Pokud je na legendách něco pravdy, tak Robin Hood neměl zábrany krást. V Anglii se traduje, že okrádal bohaté a dával chudým. Také kněz citovaný v úvodu je přesvědčen, že chudý člověk má právo krást. Mnozí z těch, kdo se dopouštějí drobných krádeží, však nejsou chudí. Napětí. Strach. Moc. Stejně jako dívky v předchozím článku, někteří prožívají při krádeži takové silné emoce. A touha po vzrušení vede k tomu, že kradou stále znovu.
Když se jedna žena dopustila své první krádeže, řekla: „Cítila jsem napětí. Nechytili mě, a ten pocit byl úžasný.“ Když kradla nějakou dobu, dostavily se úplně jiné emoce. Vyjádřila se: „Styděla jsem se za sebe, ale také jsem prožívala zvláštní rozjařenost. Zdálo se mi, že žiji naplno.“
Jeden mladý muž, říkejme mu Miloš, se přiznal, že když přestal krást, celé měsíce cítil nutkání to zase zkusit. „Tento pocit mě neustále pronásledoval, jako bych na tom byl závislý. Když jsem přišel do obchodního domu a uviděl tam ve výloze například rádio, řekl jsem si: ‚Bylo by tak snadné ukrást ho.‘
Lidem, kteří kradou v obchodech, někdy ani nejde o to, aby získali věci, které odcizili. Jedny indické noviny uvedly: „Podle psychologů je pro tyto lidi motivem vzrušení z toho, že dělají něco zakázaného.“ Desítky milionů lidí trpí depresí. Jedna čtrnáctiletá dívka vyrůstala ve stabilní a relativně zámožné rodině. Přesto se ocitla ve stavu naprosté beznaděje, která na ní ležela „jako mrak“. „Nedokázala jsem to ze sebe setřást,“ řekla dívka.
Začala pít alkohol a brát drogy. Jednoho dne pak byla přistižena při krádeži v obchodě. Pokud dobře vychovaný mladý člověk náhle začne krást, rodiče by měli uvažovat o tom, zda neprožívá citovou úzkost. Někteří mladí lidé kradou kvůli tomu, aby zapadli mezi své vrstevníky. Jiní to dělají z nudy. Profesionální zloději se tím živí. Ať už je důvod jakýkoli, zloději denně odcizí zboží v hodnotě milionů dolarů.
„Problémy s krádežemi v obchodech jsem měla již v dospívání,“ říká Marie. Nechci krást, ale to nutkání je velmi silné. Slovo kleptomanie je definováno jako „chorobné nutkání k drobným krádežím bez zištného úmyslu“. Nejedná se o pouhou závislost. Lidé, kteří ze zvyku kradou, jsou někdy označováni jako kleptomani, ale lékaři se domnívají, že pravá kleptomanie je vzácná. Podle Americké psychiatrické asociace má tuto poruchu méně než pět procent těch, kdo kradou v obchodech. Je tedy zapotřebí dobře zvážit, kdy takové jednání označíme za poruchu.
Jak tedy postupovat, když se krádeže v rodině či škole objevují? Děti s věkem mění motivy i způsoby. U malých dětí bývá krádež impulzivní a souvisí s nápadností předmětů, barvy či lesku - např. autíčko, panenka. U starších dětí přibývají elektronika či části oděvu. Důležité je zachytit souvislost s rodinným prostředím a zvyklostmi.
Proč jsou děti ochotné vzít cizí věci, i když je učíme, že „se to nedělá“? Dítě, které má ve srovnání s druhými menší možnosti - má méně hraček - může neodolatelně zatoužit po tom, co je pro ně jinak nedosažitelné. Hodně záleží na stylu rodinného života a výchovy. Přiměřená výchova k sebeovládání posiluje schopnost odložit touhu po bezprostředním uspokojení tužeb a přání.
Jak se zachovat, když potomka při krádeži „nachytáme“? Vždy si položme otázku, čemu má konkrétní krádež sloužit, jakou funkci má v životě dítěte. Vedle impulzivních krádeží existují i ty, které mají symbolický význam, poselství. Např. děti v nestálém a konfliktním rodinném prostředí mohou v předmětech hledat zdroj jistoty a bezpečí.
Když tedy naše dítě přinese ze školky kamarádovu hračku, neznamená to hned, že „zraje pro šibenici“. Jsou „krádeže“ a „krádeže“. Okolnost, že se ratolest zmocní cizí věci, sama o sobě nemusí o její budoucnosti signalizovat nic. Někdy i osvojení hranic mezi mnou a druhými vyžaduje čas a cvičení. Chyby mohou být zdrojem pokroku, pokud na ně rodiče reagují moudře.
Jak tedy moudře reagovat, pokud máme podezření, že naše dítě, případně žák, něco ukradli? Je správné je exemplárně potrestat? A jak zajistit, aby se přečin neopakoval? Doporučuji postup podle evangelia: nejprve věc projednat s jedincem, mezi čtyřma očima. Není cílem zničit sebeúctu dítěte, ale ukázat mu, že jeho jednání je pro někoho jiného ztrátou a bolestí.
Je-li krádež spojena s emocemi, je vhodné hledat způsoby, jak přečin napravit: vrátit věc, nahradit ji nebo jinak odčinit. Přísné sliby „už to nikdy“ často nefungují. Raději zvolit preventivní opatření, kontrolu a hlavně osobní kontakt s dítětem, aby bylo jasné, co potřebuje a co pro něj znamená láska a bezpečí.
Pokud jde o veliké provinění, je důležité pomoci dítěti s řešením a odčiněním, a případně zapojit i rodinný rozpočet. V křesťanských rodinách bývá problém vnímán ještě ostřeji a snažíme se provinilého silněji ovlivnit. Málokoho však uspokojí jen trest; klíčová je reflexe, lítost a rozhodnutí příště se pochybení vyhnout. Uvízlá problematika vyžaduje i možnost vyznání ve svátosti smíření.
Kdy vyhledat pomoc odborníka? Pokud se krádeže opakují, je vhodné obrátit se na pedagoga-psychologa či jiného odborníka. Odborník nabídne odstup a zkušenosti z podobných případů, ale vyžaduje součinnost celé rodiny. Krádeže často bývají symptomem širších problémů v rodinném systému a mohou souviset s napětím nebo nemocemi dítěte.
Existuje i regionální rozdíl: krádeže bývají častější u dětí vychovaných v prostředí s nepožadovanými vzory. U dětí, které prošly konflikty a změnami, bývá obtížnější překonat návyky. Ale platí: co se lze naučit, lze se i přeučit, jen to bývá časově náročnější.
Jaké rady dávají odborníci rodičům a učitelům? Prvně naslouchat. Neobviňovat hned, protože okamžité odsuzování jen posiluje obranné mechanismy. Důležité je vysvětlení, proč je cizí majetek důvěrně chráněn a proč je krádež špatná. Dítě by mělo chápat, že mají právo na soucit, lítost a nápravu. Pokud je dítě věřící, může proběhnout vyznání přestupku ve svátosti smíření, čímž se posiluje uvědomění si lidské omylnosti a možnosti začít znovu.
Rodiče a vychovatelé by neměli zapomínat na vedení k odpovědnosti a spravedlnosti. Důležité je, aby dítě pochopilo, proč s cizím majetkem nesouhlasí, a zároveň aby vedlo k rozvaze o tom, jak nahradit škodu a jaké kroky přijmout. Příklady z praxe ukazují, že největší efekt má upřímný zájem o emocionální potřeby dítěte a otevřená komunikace.
Role rodičů a učitelů je klíčová: nejdůležitější je vlastní příklad, vzájemný respekt a schopnost naslouchat. Pokud se problém opakuje, je na místě zapojit odborníky a zvážit, zda je nutná intervence, která vychází z celého kontextu rodiny a prostředí dítěte. Když se dítě učí respektovat cizí majetek a rozvíjí se v něm empatie, je větší šance, že se krádeže stanou minulostí.
Na závěr platí: chamtivost a vnímání souhlasu s ní jako normy jsou silnými faktory etického chování. I když bohatství může ovlivnit chování, klíčovým prvkem je hodnota laskavosti a spravedlnosti. Uvědomění si, že někdo jiný má právo na to, co je jeho, a často i tolerance ke konfliktům v rodině, přispívá k prevenci krádeží.
Rozsah problémů je široký: od drobných krádeží dětí až po chování dospělých. Důležité však zůstává, že odpovědnost za výchovu a prevenci leží na rodičích, učitelích a celé společnosti. Každý krok směrem k pochopení motivů a k podpoře sebeovládání snižuje riziko recidivy a posiluje morální environment.