prvn opat sazavskeho klastera.
Bývalé benediktinské opatství sv. Jana Křtitele, P. Marie a sv. Zakladatelem kláštera je patron země české sv. Prokop. Dle legend a kroniky Letopis Mnicha sázavského shromáždil sv. Prokop po roce 1009, po odchodu do sázavských lesů, kolem sebe konvent, který se stal kolem roku 1032 opatstvím s benediktinskou řeholí.
Zajímavostí pro celou českou historii je, že klášter fungoval na principu tzv. Za pomoci přemyslovských knížat Oldřicha a Břetislava a biskupa Šebíře byl zbudován zprvu dřevěný, později zděný románský klášter s kostelem a bohatě obdarován pozemky.
Staroslověnská fáze v klášteře probíhala v letech 1032-1055 a 1061-1096 za opatů sv. Za opata Víta došlo k prvnímu vypuzení mnichů a dosazení latinského opata.
Nelze vyloučit, že spory v sázavském klášteře souvisely s reformními snahami clunyjského hnutí, které sledovalo upevnění klášterní kázně a postupně se soustřeďovalo také k vymanění klášterů ze světské moci.
Do sázavského kláštera povolal Spytihněv II. mnichy z Břevnova, opatem se stal jakýsi Němec.
Noví mniši však z nám neznámého důvodu klášter opustili a ten zůstal za Spytihněvovy vlády neobsazen.
Pozdější legendista připsal vyhnání německého opata svatému Prokopovi.
Doložitelnou skutečností pouze je, že břevnovský opat Meginhard v souladu s vůlí Spytihněva a se souhlasem biskupa Šebíře Sázavu osadil svými mnichy.
Sázavu zásluhou nového panovníka Vratislava II. Z původního dřevěného kláštera a kostela se dle archeologických výzkumů dochovaly pouze artefakty pod stávající zástavbou.
Hmatatelnějším nálezem jsou základy centrálního tetrakonchálního chrámu sv. Kříže pro laické sídliště v severním sousedství (dnes Severní zahrada) vysvěceného roku 1070 biskupem Šebířem a Opatská kaple na Parteru.
Rovněž pod stávající zástavbou současného kostela se nachází východní část kamenného románského kostela, vysvěcena roku 1095, s východní liturgickou kryptou a dvěma chórovými kaplemi nesoucí věže.
Na jižní straně od kostela začaly vznikat kamenné klášterní budovy (klausura a ambity).
Nejvýznamnější literární památky jsou Remešský korunovační evangeliář, legendy Vita s. Procopii minor a Vita s. Procopii antiqua a dále Letopis Mnicha sázavského ze 70. let 12.
Latinská fáze kláštera probíhala od roku 1097 až do 4. Na návrh biskupa Kosmy a se souhlasem velmožů ustanovil Břetislav II. sázavským opatem probošta břevnovského kláštera Dětharda, jehož úkolem bylo uvést na Sázavu (již podruhé) latinské mnichy a zavést latinskou liturgii.
8. března 1097 byl Děthard benedikován.
Následovalo období dalšího rozvoje kláštera za opatů Dětharda (1097-1133), Silvestra (1134-1161) a Reginarda Métského (1162-1173).
Děthart pokračoval v dostavbě Božetěchova kostela, ale ve změněné podobě, neboť původní basilikální záměr byl nahrazen jednolodním kostelem.
Za opata Silvestra pak byl tento jednolodní klášterní kostel obestavěn bočními prostorami, a tak získal alespoň navenek podobu basiliky.
O dalším stavebním období ve 13. století písemné prameny mlčí, na rozdíl od písemných pramenů o kanonizování (prohlášení za svatého) sv. Prokopa roku 1204.
Další významnou etapou rozvoje kláštera je konec 13. století, kdy se začalo s gotickou přestavbou klášterních budov (potvrzeno archeologickými nálezy).
Zmínka z roku 1315 (rukopis České kroniky dochované v Lipsku) nám vypovídá o položení základního kamene klášterní gotické trojlodní basiliky.
V současné době můžeme z této stavby obdivovat původní gotickou kryptu na východní straně kostela pod hlavním oltářem, gotický chór závěru kostela s jižní lodí (kaple P.
Původní vzhled chrámu měl být trojlodní basilikou se dvěma věžemi na západním průčelí.
V polovině 14. století na stavbě působila huť Matyáše z Arrasu, za níž došlo ke změně projektu před dokončením stavby.
Zároveň se stavbou této basiliky se započala budovat nová gotická klauzura na místě románských staveb konventu dle uspořádání stavebních regulí Benediktinského řádu.
Jednalo se o východní a jižní křídlo konventu s provozními místnostmi a kapitulní síní v přízemí a dormitáři v patře.
Uvnitř budov pak pokračovalo připojením východního a severního ambitu, přecházející v samostatné budovy ambitů na straně západní a severní (podél kostela), a došlo k vytvoření rajského dvora a studniční kaple v centru budov.
Jižní křídlo konventu pak bylo spojeno ochozem nad jižní bránou s budovou prelatury, jejíž stavba stojí dodnes, jen barokně upravena.
Z písemných pramenů nebo archeologických nálezů je dokládán vznik kapitulní síně (asi 1340), vyzdobené kolem roku 1370 unikátními freskami.
V této době zaniká Mariánská kaple a románská prelatura na severní straně Parteru.
Nově vznikl dům nad jeskyní sv. Prokopova.
V rámci gotické výstavby a zániku laického sídliště na severní straně dochází k opevnění celého prostoru kamennou hradbou s vybudováním strážných kamenných věží (jedna s bránou) a kamenným palácem s luxusní vyhřívanou pecí.
Roku 1421 se kláštera zmocnili pražané, pravděpodobně bez odporu, neboť mniši zřejmě z kláštera odešli již před příchodem husitů (do slezské Vratislavi).
Kostel ani budovy konventu zničeny nebyly, což svědčí o trvající úctě k sv. Prokopovi.
Zpět se mniši vrátili asi roku 1433, ale ocitli se takřka bez prostředků, neboť klášterní statky se mezitím dostaly jiným majitelům: menší část Kostkům z Postupic, větší vlastnili páni Jevišovští z Kunštátu.
Po nich se vystřídalo na Sázavě několik majitelů.
Byť se světští majitelé měli o klášter starat, tak nečinili a klášter bez hospodářského zázemí živořil.
Často zde byl jen opat, spíše titulární než skutečný, bez konventu.
Tento stav trval od husitských válek po celé 16. a první polovinu 17. století.
Jedinou významnou událostí byl rok 1588, kdy z iniciativy arcibiskupa Medka byly na příkaz císaře Rudolfa II. vyzvednuty předpokládané ostatky sv. Teprve po skončení třicetileté války je obnoven řeholní život na Sázavě.
Břevnovský opat Augustin Seifert odkoupil roku 1663 městečko Sázavu a větší část bývalých klášterních statků od jejich posledního světského držitele, Jana Viktorina z Waldsteinu.
Téhož roku začíná rozsáhlá oprava zničených klášterních budov a kostela.
Za opatů Daniela Nigrina (1664-1679), a jeho nástupců Celestýna Jindřicha (1680-1681) a Benedikta Grassera (1681-1696) byl obnoven zejména konvent a zřícený kostel byl barokně upraven v letech 1664-1687 tak, že byl původně gotický chór uzavřen západním průčelím, zaklenut valenou barokní klenbou, krypta znovu zaklenutá, severní boční loď chóru barokně upravena a jižní boční loď chóru nově taktéž zaklenuta barokní klenbou s vytvořením patra. (V kryptě na špaletě můžeme naleznout autogram stavitele Víta Václava Kaňky z roku 1671) . Nejnutnější přestavba byla hotova roku 1687.
Další oprava kláštera pokračovala za opata Václava Košína (1703-1712), ale stav budov byl opět neuspokojivý.
Z tohoto důvodu roku 1730 provedl stavební vizitaci Kilián Ignác Dientzenhofer s tím, že je klášter silně poškozen a jeho oprava by si vyžádala 20.000 zlatých.
Přes to stavební obnova započala až za opata Anastazia Slančovského (opatem 1744-1763).
Bohužel 10. Následovala rozsáhlá přestavba, která úplně překryla středověkou podobu prelatury a konventu.
Zanikla západní část kapitulní síně a rozšířil se rajský dvůr.
Stavby byly opatřeny patry a na středech jižního a východního křídla konventu mansardovými nástavbami.
Na kostele byla opravena střecha a kostel vybaven novým vrcholně barokním interiérem.
Za posledního opata Leandra Kramáře byl klášter 4. listopadu 1785 zrušen Josefem II.
Během následujícího roku se musel benediktýnský řád vystěhovat.
Nově byl zřízen farní úřad Sázava - Černé Budy a roku 1788 se stal z klášterního kostela kostel farní zasvěcený sv. Prokopovi.
Rovněž farnímu úřadu byl předán majetek představující faru, farskou zahradu a kostel sv. Prokopa s rozestavěnou částí gotického trojlodí s věží a prostranství mezi tím (parter).
Zbytek kláštera vlastnil Náboženský fond, který majetek kláštera dal do dražby.
Novým majitelem se roku 1808 stal Vilém Tiegel z Linderkronu, který změnil konventní budovy na světské sídlo drobnými úpravami.
Jeho dědic Emanuel Tiegel prodal roku 1867 panství Janu z Neubergu.
Ten novou přestavbou budovy setřel úplně její církevní charakter a dal jí zámecký ráz, zvláště úpravou jižního průčelí bývalého konventu a vestavbou hranolové věže.
Posledním majitelem zámku a panství byl Bedřich Schwarz a jeho dědici (1869-1948), část objektu vykoupil ve 30. letech 20. století emauzský opat Arnošt Vykoukal a r. 1932 zde emauzský klášter začal budovat novou expozituru.
Zvláště obětavá byla činnost P. Metoda Klementa († 1979).
Svatý Prokop byl v době gotické nejčastěji vyobrazován jako prostý mnich, později, od doby barokní, převážně jako opat s berlou a mitrou; od 17. století obvykle také s knihou nebo křížem v ruce.
Hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel u světcových nohou; na některých vyobrazeních se objevuje také laň, nebo model sázavského kostela.
Časté je vyobrazení sv. Buben.
Sázavský klášter tak představuje nejen duchovní, ale i kulturově-architektonické centrum, které prošlo románskou, staroslověnskou liturgií, gotickou prestavbou a barokní renesancí až po novověké úpravy.
Poznámky k pramenům a legendám
Prameny poznatků o sv. Prokopovi a sázavském klášteře zahrnují Letopis Mnicha sázavského a legendy Vita s. Procopii minor a Vita s. Procopii antiqua, Letopis Mnicha sázavského ze 70. let 12. století a další zpracování života svatého Prokopa.
Legendy zdůrazňují Prokopovu autoritu u knížecího dvora a jeho spolupráci s Břetislavem I.; údajně byl jeho vnuk později opatem.
Z hlediska liturgie je významný fakt, že klášter provozoval římskou liturgii, ale ve staroslověnském jazyce, což dodnes podtrhuje význam slovanské tradice.
Prokop byl svatořečen v roce 1204 papežem Inocencem III. v Římě.
Po vyhnání slovanských mnichů osadili Sázavu mnichy z Břevnova a latinského obřadu; tato skutečnost znamenala, že liturgie z I. fáze se změnila, avšak úcta k Prokopovi zůstala pohotově zachována.
Současnost a poutní význam
Na počátku poutní sezóny se Sázavský klášter stává významným cílem pro pouť a kulturní setkání.
Pražský arcibiskup Jan Graubner zahájí 25. března slavnostní bohoslužbu a poutní sezóna na Sázavě.
Návštěva poutních míst neznamená jen kulturní zážitek, ale i povzbuzení víry.
Sázavský klášter je místo plné duchovní energie a bohaté architektury, kde se spojuje románská, gotická a barokní tradice.
Expozice o zemských Patronech a poutní sezóna zahrnuje i výstavu Putování za našimi světci; Prokop figuruje mezi klíčovými postavami.
Zvláštní atrakcí je i Křížová cesta a obrazy sv. Prokopa nalezené v ruinách kláštera, které svědčí o místní duchovní historii.
V současné době jsou tři vlastníci klášrových budov - farnost Sázava-Černé Budy, Ad Emauze a Národní památkový ústav - Praha.
Farní úřad usiluje o důstojné bydlení a obnovu duchovní správy v Sázavě, včetně kostela sv. Prokopa a konventu.
tags: #prvn #opat #sazavskeho #klastera