Kristovi učedníci/apoštolové byli základními kameny Jeho církve. Ve Zjevení 21,14 se říká, že „hradby nového Jeruzaléma byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů“. Následující informace o těchto 12 mužích byly čerpány nejen z novozákonních výpovědí, ale také z nejuznávanějších legend a tradice. Nemíníme z toho vyvozovat, že legendy a tradice představují historická fakta.
Ondřej: jeho život a misie
Ondřej byl bratr Petrův a syn Jonášův. Předtím než ho Ježíš povolal, žil v Betsaidě a v Kafarnaum a živil se jako rybář. Původně byl učedníkem Jana Křtitele. (Mk 1,16-18) Ondřej přivedl svého bratra Petra k Ježíši. (Jan 1,40) Byl první označen za „domácího a zahraničního misionáře“. Tři státy ho mají jako svého svatého patrona - Rusko, Skotsko a Řecko. Ondřej představil Ježíši také ostatní učedníky. Přestože ho okolnosti postavily do situace, v níž se mohl snadno stát žárlivým a závistivým, zůstal optimistou a v klidu se spokojil s druhým místem. Dle tradice to bylo v řecké provincii Achaia, ve městě Patra, kde Ondřej zemřel jako mučedník. Aepeas se rozzuřil, uvěznil Ondřeje a odsoudil ho k smrti na kříži. Ondřej se cítil nehodný být ukřižován na kříži stejného tvaru jako jeho Mistr a prosil, aby ten jeho mohl být jiný. Tak byl ukřižován na kříži tvaru X, který je stále nazýván křížem svatého Ondřeje a je jedním z apoštolských symbolů. Tradice říká, že byl misionářem v Arménii. Mnoho učenců věří, že byl jediným učedníkem, který měl královskou nebo šlechtickou krev. Jeho jméno znamená Syn Talmaje (Bar = syn Toloměj) nebo Talmaje (2 S 3,3).
Bartolomějovo jméno se objevuje v každém seznamu učedníků (Mt 10,3;Mk 3,18; L 6,14; Sk 1,13). Bartoloměj však nebylo jeho křestním jménem, ale jeho příjmením. Nový Zákon nám o něm podává velice málo informací. Tradice naznačuje, že byl velikým hledačem v Písmu a odborníkem v Zákoně a v Prorocích. Rozvinul se v muže, který se zcela odevzdal Tesaři z Nazareta a byl jedním z nejdobrodružnějších misionářů církve. Říká se o něm, že kázal s Filipem ve Frygii a v Hierapoli a také v Arménii. Arménská církev ho označuje za svého zakladatele a mučedníka. Tradice ale říká, že kázal v Indii, a zdá se, že tam je také místo jeho smrti. Zemřel jako mučedník pro svého Pána.
Jakub starší a Jakub mladší
Jakub starší, Boanerges (syn hromu), syn Zebedea a Salome, bratr apoštola Jana; rybář, který žil v Betsaidě, Kafarnaum a v Jeruzalémě. Kázal v Jeruzalémě a v Judei a byl sťat Herodem v r. 44. (Sk 12,1.2) Byl členem užšího kruhu apoštolů-proroků (tzv. „kruhu Q“ - někteří učedníci tak byli nazváni proto, že jim byla udělena zvláštní privilegia). Nový Zákon nám toho o Jakubovi starším prozrazuje jen velmi málo. Jeho jméno se nikdy nevyskytuje odděleně od jeho bratra, Jana. Byli neoddělitelným párem. Jakub byl mužem odvahy a odpuštění - žil bez záště, ve stínu Jana, jako člověk neobyčejné víry.
Jakub menší (či mladší), syn Alfeův nebo Kleofáše a Marie, žil v Galilei. Podle tradice napsal List Jakubův, kázal v Palestině a v Egyptě, kde byl ukřižován. Jakub byl jedním z málo známých učedníků. Někteří učenci věří, že byl bratrem Matouše, výběrčího daní. Jakub byl mužem silného charakteru, v projevu jeden z nejprudších. Tradice nám říká, že také zemřel jako mučedník a že jeho tělo bylo pilou rozřezáno na kusy.
Jan, Boanerges, milovaný učedník
Jan Boanerges, syn Zebedea a Salome, bratr apoštola Jakuba, byl znám jako „milovaný učedník“. Rybář z Betsaidy, Kafarnaum a Jeruzaléma byl také členem užšího kruhu Q. Napsal Janovo evangelium, 1., 2. a 3. list Janův a Zjevení. Kázal v církvích Malé Asie. Byl vyhnán na ostrov Patmos, později propuštěn zemřel přirozenou smrtí. Jan byl jeden z prominentních apoštolů. Je zmiňován na mnoha místech v Novém Zákoně. Byl to muž akce; byl velice ambiciózní, měl výbušnou povahu a netolerantní srdce. Jeho druhé jméno bylo Boanerges, což znamená „syn hromu“. On a jeho bratr Jakub pocházeli ze zámožnější rodiny než ostatní apoštolé. Protože jejich otec najímal služebníky pro svou rybářskou práci (Mk 1,20), mohl se cítit výše než ostatní. Byl blízko Petrovi. Často spolu při službě spolupracovali. Jan časem zmoudřel a jeho povaha se zjemnila. Říká se, že se ho někdo pokusil otrávit podáním kalichu s jedem, čehož ho však Bůh ušetřil. Zemřel přirozenou smrtí.
Júdáš Iškariot, Juda Tadeáš a Matouš
Jidáš Iškariotský, zrádce, byl synem Šimona, který žil v Keriothu v Judsku. Zradil Ježíše pro třicet stříbrných a poté se oběsil. Jidáš - muž, který se stal zrádcem - je největší hádankou Nového zákona. Jeho jméno se objevuje na třech seznamech dvanácti apoštolů (Mt 10,4; Mk 3,19; L 6,19). Říká se, že Jidáš pocházel z Judy blízko Jericha. Byl to Judejec, kdežto ostatní učedníci byli Galilejci. Říká se, že Jidáš byl násilným židovským nacionalistou, který následoval Ježíše v naději, že skrze Krista bude realizovat své plamenné nacionalistické sny. Juda, Tadeáš nebo Lebbeus, syn Alfeův nebo Kleofáše a Marie, bratr Jakuba menšího. Byl také jedním z málo známých apoštolů a žil v Galilei. Jeroným ho nazývá „Trinomious“, což znamená „muž se třemi jmény“. V Mk 3,18 je nazýván Tadeáš a v Mt 10,3 Lebbeus. Jeho příjmení bylo Tadeáš. V L 6,16 a Sk 1,13 je pojmenován Juda, bratr Jakuba. Charakterem byl prudkým a násilným nacionalistou se snem po nadvládě vyvolených. V Novozákonních záznamech (J 14,22) se ptal Ježíše při Poslední večeři: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Juda Tadeáš chtěl učinit Kristovo jméno známé světu. Ne však jako trpícího Spasitele, ale jako panujícího Krále. Říká se, že Juda kázal evangelium v Edesse blízko řeky Eufrat. Tam prý vyléčil mnoho lidí, a díky němu také mnoho lidí uvěřilo v Mistrovo jméno. Juda poté odešel kázat evangelium jinam. Byl zabit šípy na Araratu.
Matouš nebo Levi, syn Alfeův, žil v Kafarnaum. Byl to publikán nebo také výběrčí daní. Napsal evangelium, které nese jeho jméno. Povolání Matouše do skupiny apoštolů je zmíněno v Mk 2,14, Mt 9,9 a v L 5,27.28. Z těchto pasáží se dozvídáme, že Matoušovi také říkali Levi. Na Středním východě v té době bylo běžným zvykem, že muž měl dvě jména. Matoušova jména znamenají „dar od Boha“. Jméno Levi mu mohlo být dáno Ježíšem. Je pravděpodobné, že Jakub mladší, který byl také jeden z Dvanácti, byl jeho bratr, a také syn Alfeův. Přestože toho o Matouši osobně víme jen málo, je velice pozoruhodné, že to byl výběrčí daní. V kralickém překladu Bible je místo slova celník často napsáno „publikán“. Ze všech národů na světě byli Židé těmi, kdo nejvíce nenáviděli výběrčí daní. Pro zbožného Žida byl Bůh jediný, komu se po právu měly platit daně. Odevzdávat je někomu jinému znamenalo porušovat práva Boží. V myslích mnoha čestných a charakterních Židů byli výběrčí daní kriminálníci. (Mt 18,17; 21,21.33; 9,10; Mk 2,15.16; L 5,30) Výběrčí daní byli známí tím, že vyměřovali nehorázně vysoké celní poplatky a poté nabízeli cestovatelům půjčky za vysoké úroky. To dělal také Matouš. Přesto si Ježíš vybral tohoto muže, kterého všichni nenáviděli, a učinil ho jedním ze svých učedníků. Matouš byl jiní než ostatní apoštolové, kteří byli všichni rybáři. Uměl používat psací pero a díky tomu se stal prvním mužem, který světu představil hebrejský záznam Ježíšova učení. Je bezpochyby nemožné odhadnout dluh, který křesťanství dluží tomuto pohrdanému výběrčímu daní. Běžnému člověku by se zdálo nemožné, aby se Matouš změnil, ale pro Boha je možné všechno. Matouš se stal prvním člověkem, který sepsal Ježíšovo učení.
Petr, Zákonník a vůdce Dvanácti
Šimon Petr, syn Jonášův, byl rybářem, který žil v Betsaidě a v Kafarnaum. Dělal evangelizační a misionářskou práci mezi Židy a došel až do Babylonu. Byl členem užšího kruhu Q a je autorem dvou novozákonních epištol, které nesou jeho jméno. V každém seznamu apoštolů je Petrovo jméno na prvním místě. Petr měl přesto také jiná jména. V době Kristově byla pro Židy úředním jazykem řečtina a mateřským jazykem hebrejština. Jeho řecké jméno tedy bylo Šimon (Mk 1,16; Jan 1,40.41) a hebrejské jméno bylo Kéfas (1 K 1,12; 3,22; 9,5 a Ga 2,9). Podle tradice byl Petr také rybářem. Byl ženatý (1 K 9,5) a jeho domovem bylo Kafarnaum. Právě tam si pravděpodobně Ježíš udělal své „ústředí“, když navštívil Kafarnaum. Petr byl také Galilejec, což bylo typické i pro většinu ostatních učedníků. Josephus Flavius popsal Galilejce takto: „Vždy milovali inovace a od přirozenosti byli nakloněni změnám, měli potěšení v pobuřování. Byli vždy připraveni následovat vůdce a začít povstání. Rychle měnili nálady a často se hádali, ale byli to muži rytířského charakteru.“ Talmud o Galilejcích mluví takto: „Byli více dychtiví po cti než po zisku, vznětliví, impulsivní, emocionální, dali se snadno vyburcovat pro dobrodružství, loajální až do konce.“ Petr byl typický Galilejec. Mezi Dvanácti byl vedoucím. Vystupoval jako mluvčí apoštolů. Byl to on, který se ptal na smysl obtížného podobenství v Mt 15,15. To Petr se ptal, jak často musí odpouštět. Je to on, kdo se zajímal o odměnu pro všechny, kteří následují Ježíše, kdo první vyznal Ježíše a prohlásil o něm, že je Syn Boha živého. Je to on, kdo byl na Hoře proměnění. Je to on, kdo viděl Jairovu dceru vstát z mrtvých. Přesto je to on, kdo v noc Jidášovy zrady zapřel Krista před dívkou u ohně. Byl apoštolem a misionářem, který poloil svůj život pro Pána. Je pravda, že Petr měl mnoho chyb, ale měl vždy srdce plné milosrdenství a lásky. Petr byl umučen na kříži. Požádal však, aby mohl být ukřižován hlavou dolů, protože se necítil hoden zemřít stejnou smrtí jako jeho Pán.
Filip a Šimon Zélóta
Tradice říká, že Filip kázal ve Frygii a zemřel jako mučedník v Hierapoli. Pocházel z Betsaidy, města, odkud byl i Petr a Ondřej. (J 1,44) Je pravděpodobné, že byl také rybářem. Učenci se rozcházejí v názorech na Filipa. Ve Sk 6,5 vidíme Filipa jako jednoho ze sedmi vysvěcených diakonů. Někteří říkají, že jde o jiného Filipa, někteří věří, že jde o Filipa apoštola. Pokud Sk 6,5 mluví opravdu o apoštolovi Filipovi, jeho postava ožívá. Můžeme se dočíst něco více o jeho skutcích, jako je například úspěšná misie v Samaří nebo to, jak přivedl etiopského dvořana ke Kristu.
Šimon Zélóta, je dalším z těch, o kterých toho víme jen málo. Říkalo se mu také Kananejský a byl z Galilee. Na dvou místech v ČEP je nazván Kananejským (Mt 10,4; Mk 3,18). Nový Zákon nám o něm neříká prakticky nic osobního, kromě toho, že byl Zélóta. Zélóti byli fanatičtí židovští nacionalisté, kteří hrdinsky přehlíželi vlastní utrpení a bojovali za to, co pokládali za čistou víru. Zélóti byli poblázněni nenávistí k Římanům. Byla to jejich nenávist k Římu, která zničila město Jeruzalém. Když vezmeme v úvahu to, co jsme si řekli, můžeme vidět, že Šimon byl fanatický nacionalista, muž oddaný Zákonu, který trpce nenáviděl toho, kdo se opovážil dělat kompromisy s Římem. Přesto se Šimon ukázal jako muž víry. Šimon Zélóta, muž, který byl dříve ochotný zabíjet pro loajalitu k Izraeli, pochopil, že Bůh nepoužívá žádnou donucovací techniku. Tradice říká, že zemřel jako mučedník.
Tomáš, Jidáš a další
Tomáš Didymos žil také v Galileji. Tradice říká, že pracoval v Parthii, Persii a Indii, kde byl umučen blízko Madrasu na Hoře sv. Tomáš bylo jeho hebrejské jméno a Didymos bylo jeho řecké jméno. V tu dobu mu říkali Juda. Tomáš se objevil u vzkříšení Lazara (J 11,2-16) i v horní místnosti (J 14,1-6), kde chtěl vědět, jak má poznat cestu, kam Ježíš jde. V Janově evangeliu se však o něm dozvídáme víc. V Janovi 20,25 se projevuje jeho pověstná nedůvěra, když říká, že dokud neuvidí stopy po hřebech v Ježíšových rukou a ránu po kopí v Jeho boku, tak jeho zmrtvýchvstání neuvěří. Tomáš se dobral jistoty pochybováním. Od přírody byl pesimista. Byl to rozpačitý člověk, přesto byl mužem odvahy. Byl to muž, který nemohl věřit, dokud neuviděl. Byl to muž obětavosti a víry. Když Ježíš vstal z mrtvých, přišel zpět a vyzval Tomáše, aby vložil svůj prst do ran po hřebech a do jeho boku. Zde Tomáš vyznává největší vyznání víry - „Můj Pán a můj Bůh.“ Tomášovy pochyby se změnily na víru. Tomáš byl vždy jako malé dítě - jeho první reakcí bylo neudělat to, co mu bylo řečeno, a nevěřit tomu, co mu bylo předkládáno. Dobrá zpráva byla pro něj vždy moc dobrá na to, aby mohla být pravdou. Díky tomu se stala Tomášova víra velká, intenzivní a přesvědčivá. Říká se, že byl pověřen stavbou paláce pro krále Indie a že byl zabit kopím jako mučedník pro svého Pána.
Souhrn moderního spojení příběhů
22. Herec Martin Kraus, který 22. března oslavil 43. narozeniny, má o deset let mladšího bratra Ondřeje. Ten se stal rovněž úspěšným hercem a za manželku si vzal neteř herce Lukáše Vaculíka. Sourozenci společně účinkují v seriálu O lidech a koních. Martin Kraus s bratrem Ondřejem žijí odmalička na rodinném statku u Orlické přehrady. Nyní už se svými životními partnerkami. Martin s veterinářkou Petrou, Ondřej s herečkou Šárkou Krausovou, za svobodna Vaculíkovou, která je neteří slavného herce Lukáše Vaculíka. Čtěte také: Petra Jandu s bratrem Slávkem rozhádalo dědictví, nemluví spolu 30 let. Odpustit mu nedokážu, říká…
„Žijeme tu tři rodiny pěkně spolu. Každý má takzvaně svoji lednici, abychom se nepřestali mít rádi. Statek je tátova hlavní obživa, s bráchou pomáháme. Brácha jezdí koně a trénuje, mě baví kydat hnůj a na traktoru objíždět pozemky. S bráchou ho pojí krásný vztah.“
„Předně musím říct, že brácha je na světě díky mně. Bylo mi na statku smutno, moc jsem si přál sourozence. Rodiče mi vyhověli s tím, že se budu starat. Takže já žehlil i pleny. Pořád jsem ho měl na krku. Když šel do puberty, docela mi lezl na nervy a měl jsem potřebu ho vychovávat. Teď jsme velcí parťáci. Myslím, že spolu na statku zestárneme,“ uvedl Martin Kraus. Oba vystudovali JAMU a stali se úspěšnými herci. Společně účinkují například v seriálu O lidech a koních. Ondřej si zahrál také v seriálu Kamarádi. Do manželky se zamiloval na statku.
Martin Kraus, přezdívaný Český Belmondo, má z předchozího vztahu s partnerkou Klárou syna Filipa. Se současnou manželkou Petrou, kterou si vzal před pěti lety, dceru Aničku. Jeho žena má z předchozího vztahu také dceru. Znali se spolu mnoho let, seznámili se na jejich statku, kam Petra jako veterinářka občas docházela. „Byli jsme velcí kamarádi a ona byla můj celoživotní sen.“
Na závěr: Boh zahrnuje Český Belmondo a Ondřeje Krausovy do svých vyprávění o síle víry, rodiny a práce na statku, kde život dominuje přírodě a vztahům.