Tradice připisuje Tóru jedinému autorovi - Mojžíšovi. Moderní biblická věda však odhalila nejméně čtyři různé prameny z různých staletí, jejichž autoři psali odlišným jazykem, z různých míst a s rozdílnými záměry. Z 24 knih hebrejské Bible patří mezi nejstarší pět základních knih Tóry: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, souhrnně označovaných jako Pentateuch. Vyprávějí o stvoření světa a dějinách židovského národa až do jeho příchodu do Zaslíbené země.
Židovská i křesťanská tradice připisuje tyto texty jedinému autorovi: Mojžíšovi, patriarchovi, který vyvedl Izraelity z Egypta a jemuž Bůh (také zvaný Jahve) podle Knihy Exodus zjevil Tóru. Jenže už v prvních staletích křesťanského letopočtu někteří pochybovali, zda Mojžíš skutečně napsal všech pět knih Tóry. Existují totiž pasáže, které jeho autorství příliš nepodporují - třeba ta v Deuteronomiu, kde Mojžíš líčí vlastní smrt: „Mojžíš, Hospodinův služebník, tam zemřel v moábské zemi, jak Hospodin řekl." Ještě výmluvnější je věta z Knihy Numeri, která by z Mojžíšova pera působila hluboce ironicky: „Mojžíš byl velmi pokorný, pokornější než kdokoli jiný na celé zemi."
Další zvláštnost: v celé Tóře se některé epizody vyprávějí vícekrát, přičemž se liší důraz i detaily - jako by někdo zkombinoval různé verze od několika vypravěčů. Kniha Genesis například obsahuje dvě verze smlouvy, kterou Abraham uzavřel s Bohem, aby si zajistil četné potomstvo a novou zemi k životu. Jedna z nich, v 17. kapitole, zdůrazňuje, že k zpečetění smlouvy Bůh přikázal: „Každý mužského pohlaví mezi vámi bude obřezán." V dřívější verzi, vyprávěné v 15. kapitole, se o obřízce vůbec nemluví. Nadcházející narození Izáka je rovněž ohlášeno dvěma způsoby. V jednom podání (17. kapitola) Bůh promlouvá přímo k Abrahamovi: „Tvá žena Sára ti porodí syna a dáš mu jméno Izák." V 18. kapitole však zprávu přinášejí tři nebeské bytosti, které navštíví Abrahama a Sáru.
Někdy se práce více než jednoho autora prolíná v témže vyprávění. Nejzřetelnějším příkladem je příběh Noema a potopy. Verše se rozcházejí v detailech ohledně počtu zvířat, která mají vstoupit do archy (jeden pár každého druhu, nebo sedm párů „čistých" a jeden pár „nečistých"), i v tom, zda byl vypuštěn havran, nebo holubice, aby hledaly pevninu.
Rozbor původního hebrejského textu navíc odhaluje velmi odlišné styly, výrazy a vývojové fáze jazyka. Zvláště nápadné je to v pasážích psaných archaickou formou hebrejštiny. Jako by člověk četl text v angličtině napsaný zčásti stylem Chaucera, zčásti shakespearovskou angličtinou a zčásti současným jazykem.
Ačkoli oprávněné pochybnosti existovaly dlouho, prvním moderním myslitelem, který se otevřeně postavil proti Mojžíšovu autorství Pentateuchu, byl anglický filosof Thomas Hobbes ve svém politickém traktátu Leviathan z roku 1651. O století později, v roce 1753, navrhl francouzský lékař Jean Astruc existenci dvou různých autorů v Knize Genesis, a v roce 1780 německý teolog Johann Gottfried Eichhorn rozšířil tento závěr na celý Pentateuch.
Dokumentární hypotéza Julius Wellhousena z roku 1878 rozkládá Tóru do čtyř samostatných pramenů: Jahvisty (J), Elohisty (E), Deuteronomia (D) a kněžského pramene (P). Tyto čtyři tradice vznikaly v rozmezí přibližně šesti staletí a byly definitivně sloučeny v jeden celek až po babylonském exilu, pravděpodobně za Ezry po roce 457 př. n. l. Podle Wellhausena lze nejstarší vrstvu Tóry rozpoznat podle několika společných rysů.
Nejnápadnější z nich: Bůh je důsledně označován jménem Jahve. Později, jak stanovila izraelská náboženská pravidla zakotvená v Knize Exodus, bylo vyslovování tohoto jména zakázáno. Dalším vodítkem k rozpoznání této nejstarší vrstvy je geografické zasazení popisovaných událostí - například zkáza Sodomy a Gomory či příběhy Abrahama a jeho synovce Lota - do oblasti kolem Jeruzaléma a judských hor. Protagonisty jsou patriarchové 12 kmenů, které se usadily na těchto místech: Ruben, Šimeon, Levi a Juda.
Jazykové i narativní rysy těchto oddílů vedly k teorii, že jejich autorem byl někdo spjatý s jeruzalémským chrámem v době, kdy byl Jeruzalém hlavním městem jižního království Judsko. Protože se Judsko oddělilo od severního židovského království Izrael v roce 930 př. n. l., psal tento autor pravděpodobně v 10. až 9. století př. n. l. Badatelé ho nazvali Jahvistou - podle jména, jímž označuje Boha - a samotný pramen je znám jako „J", zkratka německého slova Jahwist.
Jahvista popisuje Abrahamovy cesty v Kanaánu a Egyptě, zahrnující události jako Sářina krása a faraonovy rozmary. Na severu, v království Izrael, vystupuje pramen E (Elohist), který vypráví podobné epizody s odlišnými detaily a místy pojmenování, např. místo Sinaj nazývá Choreb. Události vyprávěné v E se odehrávají v severu a hlavními postavami jsou patriarchové kmenů žijící v Izraeli.
Od dob Šalomounových byla archa obsahující Desky zákona uložena uvnitř chrámu. Oddíly Tóry náležející prameni E by kdysi tvořily úplný samostatný text, podobný J, ale s vlastními rysy. Stopy v textu naznačují, že autor E žil v 9. století př. l. v severním království Izrael. Úcta, kterou projevuje vůči Mojžíšovi, vedla k hypotéze, že autorem E (někdy zvaným Elohista) byl jeden z kněží svatyně v Šílo, náležící kmeni Levi - odkud pocházel i sám Mojžíš. To by vysvětlovalo, proč se v E vůbec nezmiňuje pozdější tradice, která z Árona udělala Mojžíšova bratra, a proč je Áron v E tvrdě kritizován za svou účast na vytvoření zlatého telete.
Společné vyprávění obou pramenů, J a E, se mísí a vytváří paralelní rámec počátků světa a izraelského lidu. Mezi 10. a 8. stoletím př. n. l. mělo každé ze dvou království - Judsko i Izrael - vlastní soubor vyprávění. Uprchlíci po babylonském exilu vzali s sebou i své posvátné texty a složili je do konsenzuální verze, kterou od této doby přijímají obětradice.
V 6. až 5. století př. n. l. kněží Jeruzalémského chrámu doplnili do textu nové vrstvy označované jako P (Prílisten), které rozlišují rituály a čistoty, a zároveň zachovávají starší označení Boha Elohim. Pramen P zdůrazňuje vedoucí roli Árona a pochází pravděpodobně od kněze v jeruzalémském chrámu. Na rozdíl od E tedy P klade důraz na kněze a jejich rituály v chrámu, i když Boha nadále označuje Elohim.
Židovská Bible se dělí na tři části: prvních pět knih zvaných Tóra neboli Pentateuch (Zákon); osm knih Proroků neboli Nevi'im; a 11 knih Spisů neboli Ketuvim. Tato struktura je výsledkem dlouhého vývoje, sahajícího od 10. nebo 9. století př. n. l. do 4. století př. n. l. Proměny v průběhu času jsou zvláště patrné v knihách Tóry, jejichž oddíly lze vysledovat k různým autorům a historickým momentům.
Máme tedy několik vrstev: J (že Jahve), E (Elohim), D (Deuteronomium), P (kněžský pramen). Společně tvoří jednu z největších staveb Starého zákona, která se zrodila v průběhu několika staletí a byla definitivně složena po exilu. Moderní pohled tedy vidí Tóru jako dílo několika autorů z různých časů, jejichž texty byly postupně spojeny do jednoho celku.
Na závěr uvedeme, že staré známé příběhy Sezony i Noema vznikly kombinací více pramenů tak, aby vytvořily souvislou naraci pro vyznavače a učence.