Papež František přijal rezignaci kardinála, santiagského arcibiskupa a nejvyššího představitele katolické církve v Chile Ricarda Ezzatiho. Údajně se snažil krýt skandál se sexuálním zneužíváním. V prohlášení Vatikánu se uvádí, že papež pověřil biskupa Celestina Aóse Braca dočasnou správou santiagské diecéze, dokud nebude jmenován Ezzatiho nástupce. Sedmasedmdesátiletý Ezzati čelí několika obviněním z krytí sexuálních skandálů v rámci církve. Jeden z nich se týká Oscara Muňoze, bývalého vrcholného funkcionáře na arcibiskupství, který stanul před soudem za obvinění ze znásilnění nejméně pěti dětí. Svá obvinění odmítá. V říjnu využil Ezzati svého práva nevypovídat, když si ho kvůli Muňozově případu předvolal k výslechu státní zástupce.
Jedná se již o osmou rezignaci poté, co se loni na mimořádném zasedání všech 34 chilských biskupů rozhodlo dát své funkce k dispozici. Učinili tak v reakci na 2300stránkovou zprávu vatikánských vyšetřovatelů, jež konstatovala, že chilští církevní představitelé po obdržení zpráv o pohlavním zneužívání nekonali a v některých případech ho i přímo kryli. Australský soud minulý týden odsoudil kardinála a bývalého vatikánského činitele zodpovědného za finance George Pella k šesti letům vězení za pohlavní zneužívání chlapců. 19. 10. 2009
Blíží se výročí pádu komunismu. Tato událost bude v naší společnosti i v církvi připomínána nejrůznějším způsobem. V minulých dnech byla v této souvislosti v premonstrátském klášteře na Strahově otevřena výstava „Pronásledování římskokatolické církve v Československu v letech 1948-1960“. Výstavu připravil Archiv bezpečnostních složek pod vedením kurátorky dr. Vladimíry Vaníčkové pod patronátem Konfederace politických vězňů a pod mou záštitou. Výstava potrvá do 8. listopadu 2009. V jejím rámci uspořádá Katolická teologická fakulta UK v Sále kardinála Berana na Arcibiskupství pražském dne 6. listopadu 2009 seminář na stejné téma. Kromě toho organizuje dne 20. října 2009 Křesťanská akademie pod vedením dr. Idea této výstavy se pomalu rodila z více impulsů nedávné minulosti.
Při návštěvě naší vlasti po pádu komunismu v roce 1990 nás Jan Pavel II. vyzval, abychom nezapomínali na ty, kteří za komunismu trpěli pronásledování a hrdinně v něm obstáli. Mluvil o přípravě moderního martyrologia. Tohoto úkolu se později ujal dr. Stříbrný. V prvních létech po pádu komunismu byla určitá snaha vypořádat se s dědictvím komunismu, která však bohužel nebyla nikdy řádně uskutečněna, i když v roce 1993 byl připraven lustrační zákon, který měl zamezit, aby se do státní správy dostávali lidé aktivně spojení s minulým režimem. Zákon se nevztahoval na církevní sféru. Přesto jsem ještě před vydáním lustračního zákona napsal dopis všem kněžím a požádal jsem ty, kteří byli nějak zapleteni do spolupráce s STB, aby přišli a vysvětlili, jak k celé záležitosti došlo. Přišla asi desetina kněží. Z jejich vyprávění jsem viděl, pod jakým tlakem byli a také jak často vzdorovali. Udělali jsme určitá opatření k nápravě. Žádný z těch, kdo se provinili, nezůstal na důležitém místě v církvi, i když zůstali ve farnostech.
V souvislosti s lustračním zákonem pak bylo zajímavé, že se různí kritici nevěnovali tolik jiným kategoriím obyvatelstva, na které se lustrační zákon vztahoval, ale kněžím. Viděl jsem, že je nutné snažit se ukázat těžkou situaci a pronásledování, kterému byla církev vystavena a pod jehož tlakem snad někteří selhali. A ukázat také velkou řadu kněží a laiků, kteří skvěle i v pronásledování obstáli, stali se mnohdy mučedníky, a tak často i obětí svého života platili za naši lepší budoucnost. Tehdy dostupné archivní materiály byly neúplné a bylo těžké tyto události dostatečně dokumentovat. Zřízení Archivu bezpečnostních složek a zpřístupnění jejich dokumentů vytvořilo možnost dokumentovat pravdivě celou situaci. Tak se zrodila myšlenka výstavy, které se jako kurátorka chopila se svými spolupracovníky dr. Vladimíra Vaníčková z Archivu bezpečnostních složek. Otevřená výstava ukazuje zrůdnou nenávist komunistické ideologie proti církvi a proti všemu duchovnímu. Ukazuje systematicky vypracovaný plán na likvidaci církve, počáteční brutalitu v jejím uskutečňování a onu celostátně plánovanou agresi proti klášterům, deportaci řeholníků, vykonstruované procesy a další utrpení zvláště kněží v kriminálech. Bohužel komunistické dědictví odvratu od duchovních a morálních hodnot, odmítání a odpor vůči její nositelce zůstalo a vedlo z velké části k současné rozsáhlé krizi, která zasahuje tolik oblastí společnosti, státní systém, demokracii, politiku, hospodářství, soudnictví, školství, mezilidské vztahy. Výročí „dvacet let poté“ je velkou příležitostí se nad tím vším zamyslet. Výstava o pronásledování církve a vše, co se v souvislosti s ní koná, může být částečně nastaveným zrcadlem naší minulosti, v níž byli aktéry lidé, kteří často žijí mezi námi, a impulsem k zamyšlení.
František Tomášek působil dlouhou dobu v katolickém školství, zejména jako katecheta a školní inspektor. Oblast výuky a výchovy jej nepřestala zajímat po celý jeho život, napsal a vydal řadu učebnic a populárně-naučných knih na toto téma. V roce 1949 byl tajně vysvěcen na biskupa a stal se součástí podzemní církve. V roce 1951 byl zatčen a poté bez soudu poslán na nucené práce. Po propuštění působil jako administrátor Moravské Huzové (1954-1965).
Jako arcibiskup a kardinál se stále více vzpíral komunistickým zásahům do života církve, spoluinicioval hnutí Dílo koncilové obnovy i vznik programu Desetiletí duchovní obnovy a zasadil se o svatořečení Anežky České. V listopadu 1989, kdy se svatořečení uskutečnilo, podpořil sametovou revoluci a přispěl ke svržení komunistického režimu. Podílel se na přípravě první návštěvy papeže Jana Pavla II. v České republice (1990) a ještě před jejím uskutečněním oznámil svoji rezignaci na arcibiskupský stolec z důvodu vysokého věku a špatného zdraví. Svatého Otce však při jeho návštěvě doprovázel nejen v Praze, ale i na Velehrad.
V sobotu bylo oznámeno, že emeritní arcibiskup Washingtonu a bývalý kardinál Theodore Edgar McCarrick byl po kanonickém procesu ohledně pohlavního zneužívání chlapců, kterého se měl sám dopouštět, převeden do laického stavu. Své svěcení i další jeho kroky musel činit v kontextu vážných obvinění a sankcí. Zákaz kněžských úkonů je teď definitivní. Individuální opatření uložené bývalému kardinálovi McCarrickovi komplikovanou situaci nevyřeší. Pokud by šlo o příležitostné osobní selhání, dalo by se to jistě řešit takovými individuálními opatřeními. Vše však nasvědčuje tomu, že jde o systémovou vadu.
Mocná římská kuriální homomafie, kterou si nevymysleli liberální žurnalisté, ale mluvil o ní sám papež František, se nabízí jako záminka pro pronásledování kněží, řeholnic a řeholníků a ostatních členů této církve s homoerotickými preferencemi, respektive žijící v takovém životním partnerství. Deviace, již by bylo radno v této souvislosti sledovat, není deviace erotických preferencí, nýbrž je to zvrácenost mocenská. Zneužití je především pokořením člověka, je to zbavení člověka jeho důstojnosti, jeho redukce na objekt vášně a zvůle. Kdo by se však chtěl tvářit, že dnes je situace zásadně jiná než za renesančních papežů, kteří prý za kardinály jmenovali své mladé milence, respektive je podle rouhavé církevní terminologie stvořili, by byl na omylu.
Nedávná odhalení se týkala zneužívání řeholních sester biskupy a kněžími. Některé byly drženy v pozici sexuálních otrokyň. I o tom, a to výslovně, mluvil papež František. Vypadá to, že je mírou zkaženosti vysokého kléru zaskočen. Na zneužívání řeholnic je zřejmé, že potíž není v homosexualitě. Je koneckonců přirozené, že celibátní stav volí muži, kteří by se beztak neoženili. Kněžská služba po ní může být kompenzací za chybějící rodinu. Jen by mělo být možné, jak je tomu v některých jiných církvích, aby žili otevřeně s partnerem.
Potíž je v tom, že ještě stále v mnoha částech světa si může kněz dovolit cokoli. A biskup je nedotknutelný. Lidé zejména v západní Evropě a Severní Americe už jsou natolik doma v demokratických a liberálních poměrech, že si nenechají všechno líbit. Nejsou slepě oddáni hierarchům. Řeholnice v USA jsou velmi svébytné. Pokud skandály se zneužíváním dětí a efébů vedou k ponižujícímu zkoumání sexuální orientace seminaristů a řeholních noviců a k vylučování těch, kteří svévolné normě neodpovídají, mělo by snad zotročování řeholnic vést k vyloučení heterosexuálních mužů z církevní služby? Dospěla snad římská církev dříve, než to bylo očekáváno, k situaci, že poslední zhasne a zavře za sebou dveře?
Katastrofální poměry v této náboženské organizaci se netýkají zdaleka jen sexuálně-mocenských skandálů. Už mnohokrát byla všestranně probírána ekonomická mafie v církvi zejména v posledních letech působení papeže Pavla VI. Tvořil ji Boží bankéř, jak se mu říkalo, Roberto Calvi, manažer Banco Ambrosiano, peněžního ústavu spjatého se Svatým stolcem, který byl nalezen oběšen pod mostem v Londýně roku 1982. Dalšími postavami byli finančníci Licio Gelli a Michele Sindona. Tato trojka společně a za účasti dalších politiků, byznysmenů, lidí z tajných služeb a z vysokých církevních postů utvořila karikaturu zednářské lóže pod názvem Propaganda Due, ve které, jak později odhalily italské justiční orgány, byl připravován fašistický převrat. Vše zaštiťoval muž z nejbližšího okolí papeže Pavla VI., americký kardinál litevského původu Paul Marcinkius. Následující papež Jan Pavel I. ohlásil audit vatikánských financí. Čekalo se, že do nich vnese pořádek, a předpokládalo se, že odvolá Marcinkiuse z jeho pozice připodobované k ministru financí v římské kurii. Byl nalezen mrtev po 32 dnech služby a pitva, která by vyvrátila podezření s jeho náhlým úmrtím spojovaná, byla znemožněna.
Jeho nástupce Jan Pavel II. Římskokatolická církev se nevymyká z průměru dobových morálních a politických poměrů, v minulosti ani dnes. Je to kvazistátní útvar s morálkou charakteristickou pro totalitní a jiné diktátorské režimy. Jenže je tu háček. V této církvi žije kolem poloviny všech křesťanů. Přese všechno, co se dá římské církvi právem vytknout, je jí svěřeno jedinečné poselství evangelia s univerzálním nárokem, a především univerzální nabídkou.
V křesťanství není jen planý novověký moralismus, v dobré katolické tradici je místo pro každého. I člověk podle lidských měřítek nejhorší má prostor pro smíření a vnitřní uzdravení. Katolická tradice je propojena s formulací renesančního humanismu. Jsou tradice morálně ušlechtilější, například Buddhova dharma, která na místě pátého přikázání Desatera Nezabiješ! má zásadu neubližovat žádné cítící bytosti. V buddhistické nauce je místo člověka silnější než v křesťanství.
Narodit se jako člověk (jedna ze šesti možností či šesti regionů jsoucna) je lepší pozice než se narodit jako nějaký bůh. Střízlivý a uměřený křesťanský humanismus se však více prosadil ve veřejném prostoru. Sociální etika katolické tradice je velmi důsledná. Přejímá vše hodnotné ze sekulárního socialismu, avšak připojuje k politické doktríně úctu k pracujícímu jako člověku. Ukazuje vedle ekonomického i duchovní rozměr lidské práce.
K této církvi patří jednotlivci a komunity zcela oddané službě nejpotřebnějším, těm, o které už nikdo jiný nemá zájem, těm, kterých se mnozí další štítí. V prostoru této tradice žily a žijí vedle komické kýčařiny, myšlenkové pohodlnosti a snůšky banalit i vrcholné projevy umělecké tvorby a filosofické reflexe. Nikoli její jednotlivci a komunity, ale toto náboženské uskupení jako instituce se oddělilo od ostatních křesťanů, kteří se vzájemně plně uznávají, spolupracují a často mnohé nebo i vše (službu, nauku, bohoslužby) při respektu ke své odlišnosti sdílejí. Odloučilo se od Kristova společenství svým postojem, který vtipně vyjádřil už Karel Havlíček Borovský, že se pokládá za církev ze všech církví nejcírkvovatější. Vedení římské církve na centrální i lokální úrovni nese odpovědnost za poklad, který jí byl svěřen.
V závěru lze říci, že otázka pronásledování a zatajování zločinů v církvi je spojena s hlubšími problémy ve struktuře moci, financí a kultury odpovědnosti. Potřeba reformy zůstává klíčová pro zachování důvěry věřících a zachování etického a lidského rozměru církevního poselství. Infografika a tabulky mohou doplnit článek o časové ose skandálů, klíčových osobnostech a průběhu auditů.
Papežská nadace Církev v nouzi (ACN) vydala u příležitosti Červené středy oficiální zprávu o pronásledování křesťanů pro víru v letech 2020-2022. Jedním z jejích hlavních zjištění je skutečnost, že v 75 % z 24 sledovaných zemí se perzekuce v tomto období prohloubily. Kdysi vzkvétajícím komunitám hrozí zánik kvůli masové emigraci. Od založení státu Izrael v roce 1948 se počet křesťanů na palestinských územích včetně Jeruzaléma smrskl z 18 % na necelé jedno procento tamní populace, a to kvůli neutuchajícímu izraelsko-palestinskému napětí a hospodářským potížím. Ještě dramatičtější je exodus křesťanů z Iráku a Sýrie, zvláště během ovládnutí iráckého území Islámským státem v letech 2014-2017. Odliv křesťanů z Iráku pokračuje bohužel i dnes, navzdory vojenské porážce Islámského státu. V Iráku stále přetrvává ekonomická krize, politická nestabilita, diskriminace a nejistota. Podle hlavy chaldejské katolické církve kardinála Louise Raphaela Sako jde o bezprecedentní exodus.
Na počátku 90. let po válce v Perském zálivu se počet křesťanů v Iráku odhadoval na 1 až 1,4 milionu. Podobně i v Sýrii, kde od roku 2011 zuří občanská válka mezi režimem prezidenta Bašára al-Asada a povstalci stejně jako ekonomická krize, jsou křesťané nuceni zemi opouštět. V sousedním Libanonu je rovněž velká politická nestabilita doprovázená závažnou ekonomickou krizí. Za posledních 30 měsíců obdržela kanadská ambasáda v hlavním městě Bejrútu přes 10 tisíc žádostí o azyl. Represe vzrostly zejména v subsaharských zemích jako Burkina Faso, Niger, Nigérie a Mali.
Pohybují se zde islamistické teroristické skupiny, které útočí na státní instituce jako policejní stanice, a ničí nemocnice či školy. Velice často také dochází k únosům křesťanů, kdy teroristé požadují vysoké výkupné. Velmi často v Hinduistických či Buddhisticích zemích jako Indie, Barma či Srí Lanka je násilí vůči křesťanům motivované vzrůstajícím náboženským nacionalismem. V Indii bylo za půl roku mezi lednem 2021 a červnem 2022 zaznamenáno 710 násilných činů namířených proti křesťanům. Ve světle této dramatické situace vyzývá papežská nadace Církev v nouzi věřící ke společné modlitbě zvláště o Červené středě a k symbolickému červenému nasvícení kostelů a dalších budov, které má na pronásledování upozornit. Zpráva o pronásledování je k dispozici ZDE (v angličtině).
tags: #pronasledovani #cirkve #kardinal