Po požáru katedrály Notre-Dame v Paříži v dubnu 2019 a následné rekonstrukci se archeologové dostali k mimořádnému úkolu: pod čtyřmetrovou úrovní lešení a stavební vrstvy prokopat část podlahy, kde se kříží transept s lodí a chórem. Podle francouzských zákonů vyžaduje každý stavební projekt zásah vládních archeologů, pokud hrozí narušení artefaktů či pozůstatků. Cílem bylo zajistit, aby 770 tun vážící lešení nezničilo cenné nálezy, když se připravovala rekonstrukce dřevěné věže nad středem kostela.
Archeologové Národního ústavu pro preventivní archeologický výzkum (Inrap) a jejich tým Christophe Besnier měli původně na kopání pod podlahou jen několik týdnů; hloubka 40 cm do základů lešení slibovala jen omezený rozsah objevů. „Historické artefakty jsou v Notre Dame běžné, když se kope dostatečně hluboko,“ zní z posouzení. Jenže realita předčila očekávání: ukázalo se, že pozůstatky jsou mnohem bohatší, než se původně čekalo, a celkem se jich našlo 1035 fragmentů mnoha uměleckých děl.
Mezi nálezy patřily velkolepá sochařská díla, která původně stávala uprostřed katedrály. Francouzský kritik Didier Rykner označil tyto fragmenty za „jedny z nejneobyčejnějších sochařských děl ze všech období na světě“. Nedávno byla z části vystavena v Musée de Cluny, kde se objevilo asi 30 těchto soch, které byly po staletí ztraceny. Archeologové objevili také horní část olověné rakve, když se obnažila dlažba a tenká vrstva hlíny a sutí, a brzy následovaly další olověné rakve a pohřby v méně luxusních verzích, což není překvapující vzhledem k rozsahu katedrály.
Nacházely se zde vápencové sochy a hlavy či trupy v životní velikosti, pečlivě seřazené pod podlahou do chóru. Besnier získal povolení kopat hlouběji než 40 cm, aby mohl artefakty vytáhnout; poptávka trvala déle než očekávané pět týdnů a rozšířila se na více než dva měsíce. Původně byly všechny sochy v Notre Dame údajně pestře malované a zbytky červeného pigmentu na obnovených sochách to potvrzují.
Nález nejvíce senzačně odhalil zástěnu z 13. století, která měla chránit svatostánek a chórové posvátné oblasti. Čtyřmetrová zástěna, demonstrována na počátku 18. století, byla v podstatě ztracena a pohřbená pod katedrálou; fragmenty však poskytnuly důkazy o tom, jak kdysi vypadala a jaký vliv měla na návštěvnický zážitek ve středověku. Besnier a jeho tým odhalili, že zástěna byla malovanou gotickou plastikou, která vykreslovala hlavní příběh křesťanství, od poslední večeře po zmrtvýchvstání.
Mezi vyobrazené scény patřil i Kristus s očima zavřenýma a rty s kapající krví po ráně kopím. Besnier poznamenal: „Socha je opravdu výjimečná svou jemností, smyslem pro detail.“ Tuto výjevy a svědectví o tom, jak lidé kdysi viděli a prožívali mši, kdy chléb a víno byly považovány za tělo a krev Krista, ilustrují rozdíly mezi středověkou liturgií a dnešní praxí.
Na rozdíl od dnešního otevřeného prostoru, ve středověku byla ze zástěny skrytá část choru. „Právě okamžik, kdy člověk nic nevidí a neslyší, je tím nejdůležitějším momentem,“ říká historik Mathieu Lourse. Pro věřící to znamenalo, že nemohli slyšet slova, která vkládal kněz do nádherného oltáře, ani vidět slavnostní okamžiky při eucharistii, i když byl chrám plný lidí.
Podle Lourse istěla zástěna dvěma účelům: sloužila jako plošina pro čtení Písma během mší a umožňovala kněžím během modliteb zůstat soukromě na chóru. S postupem času, v souvislosti s královým tlakem na otevření chóru a s módní proměnou, se liturgické zvyklosti změnily a gotický styl zástěnu demontovali v roce 1710 a následně pohřbili pod katedrálou. Barvy na sochách a jejich dochované zbytky slouží jako důkaz o tom, jak katedrála kdysi vypadala v plné kráse.
Besnier odhaduje, že mnohem více zástěny zůstává pohřbené pod chórem mimo dosah jejich kopání. „Bylo by neodpustitelné nechat takovou nádheru v podlaze katedrály. Vykopávky musí pokračovat,“ napsal Didier Rykner. Nicméně vzhledem k tomu, že chór je právě zrestaurovaný a k otevření katedrály došlo, archeologické vykopávky zřejmě nezačnou v dohledné době znovu; zástěna zůstane částečně pohřbená. Besnier dodává, že bez požáru by tým pravděpodobně nikdy neměl šanci odkrýt i tuto část.
Požár roku 2019 přinesl i nečekaný postup obnovy: nová věž byla postavena podle plánu a katedrála se měla znovu otevřít 8. prosince, ačkoliv konkrétní datum nebylo uvedeno v textu. Obnova tedy pokračuje, a to i přes archeologické objevy, které nabízejí hlubší vhled do historie Notre-Dame a jejího původního ikonického vzhledu.
Katedrála Notre Dame a její stavitelé HD
Klíčové nálezy a jejich význam pro veřejnost
Objavy zahrnují velkolepá díla, která měla původně stát uprostřed chrámu a jejich fragmenty byly po staletí skryty pod podlahou. Získané sochy a zbytky zobrazené vázly s často nevídaným dokonalým zpracováním, včetně detailních očí, uší a nosů, což svědčí o mistrovství gotických řemeslníků.
Nacházejí se zde kromě soch i část olověné rakve a fragmenty z mramoru, které odhalují vrstvy dějin Notre-Dame a způsob, jakým se kostel měnil, aby vyhověl měnícím se liturgickým i společenským požadavkům. Všechny tyto prvky dávají jasnou představu o tom, jak se architektura a umění propojovaly s rituálem a veřejným prostorem ve středověké Paříži.
Historický kontext a význam pro výstavy
Objev zástěny a souvisejících soch osvětlil, jak veřejnost vypadala a co mohlo být skryto před zrakem návštěvníků po staletí. Fragmenty byly vystaveny v Musée de Cluny a sloužily jako důkaz o bohatství a síle gotického sochařství Notre-Dame. Část zástěny byla demonstrována jako důkaz o tom, že interiér katedrály byl kdysi pečlivě koncipován pro veřejné i soukromé obřady.
Historici uvedli, že zástěna měla dva hlavní účely: umožnit kněžím veřejně číst Písmo a zajistit jejich soukromí během modliteb. Jsou zde důkazy o tom, že v chrámu bylo možné vidět hlavní oltář, ale pouze během záznamů, kdy se světlo a zvuky mohly šířit skrze zástěnu. To patronům poskytovalo jedinečnou zkušenost, která se dnes už nevrací.