V tento den se v kostelech konají zádušní mše a věřící se za mrtvé modlí, neboť podle křesťanské víry duše zemřelých se v očistci očišťují z hříchu pozemského života. Jejich utrpení pak lze modlitbami, zádušní mší a konáním milosrdných skutků zmírnit. Podle lidové tradice duše zemřelých v předvečer svátku vycházejí při večerním zvonění z očistce, aby si v noci odpočaly od svých útrap, vracejí se ke svým blízkým, do domu, kde působily za svého pozemského života. Svátek zemřelých ctí nejen věřící, ale málokdo opomene na hřbitově zapálit svíčku, a tak tisíce plamínků na chvíli prosvětlí ponurost dušičkového podzimu.
Podle staré víry dušička svou cestu najde v temnotě noci právě podle rozžatého světýlka. Památka zemřelých je největším svátkem vedle Vánoc, který v Česku „slaví“ jak křesťané, tak i ateisti a to vzpomínkou, s láskou vyzdobených rodinných hrobů či zapálením svíčky. Pro katolíky znázorňují živé květiny víru ve věčný život a mají demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Dušičky jsou podle katolické terminologie svátkem Všech věrných zemřelých.
Svátek se začal slavit v roce 998 ve francouzských klášterech benediktinů, kde ho ustanovil jejich opat Odilo a odtud se šířil do dalších zemí křesťanské Evropy a roku 1300 byla údajně schválena v Římě. K určení těchto vzpomínkových svátků na počátek listopadu měla církev dobrý důvod, překrýt tak pohanské zvyky a rituály, které se zejména v tomto čase vztahovaly ke světu zemřelých. U nás se ve starých slovanských zvycích udržovaných ve starších dobách a místy i v 19. století a dále, či více, zachovaly dodnes.
Večer na Dušičky se přilepí rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. O dušičkách se o půl noci otevírají všechny hroby a mrtví v rubáších jdou průvodem do chrámu modlit se při službách Božích, jako za živá. „Pouhým zrakem jich však nelze spatřit. Když si však vezmete nahnilé prkno z rakve, kterou hrobař naposledy vykopal a ve stoje o půl noci se dírkou, vyraženým sukem utvořenou, na hřbitov se budete dívat, uzříte všechny zemřelé až do desátého kolena.“
Na Dušičky se také peče speciální pečivo ve tvaru kostí. V jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci pro toto pečivo; v okolí Českého Krumlova ho nazývali „chodit po rohlíkách“. Pečivem „dušičkami“ se obdarovávali chudí, pocestní a žebráci u kostela.
Na území jihočeského Doudlebska se pekly tzv. dušičky. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Keltové konec léta a nový rok svátkem Samhain. Ten byl podle keltské tradice časem, kdy se duše zesnulých vrací domů a jejich příbuzní jim svítilnami z vydlabaných řep pomáhají na cestě do podsvětí. Na ochranu před zlými duchy se lidé převlékali do hadrů a malovali si obličeje. Keltské rituály se pak promítly do tradic Dušiček i dalších regionů.
Svátku Samhain je svou podstatou a znaky nejvíce podobný svátek Halloween slavený večer 31. října. Halloween má kořeny v keltské tradici a v průběhu času se stal oblíbeným i v anglosaských zemích a později v USA. Irští a skotští přistěhovalci ho přinesli do Spojených států, kde se vyvinul v tradiční oslavu s koledováním, maskami a dýněmi. Průvody masek, vydlabané dýně a strašidelné ozdoby jsou dnes součástí halloweenových oslav po celém světě.
V Mexiku a dalších zemích najdeme odlišné, ale obdobně významné vzpomínkové tradice. V Mexiku je hlavním festivalem Día de los Muertos (Den mrtvých) spojeným s rodinnou pospolitostí, kdy se budují rodinné oltáře plné fotografií, květin, svíček a oblíbených pokrmů zemřelých; města bývají vyzdobena a lidé se oblékají do kostýmů kostlivců. V Guatemala zaznívá festival draků a rytmu hudby, a draci symbolizují spojení mezi živými a mrtvými. V mnoha zemích Evropy se dušičkové vzpomínky konají spolu s 2. listopadem a zahrnují návštěvy hřbitovů, zapalování svíček a kladení květin, avšak jednotlivé zvyky se liší podle regionu.
V Dánsku, Islandu, Norsku, Švédsku a Estonsku se Dušičky slaví různými pojmenováními a v různých dnech. Protestanté v Pobaltí si zemřelé někdy připomínají i poslední neděli před adventem. Dušičky jsou křesťanským svátkem slaveným 2. listopadu, a v některých regionech mají regionální odlišnosti; přesto zůstává základní myšlenka - vzpomínka na zesnulé, návštěva hřbitovů, zapálení svíček a kladení květin.
V České republice zůstávají Dušičky jedním z nejvýznamnějších svátků, a jejich duch se odráží ve společenských zvyklostech: hřbitovy bývají plné lidí, kteří vyzdobují hroby, a často se konají zádušní mše. V posledních letech bývá ze strany obcí posílen dopravní provoz kolem hřbitovů, aby bylo bezpečné a pohodlné přijít na památku zesnulým. Je důležité myslet na bezpečnost návštěvníků - pokud jdete pěšky, použijte baterky a reflexní prvky.
V průběhu roku se z různých regionálních tradic skládají pestré vzorce oslav, což dokládá, že Dušičky tvoří kulturní mozaiku propojující křesťanské i pohanské kořeny a ukazují kontinuitu vzpomínek na zesnulé napříč generacemi.
Historie Dušiček ukazuje hluboké spojení s křesťanskou praxí modliteb za duše v očistci a s pohanskými kořeny, kdy lidé věřili, že svět živých a mrtvých se během tohoto období prolíná. Církev ozařuje tento svátek skrze vzpomínkové mše a připomíná, že Svátek Všech svatých vznikl z potřeby vzpomínky na zemřelé a svátek Dušiček je zvláštní moment vyznění tohoto poděkování a vzpomínky.
Dušičky jsou tedy zároveň historickým a kulturním fenoménem, který ukazuje, jak se v české společnosti vyvíjí způsob uctívání památky zesnulých: od rodinných rituálů a modliteb, přes koledy a tradiční pečivo, až po moderní formy vzpomínek, jako jsou miniurny, památeční skla a paměťové diamanty, které nabízejí nové možnosti, jak uchovat vzpomínku na blízké.
Dušičky tedy představují bohatou kombinaci náboženských, folklórních a rodinných tradic, které spoluvytvářejí obraz českého podzimu - období vzpomínek, světla svíček a pokoje v srdcích živých i zemřelých.