazené postavení nad kněžími. „Nepřisuzujete nám postavení, na které máme právo,“ vytkne impulzivní Ondřej Přemyslu Otakarovi I. Král Přemysl Otakar I. se však církevnímu hlasu rozhodně postavit nechce a zdůrazňuje, že vždy církev štědře podporoval.
Od návratu z Říma biskup nepřeruší styky s papežskou kúrií. Papež Honorius III. po smrti Inocence III. nastupuje na Svatý stolec a situace ho náramně znepokojuje. Přemysl Otakar I. si sice uvědomuje riziko otevřeného konfliktu s Římem, ale jedná velmi opatrně a prostřednictvím velice opatrného vyjednávání.
Interdikta, azyl a diplomatické vyjednávání
V roce 1216 hrozí Přemysl otevřeným konfliktem a proto vyhlásí nad svojí diecézí interdikt a uteče do Říma. Azyl najde v Římě a Honorius III. je ochoten konflikt mírnit. Královský prokurátor Jan de Scacario zastupuje Přemysla Otakara I. a 11. ledna 1221 posílá Honorius III. list duchovním v Čechách, ve kterém slibuje potvrzení všech jejich svobod a pravomocí. Desátky budou platit biskupovi podle práva a smír má dojednat shromáždění na přelomu června a července 1221 na Šacké hoře.
Šacká schůze a klíčové momenty
Král Přemysl přijíždí na místo s cílem ukončit letitý spor. Jeho jediným úspěchem se stává okamžik, kdy 2. července 1221 potvrzuje církvi svobody a odpouští jí některé dávky a břemena. Ondřej je zklamaný, Přemysl čelí diplomatickému vítězství, které stojí za plně podporující většinou českých duchovních, kteří mu zůstávají věrní i přes dřívější spory.
Velkou privilegií české církve je rozhodnutí, že „Do Prahy už se nevrátím. Necítím se tu bezpečně. Nevěřím králi,“ říká rozčarovaný biskup po skončení schůzky. O věčně nespokojeného Ondřeje v zemi nikdo nestojí a on se proto vrací zpět do Itálie, kde dožívá prakticky jako vyhnanec stranou zájmu všech.
Závěr pohledu na moc a smíření
Aféra ukazuje, že papež a král, každý jiným způsobem, usilovali o vyrovnání mezi církevními a světskými zájmy. Přemysl Otakar I. si uchoval diplomatické vítězství a širokou podporu české duchovní provenience, zatímco Ondřej odešel s doživotním pocitem nespokojenosti a izolace.
V souvislosti s tímto příběhem se objevují i historické otázky o tom, zda církev mohla dosáhnout větší autonomie a jaké byly skutečné důsledky pro pražskou diecézi a její vliv v Čechách. Příběh ukazuje, že rámcovou moc nad církevními svobodami měli především nejvyšší představitelé církve, ale jejich řešení a vyjednávání často probíhala v politickém rámci světské moci.