Milosrdenství je velké tajemství. Přesahuje rozum, přesahuje spravedlnost, přesahuje právo, přesahuje zákon. Kde spravedlnost říká „potrestej“, milosrdenství říká „odpusť“. Kde spravedlnost říká „je to dluh“, milosrdenství odpouští, i když neříká, že to dluh není. Říci, že to není dluh, by byla lež, neboť spravedlnost říká pravdu a ani milosrdenství nemůže spravedlnosti protiřečit. Ale milosrdenství může říci: „Odpusťme ten dluh.“ Dimitte nobis debita nostra sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Častým omylem týkajícím se milosrdenství - jedním z těch, co zatemňují jeho tajemství - je domnívat se, že jde o čistě subjektivní postoj. Takové milosrdenství za moc nestojí. Změnit názor tak, že místo pomsty budeme pro svého nepřítele chtít jen to nejlepší, nás stojí jen mravní kocovinu. Ale skutečné milosrdenství je mnohem objektivnější a mnohem cennější. Odpouští skutečné dluhy, nikoli ty subjektivní a imaginární. Neboť milosrdenství sice přesahuje spravedlnost, ale nepodrývá ji.
Když vám odpustím stodolarový dluh, znamená to, že musím vzít jiných sto dolarů ze svých peněz, abych zaplatil svým věřitelům. Nemohu vás udělat o sto dolarů bohatšími, aniž bych učinil sám sebe o sto dolarů chudším. Pokud je dluh objektivně skutečný, musí se zaplatit. A pokud vám jej odpustím z milosrdenství, musím jej zaplatit já. Milosrdenství je tedy drahé.
Podívejme se, co stálo Boha: nekonečně vzácný život jeho vlastního Syna. A tohle není žádná výjimka, žádná bláznivost, ale ukázka, jak funguje milosrdenství; musíme tedy očekávat, že milosrdenství nás bude rovněž něco stát. Milosrdenství je mínus. V blahoslavenstvích musíme očekávat paradox. Paradox je překvapivý, ale není to nesmysl; je to zdánlivý protiklad, nikoli skutečný protiklad. Milosrdenství je v tomto životě požehnáno od Boha, protože Bůh je Pánem scénáře tohoto života, jakož i toho příštího. Napsal ten scénář tak, že milosrdenství se vyplácí.
Když šíříme milosrdenství, naše vlastní oběť je vždycky více než vynahrazena Boží milostí poskytnutou dárci. Že je „požehnanější dávat než dostávat“ (Sk 20, 35), je součástí Božího scénáře našeho života. Nadto k Boží milosti poskytnuté přímo dané duši přistupuje hojné vynahrazení poskytnutého milosrdenství prostřednictvím konkrétních okolností, neboť jejich pánem je rovněž Bůh a zařídí je dříve či později k našemu dobru. My se jen musíme sjednotit s jeho vůlí, s jeho plánem. Tím plánem je milosrdenství, protože Bůh je milosrdný. Takže všichni, kdo jsou v tomto životě k druhým milosrdní, jsou v tomto životě požehnáni milosrdenstvím Božím.
Když odpouštíme, je nám odpuštěno. Když odpustíme svým bližním jejich malé dloužky, které u nás mají, Bůh nám odpustí velké dluhy, které máme u něj. Milosrdenství je v tomto životě požehnáno také od lidí prostě proto, že je podmanivé. Vědí to dokonce i „děti tohoto světa“, jak nám Kristus připomíná v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16, 1-13), který si nadělal přátele díky penězům. Milosrdně odpouštěl dluhy dlužníkům svého pána, a tak se mu dostalo jejich milosrdenství, když ho pán vyhodil. Pán ho pochválil za prozíravost. Neboť co dáváme, to dostaneme, a to jak v osobních vztazích, tak i v ekonomice.
Chléb hozený do vody - investice v milosrdenství nebo v penězích - obvykle nese své ovoce, neboť existují rovněž duchovní kapitálové zisky. Každý má rád toho, kdo má rád, a k milosrdnému jsou lidé milosrdní. Milosrdenství je požehnáno od Boha také v příštím životě. Většina odměn, které Kristus slibuje v blahoslavenstvích, se vztahuje jak k tomuto životu, tak k tomu příštímu. Bůh neodměňuje milosrdné až v nebi, aby jim vynahradil, že se jim nedostalo odměny na zemi. Nebeská odměna je posledním kamenem do stavby, završením skutečných, ale neúplných odměn obdržených v tomto životě. Boží nebeská odměna za naše pozemská milosrdenství je přirozená a nutná, nikoli uměle přidaná.
Předpokládejme, že by Bůh chtěl odměnit nemilosrdného člověka milosrdením. To by prostě nešlo - nikoli proto, že by Bůh odmítal poskytnout svůj dar, ale proto, že zatvrzelé lidské srdce by jej nepřijalo. Jen ti, kdo jsou otevřeni poskytování milosrdenství, jsou otevřeni jeho přijímání, a naopak. Ti, kdo neumí dávat, nevěří, že by mohli dávat druzí, a tak nevěří jakýmkoli darům. Všichni známe lidi, jaké C. S. Lewis vykresluje ve Velkém rozvodu, kteří říkají: „Jsem na svém, ne? Nepotřebuju nějakou zpropadenou charitu!“ Jelikož žádné milosrdenství nedal, žádné nečeká a ani se mu ho nedostává.
A tak se dostáváme k závěru, který nám může přivodit tichý, ale výrazný šok: není zkrátka jiné cesty, jak se vyhnout peklu, než být milosrdným ke svému bližnímu. Náš Pán nám přikázal se modlit: „Odpusť nám naše viny (stejně), jako i my odpouštíme našim viníkům,“ takže když neodpouštíme našim viníkům, modlíme se k Bohu: „neodpouštěj mi moje viny, pošli mě do pekla“. Jednoduše se nemůžeme modlit modlitbu, kterou se všichni křesťané modlit musí, aniž bychom byli milosrdní. A nakonec milosrdenství od svých bližních přijímáme také v příštím životě.
Této zřídka modlené a zřídka uskutečňované pravdě jasně učí Kristus v podobenství o nepoctivém správci: „Já vám pravím: i nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků“ (Lk 16, 9).
Boží spravedlnost a milosrdenství v Svatém písmu
Bůh zpravidla využívá druhotné příčiny, zvláště ty lidské, ke konání svého díla. Tak funguje církev. Nebeský král má velký dvůr, jeho milost a jeho dílo sahá do daleka. V nebi, stejně jako na zemi, přijímáme Boží milost prostřednictvím lidství. Jeho archetypem je samozřejmě Kristus. Prostřednictvím jeho lidství je nám dána účast na božství.
„Někdy naše nejlepší úmysly, se špatně vykládají. Někdy nám připravují i pomluvy. Tato pronásledování nepocházejí jenom od našich nepřátel, nýbrž také od lidí dobrých, zbožných, dokonce svatých, třebas i zapsaných do Rytířstva Neposkvrněné Panny Marie. Není větší bolest než vidět, jak tito lidé nám kladou překážky na všech cestách s úmyslem oslavit Pána Boha, jak se snaží zničit to, co jsme postavili, jak se namáhají oddálit nám duše…
Ale i když je všechno proti nám, zůstává nám jako maják a jako magnetická střelka svatá poslušnost, jež nám zjevuje vůli Neposkvrněné. Představení se mohou mýlit, ale já, když je poslechnu, se nemýlím.
O tom dni a hodině neví nikdo... Přesvědčení o tom, že Pán znovu přijde a že v ten den se zachvějí nebesa i země, je podstatnou součástí naší víry. Ale znalost přesného data nejen k víře nepatří, ale přímo stojí proti ní. Věřící se má za parusii modlit, protože ona je plností Božího království: Maranatha!
Poslední soud a eschatologie
Numerické spekulace a poslední soud: Známe tři možné cesty, jak se vyrovnat s „nevyplněným proroctvím“ a různými konci světa, která se objevují v dějinách. Z biblických textů vyplývá dvojí pohled na spravedlnost Boží: na jedné straně kompenzace bídy bezmocných a ochrana slabých, na druhé straně rozhodnutí nad viníky, kteří nebudou chtít obrácení, které Bůh nabízí. Tento dvojí pohled nás soudí neustále, jak to dobré, co v nás je, tak náš odpor k vnitřní proměně.
Den Hospodinův a čas posledních věků patří do oblasti tajemství, která je v rukou Božího plánu. Proroci mluví o království nového věku, o bídlím bohatství a pokoji, ale datum zůstává skryté. Nový zákon uvádí, že čas světa bude ukončen, a to „Je dokonáno!“ podle Zjevení. Lidé nemají znát přesný okamžik konce a nemají předpovídat datum; klíčové je připravit se na osobní soud, který přijde pro každého z nás.
Etické a praktické dopady dnešního milosrdenství
V praxi to znamená, že milosrdenství musí zůstat činné a neprofesionalizované pouze jako teoretická hodnota. Milosrdenství se projevuje v konkrétních činnostech: odpouštět dluhy, pomáhat potřebným, šířit naději a služby druhým. Když milosrdenství rozšíříme do komunit, do škol a do pracovišť, dostáváme od Boha i vynahrazení skrze okolnosti, které mu dávají smysl. A pokud se zapojíme do podpory druhých, rozvíjíme duchovní kapitál, který přináší ovoce i pro příští život.
V kontextu duševního zdraví ukazuje se paralela: otevřená konverzace, empatie a ochota pomáhat není jen moralizování, ale praktická cesta ke zlepšení života lidí. Projekty jako Nevypusť duši ukazují, že mluvit o duševním zdraví, poskytovat informace a vytvářet podmínky pro pomoc, je součástí milosrdenství v moderní době a společnosti. Tímto způsobem lze i ve světě současných výzev naplňovat boží vůli a uskutečňovat proměnu k lepšímu.
Konkrétní postřehy z duchovních i současných zdrojů
- Přejímání dluhů a jejich odpuštění jako projev milosrdenství, který zároveň vyžaduje osobní oběť a odpovědnost.
- Paradoxy blahoslavenství: milosrdenství je cestou k zázračnému progodu života na zemi i v nebi.
- Vliv milosrdenství na budování společenství a na to, jak lidé navzájem začínají žít podle vyšších hodnot.
- Seberozvoj a láska k sobě samému skrze „spřízněnou duši“, která umožňuje zdravé dávání a přijímání darů od druhých.
- Historické i biblické modely božské spravedlnosti a milosrdenství, které ukazují, že Bůh zasahuje v čase, ale trpělivě vyčkává na obrácení lidského srdce.
