České diecézi a s celkovou reformou katolické církve po IV. lateránském koncilu (1215) za papeže Honoria III.
Praskolesy nepochybnně navazovaly na mnohem starší zemědělské osídlení a záznamy o obci dokládají kontinuitu vývoje až do raného středověku.
Praskolesy nepochybnně navazovaly na mnohem starší zemědělské osídlení tohoto území kolem Červeného potoka od doby neolitu a doby bronzové, přes dobu keltskou a po první Slovany.
Zda byla obec Praskolesy nově založena právně až koncem 12. století při kolonizaci okraje tzv. Královského hvozdu, nevíme, ale je to velmi pravděpodobné.
Praskoleský kněz L. putoval do Xíma, aby dispens získal, a odnesl si pak s sebou onu listinu s papežským dispensem.
Ondřej byl pražský biskup, který sice pocházel zřejmě z velmožské rodiny, ale patrně nikdy nebyl mimo Čechy a Moravu.
Po návratu domů už není ani stopy po Ondřejově vděčnosti ke králi.
„Budu bojovat za obnovu církevních svobod v pražské diecézi,“ hlásí po příjezdu do Prahy.
„O co mu vlastně jde?“ přemýšlí čeští kněží.
„Můžeme přece sami rozhodovat o tom, co dáme nebo sebereme svým kostelům a klášterům,“ hájí čeští šlechtici svoje nadřazené postavení nad kněžími.
„Nepřisuzujete nám postavení, na které máme právo,“ vytkne impulzivní Ondřej Přemyslu Otakarovi I.
„Vždy jsem církev štědře podporoval,“ ohradí se ale rázně král Přemysl Otakar I., který jeho názory nemá chuť poslouchat.
Od svého návratu z Říma už biskup nepřeruší styky s papežskou kúrií.
Papežovi Inocencovi III. je situace náramně vhod.
Král Přemysl Otakar I. po návratu z lateránského koncilu nepoznává svého biskupa a do Říma putují stížnosti a žaloby na české velmože i krále.
„V Čechách nejsou správně odváděny desátky. Kněze ke kostelům najímají laikové, kteří neberou v úvahu názor biskupa,“ znějí výtky směrované k hlavě církve.
Brzy ale Ondřej prohlašuje, že u nás dochází k pronásledování církve.
Král Přemysl nejdřív biskupovy názory odmítá, ale pak se snaží o smírné řešení.
Když mu začne v roce 1216 hrozit otevřený konflikt s králem, vyhlásí interdikt nad diecézí a uteče do Říma.
Azyl nachází pochopitelně v Římě.
Honorius III. není z jeho radikálního kroku příliš nadšený a snaží se napětí mírnit.
Papež Innocenc III. „Otevřený spor s Římem v žádném případě nechci,“ uvědomuje si král Přemysl a jednání vede velice opatrně.
11. ledna 1221 adresuje Honorius III. duchovním v Čechách list, kde slibuje potvrzení všech jejich svobod a pravomocí.
Desítky se budou platit biskupovi podle práva.
Smír má dojednat shromáždění, které se sejde na přelomu června a července 1221 na Şacké hoře (Schatzberg) na moravsko-rakouském pomezí.
Král Přemysl sem přijíždí s jediným cílem: ukončit letitý spor.
Jeho jediným úspěchem se stává okamžik, kdy Přemysl 2. července 1221 potvrzuje církvi svobody a odpouští jí některé dávky a břemena.
Ondřej je zklamaný.
Přemysl si může užívat diplomatického vítězství.
Stojí za ním naprostá většina českých duchovních, kterým ani během let sporů nezapomněl projevovat svoji přízeň.
Velkým privilegiem české církve je vydání dekretu 10. „Do Prahy už se nevrátím. Necítím se tu bezpečně. Nevěřím králi,“ které vyjádřil Ondřej po skončení schůzky na Šacké hoře.
O věčně nespokojeného Ondřeje v zemi nikdo nestojí, a tak se vrací zpět do Itálie.
Dožívá prakticky jako vyhnanec stranou zájmů všech.
