Život je životem, když je v pohybu, sílí a roste. Bůh sám posvětil jeho dynamiku, když ho sám na sebe vzal od početí až k trpkému konci. Proto je život něco posvátného, budí úžas, radost i bázeň. Je zázrakem i požehnáním, proto se mu nemá bránit, když se ohlásí. Každé dítě, které přichází na svět? Je to nad naše chápání: Věčný, neměnný Bůh vyrůstá jako dítě na zemi!
Náš Bůh nepřichází do světa jako vyspělý technokrat s počítačem pod paží, a hotovým programem řešení všech problémů. Přichází jako malý, nedospělý, neužitečný? No prostě mimo program? Takže nikdo s ním nepočítá. Vždyť už v Betlémě pro něj nebylo místo a tak uzřel světlo světa pod širákem za městem. Bohu jsme vyhradili místo daleko na nebi, kde nám nevadí; v nouzi se máme aspoň, ke komu utíkat. S Ježíškem na zemi je to už složitější: plete se nám tak dlouho pod nohy, až pochopíme, že si nárokuje nás celé.
Zdánlivě jen dětsky žvatlá, a přece je tím rozhodujícím Slovem, kterým nám Bůh promlouvá do života: Přijmi mne a budeš žít! Svatý otec Benedikt XVI. při své návštěvě naší vlasti ve dnech 26. až 28. září 2009 často ve svých promluvách hovořil o naději. Opravdový křesťan je ten, který má velkou naději. „Touto Velkou Nadějí může být jedině Bůh...; nikoliv jakýkoliv bůh, ale ten Bůh, který má lidskou tvář“ (Spe salvi 31).
Bůh, který se zjevil v betlémském Dítěti a jako Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. Lidé, kteří mají velkou naději, mají také mnoho odvahy jako mágové, kteří podnikli dlouhou cestu při následování hvězdy a kteří dokázali pokleknout před Dítětem a dát Mu drahocenné dary. Všichni potřebujeme tuto odvahu zakotvenou v pevné naději. Poslední papežova slova na letišti před odletem 28. září 2009: „Ať Pražské Jezulátko je i nadále vaší inspirací a vede všechny rodiny vašeho národa!“ jsou pro nás všechny velkou výzvou, abychom uposlechli hlasu papeže, neboť jeho hlas je Hlasem Božím a on zastupuje Krista Ježíše na zemi, dokud On nepřijde.
A tolik dalších myšlenek k malé poutní sošce, která spojuje generace - Pražské Jezulátko není proto jen němá figurka. Je nám vánočním blahopřáním Božím. Přáním věčného života už v tomto našem čase! Naši předci tomu rozuměli. Radostí z blízkosti Pána zahrnovali Jezulátko drahocennými dary, jako Tři králové. I Papež Benedikt mu přivezl šatičky a ozdobil ho korunkou. Trochu dětinského folklóru mimo program, který teprve začne? Nikoliv! Ale smrtelně vážné vyznání víry v Toho, jenž všemu, dává smysl, je všeho počátek i konec, Alfa i Omega.
Historie a symboleická výstroj Pražského Jezulátka
Právě proto nemůže mít ve světě své místo jinde, nežli v samém srdci člověka. Bude odtamtud kralovat? Řekněme ANO! A Nový Rok pak může bez obavy začít. Ježíši, Božské Dítě, věřím v Tebe, doufám v Tebe, miluji Tě a klaním se Ti jako svému Králi. Svou moc a slávu jsi skryl do podoby malého dítěte. Mnoho národů světa Tě takto uctívá. I já Tě uctívám ve Tvém Dětství jako svého Pána, Spasitele a Boha, který všemu vládne a všechno tvoří nové. Prosím Tě, smiluj se nade mnou, odpusť mi mé hříchy a stvoř mi srdce čisté - srdce dítěte.
Ty víš, že nejsem schopen bez Tvé pomoci vykonat žádný dobrý skutek. Odevzdávám se Ti. Dívej se mýma očima, usmívej se mým úsměvem, promlouvej mými ústy, pracuj mýma rukama. A kdybych na Tebe někdy zapomněl, připomeň se mi způsobem Tobě vlastním - Milosrdenstvím a něžnou Láskou. Slibuji, že budu šířit úctu k Tobě a k Tvé milované Matce Marii. Přijmi mě, malý Králi, do svého Nejsvětějšího Srdce jako svého malého bratra a obejmi mě svou Láskou.
Tato slavnost má původ v historii. Velkými ctiteli Jezulátka byl rod hrabat Martiniců. Z jejich podnětu se v roce 1651 konalo procesí se soškou Jezulátka po pražských chrámech. V roce 1655 pražský biskup slavnostně ověnčil milostnou sošku korunkou, kterou nechal zhotovit nejvyšší purkrabí království českého Bernard z Martiniců. Novou korunku dostalo Jezulátko při slavnosti korunovace v roce 1820. Starobylý zvyk oblékání milostné sošky Ježíška má za cíl přiblížit věřícímu člověku Ježíše jako skutečného člověka. Pomáhá nám zakusit Ježíšovu blízkost a vyjádřit naši lásku a úctu.
Samotná soška představuje Ježíše jako skutečné malé dítě oblečené do prosté košilky. Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Červená - barva krve a ohně - pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. První vrstvou oděvu je spodní košilka. Přes řízu se obléká barevná košilka. Navrch se obléká pláštík, který se barvou i vzorem shoduje s košilkou. Levá strana splývá volně přes rameno, zatímco pravá přední strana je nad žehnající rukou přeložena, čímž se stává viditelnou spodní část pláštíku. Šatník sošky čítá okolo tří set oděvů, ne všechny jsou ale použitelné. Většina šatů jsou dary z vděčnosti. V muzeu Pražského Jezulátka najdete vybrané historické šaty a oděvy z celého světa. Prohlédnout si můžete také betlémy z různých zemí. Do muzea se vchází přes kostel, vpravo od hlavního oltáře. Muzeum Pražského Jezulátka představuje návštěvníkům především tradici oblékání sošky.
Korunka darovaná papežem Benediktem XVI. Poutě, cestování vlakem a koncerty dávají Jezulátku světovou návaznost. Příběh o Pražském Jezulátku pokračuje v mnoha světech: Příběh zahrnuje zázraky, uzdravení i historické periody, kdy kláštery karmelitánů uchovávaly a znovu oživovaly tuto plastiku. Karmelitáni umístili sošku v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. Novicové si sošku velmi oblíbili a konali před ní každodenní pobožnosti. V roce 1631 obsadili Sasové Prahu a Karmelitáni uprchli z kláštera. V roce 1637 se řeholníci vrátili do Prahy. Mezi nimi byl také otec Cyril od Matky Boží, původem Lucemburčan, který si vzpomněl na dobu svého noviciátu a na mocnou přímluvu Jezulátka. Sošku našel mezi starým haraburdím. S bolestí však zjistil, že má ulomené obě ruce. Malý Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Byla mu připisována zázračná uzdravení a mimo jiné i záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639. V roce 1641 byla soška umístěna do kaple v kostele. V roce 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem. Kaple už nestačila, protože zástupy ctitelů překážely vstupu do kostela.
Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství - tak jako matka obléká své dítě, tak sestry karmelitky oblékají Ježíška. Roucha samotná však naznačují jeho božství, jeho kněžský a královský majestát. Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Červená - barva krve a ohně - pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv.
První vrstvou oděvu je spodní košilka. Přes řízu se obléká barevná košilka. Navrch se obléká pláštík, který se barvou i vzorem shoduje s košilkou. Levá strana splývá volně přes rameno, zatímco pravá přední strana je nad žehnající rukou přeložena, čímž se stává viditelnou spodní část pláštíku. Na závěr se na ruce a na krk navlékají okruží. Šatník Pražského Jezulátka čítá zhruba tři sta oděvů; muzeum uchovává vybrané historické šaty i oděvy z celého světa.
Kult a modlitby kolem Pražského Jezulátka
Do kostela Pražského Jezulátka přicházejí lidé z celého světa, aby se zde modlili. Přicházejí se svými radostmi i trápeními, s prosbami nebo vděčností, společně nebo sami. Všichni jsou vítáni. Někteří zde zažijí jedinečné setkání, zázrak, zahlédnou Boha nebo svůj vlastní život novým způsobem. A odcházejí třeba o něco lehčeji a svobodněji nebo se špetkou naděje.
Devět dní věnovaných Ježíšovu dětství nám připomíná, že Ježíš přišel na tento svět a stal se dítětem kvůli každému z nás a všechny nás zná jménem. Ježíš, stal ses dítětem, stal ses maličkým, přestože jsi nekonečně veliký Bůh. Učíš nás, že se nepotřebujeme vyvyšovat, aby sis nás všimnul a zajímal se o nás. Chceme přijmout svá omezení a využít svých obdarování.
Ježíši, přijal jsi křehkost dítěte. My všichni máme zkušenost s tím, že i náš život je velmi křehký. Ty naši křehkost znáš, počítáš s ní a nepřestáváš si nás vážit. Ježíši, přišel jsi na tento svět jako chudé dítě. Neměl jsi ani střechu nad hlavou, ty, kterému patří celý vesmír. Tvým bohatstvím bylo vědomí, že jsi milovaným Božím Synem. I my zažíváme chudobu, hmotnou či duchovní.
Ježíši, nebál ses stát se zranitelným dítětem. I my jsme byli různým způsobem zraňováni. Posílej nám do cesty ty, kdo nás povedou k uzdravení. Ježíši, jako dítě ses zcela svěřil do rukou Marie a Josefa a stejnou důvěru máš ke všem lidem. Někdy zapomínáme, že náš život je v dobrých rukou, ať se děje cokoliv. Když hledíme na tebe, malého Krále, nemůžeme se tě bát.
Ježíši, jako dítě jsi rostl a sílil na těle i na duchu. I my jsme pozváni, abychom dorůstali do plnosti, ke které jsi nás stvořil. A Slovo se stalo tělem. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Pevně důvěřuji, že obdržím tvou svatou milost. Miluji tě celým svým srdcem a ze všech sil své duše. Dávám si předsevzetí, že tě nikdy nezraním a odevzdávám se ti, ochoten raději trpět než ti působit bolest.
Milost a naděje v Jezulátku nás vybízí k modlitbám a k hlubšímu uvědomění si Božího plánu pro naši rodinu, komunitu a národ. Do muzea Pražského Jezulátka se vstupuje z kostela a nabízí pohled na historii, oděvy a mystiku spojenou s touto soškou. Korunka, kostýmní variace a historické příběhy vytvářejí přirozenou cestu k pochopení významu Jezulátka v modlitbě a tradiční víře.