Pobělohorská rekatolizace byla do značné míry úspěšná. Někteří Češi a Moravané se skutečně brzy stali dobrými katolíky, jiní především fanatickými nepřáteli každé jiné víry, další jen lhostejnými a povrchními katolíky a ještě jiní zůstali vzdor katolickému křestnímu listu přesvědčení „nekatolíci“. Kolik bylo těch či oněch, toho se nedopracujeme. Pozorování účasti lidu na mších, poutích a slavnostech nám v tom nepomůže a pomocí nám nebude ani počet přihlášek k evangelické víře po vydání tolerančního patentu, protože to byl už jen malý zbytek těch, kteří se nepoddali, ale neemigrovali, a kteří si troufali.
O konfesionalizaci, protireformaci a rekatolizaci víme už hodně, ale zdaleka ještě ne dost. Někdy je lépe nějaký čas pouze hromadit a řadit nově zjištěná fakta ke starým, bez předčasného znovuhodnocení. V posledních letech je téma rekatolizace tématem oblíbeným a hodnocením se nešetří. „Nestranný“ americký historik Howard Louthan ve své knize Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém připouští, že ve hře bylo i násilí. Zástupně zmíní čtvrcení kněze Matouše Ulického v 17. století a případ Tomáše Kazdy v 18. století, o němž však už poněkud pochybuje. Tolik o násilí mu pro jeho pojednání stačí.
Raději jen zkrátka „nestranně“ poznamená, že: „...nelze popřít, že násilí hrálo v rekatolizaci českých zemí významnou úlohu od počátku až do konce. Po tomto konstatování je ovšem nutno přenést se přes tradiční výklad o útlaku, který dlouhou dobu vládl české historiografii, neboť tento úhel pohledu obecné chápání 17. a 18. století dosti zkresluje. Ve své knize čítající více než tři sta padesát stran potřeboval autor pouze tři strany, aby se zmínil i o „obracení na víru po zlém“.
S násilně („mocensky“) vyřazeným soupeřem nelze „soutěžit“ a o hodnocení „atraktivity náboženství“ by bylo možno hovořit, kdyby lidé měli svobodnou volbu. Ve Štýrsku a Korutanech se lidé, v době, kdy mohli dobrovolně volit, zříkali „atraktivního“ katolického náboženství, a kdyby Ferdinand II. mocensky (násilně) nezasáhl, byly by dnes Štýrsko a Korutany luterské. Vedle „heroického nasazení misionářů“ musíme postavit hrdinsky snášené utrpení tisíců písmáků umořených ve vězeních až k smrti, násilné roztrhání rodin i ztrátu domovů.
Je nedobré předhazovat protistraně fanatičnost a nesnášenlivost v době počátků reformace, ta byla velmi vyhraněná i na katolické straně. Husitské hnutí, jak známo, vyústilo do několika proudů, z nichž některé právem zásluhují tvrdé výtky, jiné se však vyznamenaly příkladnou mírumilovností i střízlivostí. O tom, zda „rekatolizace znamenala zároveň důslednou rechristianizaci“, jak je přesvědčen stejný autor, by se dalo rovněž kontroverzně diskutovat. Rechristianizace je spíš nekončící proces, na němž měli také Jan Hus i zdravé proudy husitského hnutí své zásluhy.
Změnu „náboženské identity“ mohou z různých hledisek hodnotit jedni tak, jiní jinak. Nové kladné impulsy přinesené v době protireformace do Čech cizí inteligencí z katolických zemí není nutno podceňovat, ale ztrátu původní zemské elity a ztrátu jejích přínosů netřeba snižovat a zamlčovat. Se zastíráním dobrých přínosů katolických misionářů to v komunistické minulosti snad zas tak zlé nebylo. Už ve středních školách jsme se učili o Balbínovi, Pešinovi, Pelclovi, Dobrovském a dalších katolických spisovatelích, které si z české literatury nelze odmyslet, stejně jako o významu a kráse baroka.
Ale nepamatuji si, že bychom se byli učili něco víc o násilné stránce rekatolizace (někdy snad padla zmínka o pálení knih); také o náboženské emigraci jsme se dozvěděli pramálo, a to spíš mimochodem. Výjimkou byl Komenský a několik malých zmínek o Skálovi a Stránském. Nedá se tedy popřít, že česká historiografie dobu rekatolizace v minulosti i v přítomnosti z obou stran všelijak zkreslovala a dodnes zkresluje, což souvisí mimo jiné i s dosud nedostatečným poznáním oné doby. O tajném nekatolictví najdeme poměrně dost pramenů z hlediska misionářů a vrchností (k těm pramenům počítám i výslechové protokoly, které vyhotovovali vyslýchající), ale velmi málo z hlediska nekatolíků. O to větší pozornost je třeba věnovat těm, které máme. Mnohým „bezkonfesním“ historikům snad uniká duchovní rozměr v myšlení tehdejších prostých sedláků, a proto dochází k nedorozuměním. Alois Jirásek tak upadl neprávem v nemilost kvůli pojmu „temno“, které převzal od pronásledovaných písmáků.
Howard Louthan: Obracení Čech na víru aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém, s. [1] Tomáš Petráček: Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace. Specifické rysy českých církevních dějin středověku a novověku. Magazín Christnet.eu, 28. Ukázka z nové knihy evangelické historičky Edity Štěříkové Více sluší poslouchati Boha než lidí, Kalich, Praha 2015. Edita Štěříková vystudovala archivnictví a historii na FF UK v Praze (v ročníku s Miloslavem Vlkem a Zdeňkou Hledíkovou). V oboru z politických důvodů nemohla pracovat, po odchodu do německého exilu v roce 1969 pracovala jako zástupkyně ředitele archivu Zemské evangelické církve hesensko-nasavské v Darmstadtu.
The store will not work correctly when cookies are disabled. Jazyk: ... Kontroluji stav skladu Základní faktografie období od příchodu jezuitů do Čech až po toleranční patent. Podrobné informaceVíce informací ISBN9788004261207 Autor Jiří Mikulec Vydavatel Státní pedagogické nakladatelství Počet stran56 Rok vydání1992 Jazyk Stavvelmi dobrý DescriptionZákladní faktografie období od příchodu jezuitů do Čech až po toleranční patent.
Nebyl by však správný obraz, pokud bychom zapomněli na rozměr kulturní a intelektuální, který rekatolizaci do českých zemí vnesl: Balbín, Pelc, Dobrovský a další katoličtí spisovatelé zapsali svou stopu v literatuře a v debatě o náboženství, což pomáhalo formovat veřejný diskurz a kulturní identitu. Z této perspektivy lze říci, že náboženská změna nebyla jen otázkou nadále existujícího křesťanského vyznání, ale i procesu kulturní reorganizace a kulturní kontinuitní zpřítomnění katolické tradice v novověké české společnosti.
tags: #pobelohorska #rekatolizace #v #ceskych #zemich #recenze