Písma je hojný výskyt násilí, zvláště ve starozákonních textech. Důležitá je však otázka výkladu některých sporných míst prostřednictvím různých literárních druhů očima vědy, ale očima víry. Tak můžeme například i tzv. Starého zákona (např. historii” ale výpověď o Bohu. (např. nám bezpochyby známá Ilias). Historické nesrovnalosti v Knihách Mojžíšových nás mohou překvapit. Společenství, navíc kočovné, v civilizaci s určitou kulturní úrovní. “trestněprávním ustanovení” Oko za oko, zub za zub. Třemi tisíci lety. S pevným řádem Crassových legií. Krevní msty. Další vlna násilí, ba až epidemii vraždění. Kdo “přikazuje vraždění”? Popisovaných je mnohdy plná alegorií a jinotajů. Zpráva mnohdy jen pozadím či rámcem pro teologickou výpověď. S cizinkami. Mnohdy až několik generací po příchodu Izraele do zaslíbené země. Jsou různé výjimky - např. dokonce jim bylo dovoleno konat práce “pro Hospodinův oltář” (Joz 9,27)!
Struktura Starého zákona a hlavní skupiny knih
Encyklopedie uvádí, že starozákonní hebrejská část Bible tvoří tři skupiny. První skupinu tvoří 21 knih historických, včetně Pět knih Mojžíšových - Pentateuchu: Genesis (Gn), Exodus (Ex), Leviticus (Lv), Numeri (Nu) a Deuteronomium (Dt). Pak následují knihy Jozue (Joz), Soudců (Sd), Rút (Rt) a čtyři knihy Královské, které se pojímají jako dvě knihy Samuelovy (1, 2 S) a dvě Královské (1, 2 Kr). Po nich přicházejí dvě knihy Paralipomenon (1, 2 Pa) a dvě knihy Ezdrášovy (Ezd), z nichž druhá se nazývá Nehemiášova (Neh). Nakonec jsou řazeny Tobiáš (Tob), Judit (Jud), Ester (Est) a dvě Makabejské (1, 2 Mak).
Do druhé skupiny Starého zákona patří 7 knih naučných: Job (Jb), Žalmy (Ž), Přísloví (Př), Kazatel (Kaz), Píseň Šalomounova (Pís), kniha Moudrosti (Mdr) a Ecclesiasticus (Sir). Nejstarší překlady a vydání starozákonních textů se objevují už v helénistické době; nejstarší řecký překlad je Septuaginta (LXX). Předlohy a překlady se vyvíjely v různých kulturách, a proto se kánony jednotlivých komunit liší. Židé uznávají 39 knih, protestantská tradice vychází z židovského kánonu, katolická církev uznává širší kánon deuterokanonických knih a Etiopská ortodoxní církev má dokonce 54 knih.
Starý zákon se nazývá hledaně “Starý” z pohledu Nového zákona, ale jde o soubor spisů, které pro Izraelity i pro křesťany představují základ víry a dějin. Podle tradičního židovského dělení má Starý zákon tři části: Tóra, Proroci a Spisy. Texty vznikaly postupně během cca 1000 let, nejstarší texty pocházejí z předmonarchického období a nejmladší z pozdního období druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Texty se původně předávaly ústně, poté vznikala potřeba zapisovat je a redakce vedla k postupnému utváření konečné podoby.
Klíčové motivy a historické jádro
První kniha Mojžíšova (Genesis) zahrnuje stvoření světa, lidské prapříběhy a patriarchát, který rámuje další historické osudy Izraele. Příběhy Adama a Evy, Kaina a Ábela a vyprávění o Josefovi a jeho cestě z Bratrství do Egypta ukazují, jak Bůh působí v dějinách lidstva. V Příběhu o Noemově Arše je popsána potopa a Boží zásah do dějin lidstva. Tato část Starého zákona klade důraz na boží působení, vyvolení vyvoleného lidu a příslib země jako poslání pro Izraelity a pro celý svět.
Exodus a Sinajská smlouva jsou klíčovými momenty: vyvedení z Egypta, dár desatera a ustanovení zákona, který má definovat jak teotlachtví, tak etické zásady života lidu. Leviticus a následné knihy popisují pravidla kultu a obřadů, a to v kontextu teokratického uspořádání, kde kněží z Áronova pokolení hrají ústřední roli. Deuteronomium pak představuje opakování zákona v Moabské rovině před vstupem do zaslíbené země a připomíná vyžadovanou věrnost Bohu.
Historie a výklad Starého zákona v různých tradicích
Starý zákon vznikal v průběhu staletí a je z velké části hebrejsky psán, některé texty aramejsky a deuterokanonické knihy řecky. Cílem většiny textů nebylo jen popsat historický vývoj, ale interpretovat jej a dát do kontextu teologickou výpověď. Pro různé tradice tedy existují odlišné kanony a výklady, které ovlivňují porozumění a vykládání textů v současnosti. Vnitřní rámec vykládání zahrnuje nejen historický kontext, ale i teologické záměry autorů a redaktorů, kteří chtěli povzbudit víru a identitu vyvoleného lidu.
V dnešní době se vedou diskuse o tom, jak chápat násilí a tresty v Starém zákoně, a zda jde o literární rámec pro teologické sdělení či o historické záznamy s přesahem do praotcovských příběhů. Výklad vyžaduje spolupráci vědeckého zkoumání, historicko-kritické metody a dialog víry, aby bylo možné pochopit, jak tyto texty formují morální a duchovní poznání čtenářů napříč generacemi. Vysvětlit výjimečné situace a historické nuance tak může pomoci vyhovět jak literární, tak teologické potřebě čtenářů.
Redakční a vydavatelské souvislosti Starého zákona
Nejstarší kompletní vydání Starého zákona v českém jazyce vyšlo až v letech 1947-1951, a předtím byl český překlad rozdělen do částí a různého rozsahu. Dle znění a s použitím ilustrací Bible české neboli Norimberské vyšla v 16. století první významná latinsko-německá i pozdější česká díla, která ovlivnila interpretaci Starého zákona. Významné jsou i překlady a vydání, která sdružují kánon, poznámky a komentáře, například Český ekumenický komentář ke Starému zákonu, který poskytuje kontext a výklad jednotlivých knih v rámci celé řady a historicko-teologických souvislostí.
V edicích a komentářích pro veřejnost se objevují také práce zaměřené na jednoduché a srozumitelné vypravování pro děti a mládež, stejně jako odborné studie pro teology a učitele. V 20. století se rozvíjejí projekty, které spojují starozákonní texty s novozákonními interpretacemi a ukazují jejich trvalý vliv na poznání lidského světa a víry. Z historicko-kritického hlediska starozákonní texty představují bohatý zdroj pro studium starověkých národů, jazyků a kulturních tradic, které formovaly myšlení a víru dalších generací.
Současné čtení a osobní otazníky
Čtenářům často pomáhá dialog s ostatními věřícími, ačkoli ne vždy je to možné. Otázky ohledně rozdílů mezi Starým a Novým zákonem, materialistických aspektů starověkého světa a Božího zaslíbení jsou časté. Někdo se ptá, proč Bůh vyvolil jen určité lidi a zda je to v rozporu s božstvími našich časů. Odpovědi lze hledat v komplexním pohledu na literární struktury Starého zákona, historicko-teologické kontexty a literární druhy, které se v textech objevují, a v tom, že Starý zákon je delší a starší část Bible, která vznikala během několika staletí.
Čtení Starého zákona tedy vyžaduje trpělivost, diskusi a porozumění tomu, jak texty odpovídají na otázky morálky, svobody, spravedlnosti a Božího příběhu s lidmi. Pro mnoho čtenářů zůstává klíčové vidět v textech i duchovní poselství a poznání o Bohu, který je vyvoláním a ochotou k vykoupení, jak je prezentováno v různých knihách a verzích kanonů.
