Berlin Cathedral (Berliner Dom) je protestantská katedrála na Museumsinsel v Berlíně-Mitte, postavená v letech 1894-1905 na příkaz Wilhelma II. podle plánů Júliuse Raschdorffa. Je největší protestantská chrám v Německu a uvádí Hohenzollernskou kryptu. Po druhé světové válce byla znovuvybudována do roku 2002, kdy byla memorialní kostel zbořen a kopule zjednodušena. Původně měřila 114 metrů, nyní dosahuje 98 metrů a nabízí 1390 míst k sezení.
Po válce sloužila katedrála jako součást Fakulty teologie Humboldtovy univerzity. Náklady na rekonstrukci činily 150 milionů DM a financovala je federální vláda a Evangeliální církev v Německu. Berlínská katedrála je důležitou součástí kulturního a historického dědictví a nabízí pohled na proměny německé identity v 20. století.
Historie a náboženský kontext během vzestupu nacistického režimu
Krátce po jmenování Hitlera říšským kancléřem provedli Nacisté do katedrály zásah a uspořádali památnou bohoslužbu pro SA vojáka Maikowského a policistu Zauritze - první státní pohřeb v raně třetí říše. I kdyžŘeditel katedrály, který měl úzké osobní vazby na Pruskou státní církev, zpočátku usiloval o „nadstranický“ kurz, nakonec se přidal k většinové podpoře nového režimu nejpozději po takzvaném Dni Potsdamu, jelikož byl vnímán jako bratr v boji proti demokratické Weimarské republice.
Koncept národně socialistické „Volksgemeinschaft“ a Hitlerovo sbližování velkých církví vedl protestantismus k očekávání velkého nového úsvitu pro jeho misi mezi lidmi. Jeden z děkanů katedrály, Bruno Döhring, však nadále kritizoval kult vedení, násilí a rasovou nenávist. Zatímco přijal církevně neutrální postoj, děkan Willy Richter vstoupil do Confessing Church, která bojovala proti vládní snaze sladit protestantské církve s jednotným nacistickým světovým názorem.
Mezi dalšími věcmi Richterova touha udržet církevní mír umožnila, aby Ludwig Müller, přední člen „German Christians“ a nacisty jmenovaný Reichsbischof, vystoupil v katedrále. Když se ukázal pravý charakter režimu jako autoritářského státu formovaného násilím a nespravedlností, naděje na novou revivalistickou hnutí pohasly a Richter se začal distancovat. Adaptace byla však do jisté míry nevyhnutelná, zvláště vzhledem k exponované poloze kopule.
Například v daný den bylo možné vyvěsit svastiky a katedrála sloužila jako platforma pro vlastní propagandu režimu. V roce 1935 se v katedrále oženil Hermann Göring s Emmy Sonnenschein. Větší historický význam zůstává v souvislosti s ambivalentním postojem církevních představitelů, jejichž činění se odráželo v proměnách veřejného mínění o náboženství a politice v Německu.
Architektura a rekonstrukce katedrály
Berlin Cathedral byla navržena v barokně-italianském vrcholně renesančním stylu a v její existenci hraje ústřední roli kopule a překrásné dekorační prvky. Původní kostel tvořil trojjednotný systém: promluvní kostel, křticí a svatební kostel a pamětní kostel, který dnes již neexistuje. Kopule byla obklopena čtyřmi nárožními věžemi a vysoce dosahovala nad ulici tedy 114 metrů.
Po druhé světové válce byl katedrální prostor vážně poškozen, hlavní loď i Hohenzollernova krypta byly zničeny kapelnou liqualitou. Rekonstrukce probíhala přibližně 30 let poté, během období východoněmecké vlády. Katedrála fungovala jako významná součást kulturního dědictví a dodnes je jedním z klíčových symbolů Berlína.
Hlavní funkce a nynější význam
Katedrála slouží jako centrum duchovního života, architektonický orientační bod a turistické lákadlo. Mezi hlavní zajímavosti patří křestní a svatební bohoslužby, Imperialní schodiště, Hohenzollern krypta a muzeum katedrály, stejně jako impozantní kopule s panoramatickým výhledem na město. Hohenzollern krypta je jedním z nejdůležitějších dynastických pohřebišť v Německu, obsahující 90 pohřbů od konce 16. do počátku 20. století.
Architektura katedrály a její historické rekonstrukce ilustrují vývoj německého kulturního a náboženského života, který byl v 20. století silně ovlivněn politickými změnami. Všechny tyto prvky jí dávají výraznou roli ve veřejném prostoru Berlína a jako svědek časů, kdy se německá společnost vyrovnávala s dědictvím nacistické éry a následnými změnami.
Souvislosti s výstavou a díly Gerharda Richetra
Některé části uvedeného textu a další kontext katedrály se prolínají s výstavou Gerharda Richetra „100 prací pro Berlin“ v Neue Nationalgalerie, kde jsou prezentovány díla aktérů včetně cyklu Birkenau (2014), zpracovaného z fotek z koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Série Birkenau vznikla jako odpověď na holocaust a možnosti jeho obrazové reprezentace, a je důležitou součástí diskuse o limitech a možnostech malby po holocaustu. Mezi dalšími díly výstavy jsou Squatters’ House (1989), 4900 Colours (2007) a Strip (2013/2016). V expozici se objevují také série Overpainted Photos z roku 1986, které čerpají z Richterovy soukromé sbírky fotografií a zkoumají napětí mezi fotografií a malbou.
Expozice dále vyzdvihuje techniku Richterova malířského procesu: používání jedovatého či intenzivního barevného spektra, vrstvení barev a štětcového chlazení. V roce 1999 Richter vytvořil „Black, Red, Gold“ pro vstupní halu Reichstagu (dnes budova Bundestagu), a v expozici je prezentována jeho varianta pro menší formát. Zobrazené dílo odkazuje na původní Reichstag verzi a staví výtvarné vyjádření v kontextu německých dějin a identity.
Významná data a technické detaily
Hlavní data katedrály a její architektura:
- Postavení: 1894-1905
- Architekt: Julius Raschdorff
- Výška kopule: původně 114 m, nyní 98 m
- Kapacita: 1390 míst k sezení
- Poškození během druhé světové války a následná rekonstrukce až do roku 2002
- Náklady na rekonstrukci: 150 milionů DM
Pro veřejnost zůstává významnou ukázkou architektury a náboženského života, která propojuje kulturní dědictví s aktuálním uměleckým a historickým kontextem Berlína.