Svátek Božího Těla zavedl Urban IV. r. 1264. Slavnost Těla a Krve Páně, lidově zvaná „Boží tělo“, je svátek, kterým si katolická církev připomíná a oslavuje dar eucharistie. Slavnost Božího těla zavedl papež Urban IV. r. 1264 po zázraku v Bolseně. Od 15. stol. se po celé církvi rozšířil zvyk konat na slavnost Božího Těla procesí. Po 2. vatikánském koncilu se tento svátek nazývá slavnost Těla a Krve Páně. Zázrak, který dal podnět ke vzniku slavnosti Božího Těla, se stal v roce 1263 v italské Bolzeně. Tehdy se kněz Petr z Prahy vydal do Říma k Urbanu IV. v naději, že setkání mu pomůže rozehnat pochybnosti o přítomnosti Krista v eucharistii; cestou se stal svědkem, jak se při proměňování hostie zbrotila krví a potřísnila purifikatorium a korporál. Kněz poté navštívil papeže. Již rok poté ustanovil papež Urban IV. svátek Božího Těla.
Od 15. stol. se po celé církvi rozšířil zvyk - procesí. Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí způsobou. Po mši bývá alespoň krátká adorace. V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní (v katolickém kancionálu od čísla 700 výše). Družičky bývaly oblečeny v bílém a házely plátky květin - nejčastěji růže a pivoňky - před kněze, který pod baldachýnem nesl v monstranci Nejsvětější svátost. Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu.
Věřící se sejdou již tuto neděli, o desáté dopolední, v Komenského parku. Tam bude slavena mše svatá v altánu, poté bude monstrance přenesena v průvodu do kostela, s následnou adorací a požehnáním městu. Následovat bude přátelské posezení. Slavnost se koná vždy ve čtvrtek v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice. Datum slavnosti je odvozeno od data Velikonoc; čtvrtek je den, kdy Ježíš slavil se svými apoštoly poslední večeři a při ní poprvé proměnil chléb a víno ve svoje tělo a svoji krev. Protože během Velikonoc na Zelený čtvrtek nemůže slavnost naplno vyznít, slaví se samostatně po Velikonocích.
Slavnost Božího Těla zavedl Urban IV. zázrak, který dal podnět ke vzniku slavnosti Božího Těla, se stal v roce 1263 v Bolzeně. Tehdy se kněz Petr z Prahy vydal do Říma k Urbanu IV. v naději, že setkání mu pomůže rozehnat pochybnosti o přítomnosti Krista v eucharistii. Po mši svaté bývá alespoň krátká adorace. V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých oltářích za zpěvu eucharistických písní. Družičky - bývaly oblečeny v bílem a házely květiny před kněze, který nesl monstranci. Květy posypaná cesta je výrazem úcty k Ježíši v průvodu.
Mezi konkrétní příklady praxí patří poslední Boží tělo v Lidicích (1942): byl čtvrtek 4. června 1942 a lidický farář Josef Štemberka se chystal na nedělní slavnost Božího Těla. Je nutné připravit průvod, venkovní oltáře, výzdobu kostela a hudbu. V současnosti bývá procesí tradičně spojeno s cestou monstrance od katedrály k vybraným oltářům a návratem s krátkou adorací a požehnáním městu; v některých regionech se slavnost přesunuje do nejbližšího chrámového areálu s vyznačenými zastávkami a doprovodnými písněmi.
Praktické oslavy a dnešní interpretace
Věřící se sejdou v Komenského parku, kde bude mše svatá; monstrance bude následně přenesena v průvodu do kostela a zakončena adorací a požehnáním městu. Slavení Božího Těla v dnešní době zahrnuje eucharistické procesí, které má připomínat dar Kristovy přítomnosti v eucharistii a její cestu světem. Je podstatné pamatovat na obdržené dobro a na to, že Eucharistie je pokrmem, který člověka udržuje při životě během jeho dlouhého exodu pouští lidské existence. Ježíš se stal chlebem, aby utišil náš hlad.
Víte, jak začal svátek Božího těla?
Slavnost Božího Těla - liturgické zázemí a kulturní kontext - je tak spojovacím prvkem mezi teologií, vzory mariánského kultu a místními tradicemi, které se v průběhu staletí vyvíjely a přizpůsobovaly různým kulturám a společenským změnám. Věřící tak každoročně připomínají dar eucharistie, který je středem jejich víry a praxí v životě církve i společnosti.