Pomucka k porozumeni bibli publikace

Robert J. z knihy Můžeme důvěřovat Bibli? Člověk, který zachází se slovem pravdy správně, ten ho nemění, nebrání mu, nekomolí a nepřekrucuje ho, ani ho nepoužívá se špatnými úmysly. Naopak, s modlitbou vykládá Písmo ve světle Písma. Jeden z prvních a nejdůležitějších úkolů kazatele evangelia je zkoumání pravdy. Zklame-li v tomto, zklame ve všem. A pravda, pravda evangelia je velice zvláštní. Není výsledkem chladné a bezcitné spekulace. Není objevena pouhou silou intelektu. Vysmívá se pýše filosofů. Ale mírné, pokorné a poddané mysli upřímných křesťanů spontánně odhaluje své kouzlo a ukazuje své poklady.

Muž, který je povolán Bohem, aby kázal, musí své povolání uvést do praxe. Aby to mohl udělat, potřebuje jak všeobecnou, tak zvláštní přípravu na kázání. Všeobecná příprava zahrnuje všechno, co ho uvede do správného duchovního a intelektuálního stavu vhodného pro kázání. Všeobecná příprava kazatele zahrnuje jeho ducha a jeho mysl, a to v uvedeném pořadí. Je bezcenné být intelektuálně vybaven pro kázání, když nejsme připraveni duchovně.

1. Když Pavel promlouval k Efezským starším, přikázal jim: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo“ (Skutky 20:28). Pořadí je zde důležité. Péče o ostatní duše závisí na péči, kterou kazatel věnuje své vlastní duši. Ten, kdo chce učit ostatní, musí nejprve učit sám sebe. Ten, kdo šíří světlo, musí nejprve to světlo mít. Pavel píše Timoteovi ve stejném duchu: „Dávej pozor na své jednání i na své učení.“ (1. Timoteovi 4:16). Kdo jsem je dokonce mnohem důležitější, než co učím.

Jak žalostně zní varování, aby lidé pouze poslouchali to, co člověk říká, ale nenásledovali jeho skutky! Příprava muže pro kazatelnu začíná s jeho vlastním duchovním životem. V základě se od ostatních mužů a žen neodlišuje. Jeho duchovní život je udržován čtením Bible a modlitbou. Je smutné, když slyším, jak někteří muži tvrdí, že mohou tyto věci bezpečně zanedbávat. Výdyť jako kazatelé stráví při těchto aktivitách dost času v rámci své práce. Velcí muži Boží, mimořádní za kazatelnou, to potvrzují.

C. H. Spurgeon věnoval kapitolu z knihy, jejíž obsahem byly přednášky pro studenty teologie, tématu „Kazatelova soukromá modlitba“. Tuto kapitolu začal tím, co považoval za samozřejmou pravdu: „Kazatel nade vše ostatní vyniká především tím, že je mužem modlitby. Modlí se jako ostatní křesťané, jinak by to byl pokrytec. Kazatelův modlitební život nemůže být odbytý, aby připomínal jen skládání poklon myšlence modlitby. Jak poznamenal Dr. Lloyd-Jones: „Modlitba je pro život kazatele veledůležitá ... Modlitba by během dne neměla ustávat ... Buďte vždy v procesu modlitby. Když jdete po ulici nebo když jste ve své pracovně, obracejte se často v modlitbě k Bohu ... Vždy reagujte na každý impuls k modlitbě ...

Další důležitou součástí kazatelova života je vedle modlitby čtení Bible. Takové čtení by mělo být systematické a sloužit pro dobro kazatelovy duše. Používat Bibli pouze jako nástroj pro přípravu kázání je hrubou chybou. Čtení a modlitba, jež slouží k mému duchovnímu užitku, naslouchání Bohu skrze jeho Slovo a promlouvání k Bohu v modlitbě, jsou životně důležité prvky správné přípravy pro kazatelnu. Kazatel z toho nemá užitek jen sám pro sebe, ale pokračuje, aby z toho měli užitek i ostatní. Selhání při dodržování „ztišení“ je velkou tragédií nejen pro samotné kazatele, ale i pro jejich posluchače.

2. Mimo to, že kazatel musí číst, aby si připravil konkrétní kázání, má být čtenářem. Taková četba je zdrojem informací, přinese nové myšlenky, poskytne ilustrace a celkově vybaví kazatelovu mysl, takže bude plná množství čerstvých myšlenek. Ti, kteří programově nečtou nové materiály, budou brzy podobní gramofonové jehle na poškrábané desce - neustále se opakující a předvídatelní. Kazatelé nikdy nemohou vyrůst natolik, aby nepotřebovali číst teologii. Kazatelova mysl potřebuje být neustále povzbuzována hlubším porozuměním velkým pravdám Písma.

Nelze zpochybnit, že nemůžeme správně porozumět tomu, co se děje v současnosti, aniž bychom rozuměli tomu, co se dělo v minulosti. Prakticky neexistují nové hereze; to jen ty staré jsou oblečené do nových šatů. Pod pojmem „aplikovaná teologie“ mám na mysli čtení prací těch mužů, kteří byli mistry v péči o duše a v řešení duchovních problémů. Nemyslím tím tím přehršel moderních poradenských knih, s jejich zjednodušenými řešeními a vzorovými případy. Své místo mají i ostatní oblasti četby, ale tyto tři oblasti jsou důležitější než všechny ostatní.

Existují tisíce knih druhé kategorie, ale my máme čas přečíst jen to nejlepší. Současným trendem je číst málo, a pokud možno jednoduché knížky, které se snaží všechno, jakkoli hluboké, zjednodušit. „Jednoduchá četba“ má své místo, ale ne jako hlavní strava kazatele. Ten musí kázat jednoduše, ale studovat do hloubky, aby měl odpovědi na ty problémy, které matou jeho sbor. Mezi knihy, které rozšiřují obzory a které by měly být během kazatelovy životní služby přečteny, patří dílo Jana Kalvína, Johna Owena, Jonathana Edwardse, Jamese Henryho Thornwella, Roberta Louise Dabneyho, Charlese Hodge, B. B. Bez ohledu na to, jestli si kazatel ve škole oblíbil dějepis nebo ne, měl by mít rád dějiny církve. Je to příběh Božího jednání s církví, který je jak informativní, tak inspirující.

Jak si Bůh v minulosti používal lidi a různá hnutí, je pro současnost neocenitelně důležité. Ne vždy pisatelé, kteří rozvíjejí intelekt, zahřejí i srdce, i když mnozí ano. Informativní knihy jsou často inspirující, nevedou však k sebezkoumání, i když některé z nich mohou. Proto potřebujeme více knih k zamyšlení, které nás budou na naší duchovní cestě napomínat, usměrňovat a vést. Ne všechny puritány lze číst snadno, ale kazatelé by měli zkusit alespoň ty jednodušší pisatele, mezi než patří např. William Bridge, Jeremiah Burroughs, Thomas Watson, John Bunyan, Robert Traill a Richard Sibbes. Z díla „následovníků puritánů“ může přinášet veliký užitek čtení čehokoliv, co napsal C. H. Spurgeon a též především tři výklady Dr. Udělat si čas na obecnou četbu je jedním z nejtěžších úkolů kazatelova života.

Jednou z věcí, které mnozí kazatelé po mnoha letech služby nejvíce litují, je, že přečetli množství knih, které nemělo smysl číst, další knihy pak četli nepozorně, aniž by je náležitě vstřebali a promysleli. Pouhé čtení bez vstřebání látky nemá valnou hodnotu. Kazatel nese zodpovědnost za svou rodinu, má povinnosti ke státu, jehož je občanem a též jako člen církve obecně. Má-li se obecné četbě skutečně věnovat, bude potřebovat notnou dávku disciplíny. V pozemském smyslu je kazatel svým vlastním „pánem“. Pokušení ztrácet čas porovnejme s ideálem, který si pro sebe stanovili puritáni.

Ti, kteří chtějí vstoupit do služby kazatele, potřebují ty nejvyšší ideály a tu nejpřísnější sebekázeň. Kazatel musí při kázání brát zřetel na konkrétní cíl. Jeho záměr může být popsán jako touha v závislosti na Duchu svatém představit svým posluchačům určitou část Boží pravdy proto, aby v nich způsobila duchovní změnu. Kazatel není pouhým učitelem, který předává znalosti. Má na zřeteli spasení a posvěcení svých posluchačů. Samozřejmě, že kazatel sám nemá žádný návod, jak způsobit ve svých posluchačích změnu. To je práce Ducha svatého. Kazatel může kázat „pouze slovy“. Potřebuje kázat v moci, přesvědčení a přítomnosti Ducha svatého (1. Tesalonickým 1:5).

Někdy se předpokládá, že kazatel může kázat kdykoliv z jakékoliv části Božího Slova, protože „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré...“. To je neporozumění. Skutečnost, že veškeré Písmo je dobré, neznamená, že každý nebo jakýkoliv text je dobrý v každé či jakékoliv situaci. V kazatelově zájmu by spíše mělo být, aby pro dobro svých posluchačů kázal při každé příležitosti to, co si přeje Bůh. Je samozřejmostí, že Bůh může kazatele vést, aby kázal série na určité téma, nebo probíral celé biblické knihy, či aby kázal z určitého textu. Klíčovým bodem je, že Duch svatý musí kazatele přivést k textu nebo textům, ze kterých by měl kázat. Kazatel musí hledat Boha, aby se dozvěděl, co by měl kázat. Nebude jen přihlížet k situaci, které shromáždění čelí, nebo k určitému učení či způsobům, na které je třeba klást dle jeho názoru důraz.

Rozhodnutí o tom, co by mělo být kázáno je nevyhnutelně a nutně spojeno se službou modlitby. Skrze modlitbu kazatel nalézá Boží vůli. Někdy Bůh velice rychle a jasně zjeví, co by mělo být při určité příležitosti kázáno. Klíčem k výběru textu je modlitba - vytrvalá a pravidelná modlitba, aby si kazatel vždy když vystoupí za kazatelnu byl jistý, že káže správné kázání. Abychom porozuměli těm nádherným věcem, které Boží slovo obsahuje, potřebujeme, aby naše oči byly otevřeny Duchem Božím. Je Duchem moudrosti a zjevení, od nichž přijímáme duchovní rozpoznání.

Tradice o apoštolu Janovi říká, že když byl velmi stár, do shromáždění jej nosili. Na každý den Páně byl tázán, zdali má shromáždění co říci. Pokaždé jednoduše řekl: „Milujte se navzájem.“ Lidé se ho trochu podrážděně ptali, proč pokaždé opakuje ten samý příkaz. Jeho odpověď zněla, protože je třeba, aby se navzájem milovali!

Užitečné postupy při studiu Písma

1. Každý text Písma je sestaven z jednotlivých slov, frází, úseků a vět. Existují různé pomůcky, dokonce i pro ty, kteří nejsou znalci originálních jazyků, jež kazateli umožní dosáhnout lepšího porozumění textu. Měl by však použít všechny dostupné pomůcky.
2. Každý verš je zasazen ve vlastním kontextu. Je nebezpečné kázat text vytržený z kontextu. Právě při snaze porozumět kontextu verše bude důležité především použití komentářů. Komentáře s sebou přinášejí dvě nebezpečí. Na jednu stranu za nás mohou zastat všechnu práci a my můžeme slepě přijímat jejich učení. Na druhou stranu jimi můžeme pohrdnout a ješitně se domnívat, že i když očekáváme na vedení Ducha svatého při studiu, nemyslíme, že mohl vést také někoho jiného!
3. Jednou z hlavních starostí liberálního myšlení je nalézt v Bibli tolik konfliktních myšlenkových toků nebo teologií, kolik je jen možné. Základním principem evangelikální teologie je však vnitřní soulad Písma. Pokud zastáváme pravdu, že Písmo je v souhře samo se sebou a objevíme rozpor, ukazuje to na chybu ve výkladu. Rozporné výklady musí být nutně chybné.
4. Jestliže jsme porozuměli, jaký má text význam, musíme porozumět jeho důležitosti, závažnosti a aplikacím pro shromáždění. To je jednou z nejdůležitějších, a přesto jednou z nejopomíjenějších částí přípravy kázání. Text nám je „břemenem“, které s sebou všude vláčíme a nad kterým pravidelně přemýšlíme.

První Žalm nás nabádá k rozjímání nad Hospodinovým zákonem. Takové rozjímání je klíčem k porozumění textu. Kázání by nemělo být nesouvislé, měl by v něm být řád. Aby toho kazatel dosáhl, musí rozumět svému textu a mít stanovený cíl. Neschopnost jasně vyjádřit myšlenku obvykle naznačuje, že kazatel něčemu neporozuměl. Na počátku je třeba opět zdůraznit, že modlitba za přednes má zásadní význam. Každé kázání by mělo mít tuto základní strukturu: úvod, řadu výroků, které na sebe logicky navazují, následovanou vhodným závěrem.

Úvod do kázání je důležitý, S jeho pomocí se kazatel snaží upoutat pozornost posluchačů a povzbudit je, aby poslouchali to, co říká. Čím jsou posluchači ospalejší, lhostejnější nebo nepřátelštější, tím důležitější je dobrý začátek. Nezvykejme si předvádět se a manipulovat s posluchači. Způsob, jakým kazatel kázání zahajuje, odráží jeho charakter, a proto neexistuje jen jediný správný způsob úvodu. Přesto je úvod nezbytný. Na rozmanité podoby úvodů narazíme při porovnání jednotlivých kazatelů z různých období, nebo když si uvědomíme, že každé shromáždění potřebuje jiný způsob úvodu. Muž, který pravidelně káže svému shromáždění, bude svou látku uvádět jinak, než muž, který káže pro shromáždění na zvláštní příležitost.

Kázání vyučovací bude často uvedeno jiným způsobem než kázání s evangelizačními cíli. Ať už je úvod krátký nebo dlouhý, zůstává pouhým úvodem. Na rozmanité podoby úvodů narazíme při porovnání jednotlivých kazatelů. Někteří se snaží vnutit kázání univerzální strukturu: musí mít tři body. Přejeme si, aby shromáždění bylo schopno zapamatovat si předávané učení a porozumět mu. Proto musíme usilovat o co nejjednodušší strukturu podanou co nejjednodušším jazykem.

Proč bychom měli obdivovat kazatele, který má nadpisy k jednotlivým bodům kázání dlouhé jako celý odstavec, není možné si je zapamatovat a dětem jsou nepochopitelné? Je důležité, abychom se vyjadřovali tak jasně a jednoduše, že našim hlavním bodům budou moci porozumět i děti. Nekážeme, abychom předvedli naše vysoké vzdělání. Rozumné množství jasně podaných bodů musí být proneseno v logickém pořádku.

Jestliže pracujeme s textem, který zahrnuje věci různé důležitosti, pak musíme postupovat od nejméně důležité k té nejdůležitější. Důležitý je způsob vyvrcholení. Během kázání by měly být použity vhodné ilustrace. Vhodné ilustraci porozumí lidé, pro které je určena. Shromáždění dospělých nechce stále slyšet ilustrace inspirované dětským hřištěm. Vhodná ilustrace se hodí k látce. Vhodné použití ilustrace je jednoduché a způsobuje, že posluchač jasně porozumí.

Nějaké varování: Někteří kazatelé používají příliš mnoho ilustrací. Ke s...

V závěru lze doplnit tabulku s praktickými zásadami: text, kontext, modlitba, ilustrace, struktura, cíl, posluchači a doplnit poznámky o tom, jak každá složka ovlivňuje kvalitu kázání.

tags: #pomucka #k #porozumeni #bibli #publikace