Půst je doba výjimečná. Mnohdy se nám stává, že během roku jen s velikým vypětím nacházíme čas na blízké - partnera, děti, přátele. Proto vyhlížíme např. čas dovolené, kdy konečně můžeme být spolu. V podobném významu se odehrává i doba postní. Během roku nám totiž často uniká čas na modlitbu a prostor pro Boha. Proto již více jak sedmnáct set let církev praktikuje jako přípravu na Velikonoce postní dobu, která má tři sloupy: Modlitbu, půst a almužnu.
V postu nejde ani tolik o jídlo, jak se populárně lidé domnívají. Jde mnohem více o čas, o vytvoření prostoru pro Boha. Právě v období postní doby jsme pozváni hledat více času na Boha. Zřeknutí se jídla či zábavy má vést k plné soustředěnosti na Boha ještě jinými prostředky než jen modlitbou. Protože jde o touhu po intenzitě vztahu s Bohem nejen jednotlivců, ale celého společenství, spojujeme se na začátku Postní doby (na Popeleční středu) a uprostřed Velikonočního tridua (na Velký pátek) společným půstem „zdrženlivosti“ a také „újmy“.
„Zdrženlivost“ se vztahuje na maso teplokrevných zvířat, protože byla v tradici vždy považována za určitý komfort v běžné stravě. Ryby byly naopak chápány jako pokrm chudých a půst zdrženlivosti se na ně nevztahuje. Tento půst se týká všech křesťanů od 14 let. Na Popeleční středou a Velký pátek jsou dospělí křesťané (od 18 do 60 let), kteří nejsou nemocní, vázáni také půstem „újmy“, což znamená, že pouze jednou za den se smí najíst do sytosti. Tento výraz nabídnutí sebe sama Bohu, je také cestou sebeovládání a navíc prostředky ušetřené postem shromažďujeme pro nějaký charitativní účel.
Kán. Kán. Kán. Kán. 1252: Zákonem pokání zdrženlivosti jsou vázáni osoby od dovršeného čtrnáctého věku; zákonem pokání jsou vázáni všichni zletilí až do započatého šedesátého roku. Pro křesťanský svět začíná Popeleční středou doba půstu, trvající 40 dní (z počátku se křesťané ve 2. století připravovali na velikonoční slavnost dvoudenním postem) na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Z časového hlediska Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí (součet je i se šesti nedělemi, které se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují), přičemž posledním dnem půstu je Bílá sobota.
Podle církve se lidé postí, aby si připomněli Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, kde se stravoval prostým způsobem a odolával pokušení ďábla. Doba postní vysvětluje Jan Chlumský dle liturgického roku takto: Doba postní je přípravou na prožití Velikonoc. Začíná popeleční středou a končí odpoledne na Zelený čtvrtek, kdy začíná Velikonoční triduum (třídenní), jenž je hranicí mezi dobou postní a velikonoční. Doba postní má 6 nedělí, tou poslední je Květná neděle, která je počátkem Svatého týdne, výhradně zasvěceného pouze Kristovu utrpení.
V 5. století začínal čtyřicetidenní půst na 1. neděli postní. Protože však křesťané nikdy nepočítali neděli jako postní den, byly před tuto neděli brzy přidány další čtyři dny. Jako začátek postního období je středa označována od 6. století a od 10. st. V postu se nesměly jíst pokrmy živočišného původu, nejen maso, ale i mléko, sýr a vejce. Místo sádla a másla se užívaly rostlinné oleje. Tento způsob půstu se udržoval dlouho. Na venkově se živočišné tuky o půstu nepožívaly takřka po celé 19. století. Mléko, maso a vejce se obecně začalo objevovat v kuchyni v postní době až po roce 1900. Ale například ryby a luštěniny se na jídelníčku začaly objevovat v průběhu 15 století. Základem jídelníčku však byly především polévky. Jejich složení i příprava byly velice jednoduché, protože se vařily pouze z hub, kmínu, česneku, luštěnin a později také z brambor. Povolené bylo nakládané zelí, což bylo vítaným a především zdravým zpestřením jinak velice fádního jídelníčku. Kysané zelí totiž obsahuje značné množství vitamínu C. Během půstu se většinou jídával chléb. Oblíbené a povolené byly také luštěniny, jako čočka, fazole, cizrna nebo hrách. Dále různé kaše a pečené brambory. Ty se u nás začaly objevovat až během 18. století. Chudší lid se najedl i planých hrušek, olejem maštěného. Bylo to dědictví z minulých dob, neboť v této době nezbývalo mnoho zásob a na novou úrodu si lidé museli počkat.
Při přísném půstu se jedlo jen jednou denně, ale na Popeleční středu a Velký pátek se nesmělo jíst vůbec nic. Bylo zvykem, že hospodyně vynesly na půdu nádobí, ve kterém se vařilo maso a sádlem maštěné pokrmy a použily jiné, které nebylo omastkem nikdy dotčeno, často nové. Předvelikonoční půst byl pro křesťana rovněž dobou odříkání veřejných a hlučných besed a zábav a různých prožitků, jako kouření, šňupání tabáku, pití alkoholických nápojů a sexuálních styků. V tomto čase se neuzavíraly sňatky. V Podbeskydí v některých rodinách mívali přes celý půst zastřené zrcadlo, neboť hříchem bylo do zrcadla se podívat a oddávat se světským věcem.
Jan Jeník z Bratřic popisuje půst ve své době: „Tento za mého mladého věku od církve nařízený půst zachovával se celých sedm neděl.“ Tento popis ukazuje, jak byla půstní praxe pevně zakořeněná v každodenním životě českých zemí a jak se časové hranice i pravidla měnily napříč stoletími.
Postní doba je zaměřena k přípravě na slavení Velikonoc. V postní době naslouchají věřící horlivěji Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla.
Pokání postní doby nemá být jen vnitřní a individuální, ale také zevní a společenské. Doba postní trvá od Popeleční středy až do začátku mše na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek. Od začátku postní doby až do velikonoční vigilie se neříká Aleluja. Středa, kterou začíná postní doba, je všude dnem postu (podle Kodexu kanonického práva se jedná o půst zdrženlivosti masa, kterým je vázán každý křesťan starší 14 let a půst újmy, kterým jsou vázání všichni ve věku 18-60 let); v ten den jsou věřící označováni popelem.
Neděle této doby se nazývají: 1., 2., 3., 4., 5. neděle postní. Šestou nedělí začíná Svatý týden, říká se jí „Květná (pašijová) neděle“. Svatý týden je zaměřen na Kristovo utrpení po jeho mesiánském vjezdu do Jeruzaléma. (Dokumenty Sacrosanctum concilium, čl. 109-110; Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. Používá se fialová liturgická barva. O čtvrté neděli postní se může použít růžová barva (IGMR, č. Je zakázáno zdobit oltář květinami s výjimkou 4. neděle postní, slavností a svátků (IGMR, č. Hra na varhany a jiné hudební nástroje je možná pouze jako podpora zpěvu (nikoli tedy instrumentalní části, předehry, dohry...); s výjimkou 4. neděle postní, slavností a svátků (IGMR, č. Doporučuje se homilie ve mši i ve všední dny (IGMR, č. Zpěv aleluja před evangeliem ve mši se vynechává a nahrazuje se veršem před evangeliem z lekcionáře nebo traktem z Graduale romanum. Aleluja z úvodu jednotlivých hodinek se také vynechává (IGMR, č. 62; IGLH, č. O nedělích (nikoli ale o svátcích a slavnostech) se vynechává ve mši Gloria in excelsis a v oficiu Te Deum (IGMR, č. 53; IGLH, č. Nedělní večerní kantikum ze Zjevení (Vítězství, sláva a moc...) se nahrazuje kantikem z 1. listu Petrova (Kritus trpěl za nás...) (IGLH, č. Ve všední dny se může místo 2. čtení v modlitbě se čtením konat souvislé čtení z díla některého Otce, které by bylo v souladu s biblickou a liturgickou myšlenkou (IGLH, č. Nesmí se použít mešní formuláře pro votivní mše. O nedělích se nemůže použít ani mešní formulář za zemřelé nebo pro mše spojené s různými obřady - výjimkou jsou 3., 4. a 5. neděli postní, kdy je možné použít formuláře „Při skrutiniích“ (IGMR, č. V době postní není žádná památka - nezávazné památky je možné slavit ve všední dny pouze jako tzv. připomínky (tj. ve mši se může vzít vstupní modlitba o svatém; v ranních chvalách a nešporách se po závěrečné modlitbě může přidat antifona k evangelnímu kantiku a modlitba o svatém; v modlitbě se čtením se na závěr může přidat hagiografická lekce o svatém).
Foto: Zdeněk Poruba / Člověk a Víra
Co je postní doba? | Kdy je postní doba a proč ji slavíme?
Popeleční středa je výzvou k novému začátku. „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19), nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15) jsou slova, která uslyšíte na Popeleční středu, když vám kněz bude udílet popelec. Je to výzva, kterou vstoupíme do čtyřicetidenního postního období, jež je přípravou na oslavu největších křesťanských svátků Velikonoc. Začátek postního období byl v 6. či 7. století přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, protože neděle není chápána jako postní den.
V katolické církvi je Popeleční středa (spolu s Velkým pátkem) dnem přísného postu, kterým se rozumí půst od masa a půst újmy, tj. je dovoleno jen jednou za den se úplně nasytit. Přijetím popelce, tj. znamení kříže, které kněz uděluje popelem na čelo, symbolicky vyjadřujeme svůj postoj kajícnosti. Symbolicky se tak naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem svůj mnohdy špatný život a vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených ratolestí, které byly posvěceny v předešlém roce na Květnou neděli.
Ježíšova výzva k obrácení a pokání nás provází celou postní dobou, nemíří především na vnější skutky, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by vnější kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení je především otevřením se působení samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu.
Tři pilíře postní doby
- Almužna - almužna znamená milosrdenství. Jde o mnohem víc než o pár mincí; jde o to, že se máme stávat milosrdnými a otevřenými lidmi, kteří mohou skrze dobro činěné pro druhé rozeznívat Boží lásku.
- Modlitba - modlitba není jen formální repetice, ale trávení času s Bohem a stálý život v jeho přítomnosti. Modlitba má být vnitřní, ne jen veřejná před svědky.
- Půst - není jen odepření jídla, ale zříkání se čehokoliv, co nás svazuje, a tím získání prostoru pro Boha. Půst má být cestou k větší citlivosti k Boží přítomnosti a k projevění milosrdenství vůči druhým.
Neděle postní doby má specifická jména podle vstupních antifon: první Invocavit, druhá Reminiscere, třetí Oculi, čtvrtá Laetare, pátá Judica. Květná neděle připomíná slavný vjezd Krista do Jeruzaléma a zahajuje Svatý týden. Při Květné neděli se čtou pašije, a pokud se průvod konat nemůže, připomene se vjezd Páně v průběhu mše. Popeleční středa zahajuje čtyřicetidenní půst, který končí Velkopátečním půstem a Velikonocemi. Východní církve dodržují některé odlišnosti, například aliturgické dny v době postní.
Na závěr dodáváme, že postní doba je příležitostí k obnově života křesťana, k prohloubení vztahu s Bohem, a k přípravě katechumenů na křest. Půst a modlitba nejsou izolované praktiky, ale součástí širší cesty duše k Otci.