Již jsme se zmínili o třech svátostech, o kterých můžeme zpětně říci, že skrze ně jsme se stali křesťany. Jestliže pokřtěný a biřmovaný člověk spoluslaví eucharistii, pak je jeho uvedení do víry považováno za dovršené. Tyto tři svátosti v normálním případě prožíváme jako tři časově oddělené slavnosti. Jejich časová posloupnost je jiná, než jak jsme je vypočítali, protože u nás první svaté přijímání předchází před biřmováním. Ale každý z nás tyto kroky uvedení do víry a do církve v nějaké zcela určité hodině svého života završil. Každý by si mohl v nějaké listině zjistit čas a místo.
Na každou z těchto svátostí můžeme vzpomínat jako na nějaký pamětihodný krok na naší životní cestě. Ale máme tak již na očích "celou křesťanskou iniciaci"? Jistě ne, jestliže myslíme jen na to, co se v těchto třech krocích událo viditelně. Vždyť svátosti jsou znameními určité skryté skutečnosti, oné skutečnosti, kterou nazýváme milostí. Přitom myslíme na Boží spásné působení, které se děje pod vnějším svátostným znamením v tomtéž okamžiku, ve kterém tyto svátosti přijímáme.
Co se stane, když člověk uvěří a stane se členem církve
Zeptejme se tedy přesněji: Co se stane, když nějaký člověk uvěří a stane se členem církve? Jsou to opravdu jen tyto tři svátostné stránky? Nebo má proces stávání se křesťanem také ještě úplně jiné stránky? Přijetí víry, začlenění do společenství věřících - co všechno není v těchto slovech obsaženo a řečeno! Zde nás ihned napadne mnoho kroků, kterými člověk, který se chce stát křesťanem, musí projít. Ne při nějaké slavnosti v kostele, nýbrž ve svém každodenním a osobním životě. Mnohé z nich bychom mohli pojmenovat a popsat, ale jiné jsou tak skryté a dějí se v takové hloubce srdce, že ani ten, který je činí, je nemůže přesně zjistit a prohlédnout.
Některé z nich se jeví jako články jakéhosi řetězu, ve kterém je jeden krok přípravou toho druhého, jiné jako naplnění nějakého rozhodnutí, ve kterém jde o celek našeho života. Některé zakoušíme tak, jako by vyplývaly z nějakého tichého růstu v nás samotných, jiné jako naši odpověď na určité volání, které k nám přichází zvenčí. V každém případě je to mnohem víc, než co proběhne v krátkých okamžicích, když je stávání se křesťanem slaveno v nějaké svátosti. K celé křesťanské iniciaci, s níž je biřmování vnitřně spojeno a v jejímž kontextu také musí být viděno, tedy patří nejen řada svátostí, nýbrž také hluboký životní proces, jak jsme jej zde krátce naznačili. Tento proces se týká každého okamžiku v životě člověka a může být kratší nebo delší. Vše, co se při tomto procesu stane, v čem se nějaký člověk otevře víře a této víře přenechá moc nad svým myšlením a jednáním, vše, co je zakoušeno a učiněno v jeho srdci a v osobním životě, je již ale - milost Boží.
Při této iniciaci neexistuje žádný jednotlivý okamžik, o kterém bychom mohli myslet, že je zde člověk ještě sám se svojí dobrou vůlí, svými myšlenkami a skutky. Zatím jsme upozornili jednak na uvedení do víry a do církve, jak je ve svátostech křtu a biřmování viditelně a slavnostně slavíme, a na druhé straně jsme uvažovali o procesu, který se odehrává jako skryté působení milosti v srdci, ve všedním životě kráčejícího po cestě ke křesťanství. Nyní je však třeba uvážit, jak hluboce jsou tyto dva aspekty spojeny v nenarušitelnou jednotu. Jsou to dvě stránky jedné a téže věci, nebo lépe: jednoho a téhož mystéria.
Jednota dvou stran: víra a církev jako celek mysteria
Jestliže budeme mít toto na paměti, mohli bychom pak jasněji pochopit, že tak rozhodující krok v životě člověka, jakým je přijetí víry a začlenění do církve, volá po takovéto viditelnosti a výslovnosti, které je dosaženo teprve skrze slavnost ve společenství církve, skrze svátost. Není to v každé lidské společnosti tak, že ke vstupu s přijetím někoho, kdo k ní chce patřit, je zapotřebí jednoznačný a pevně stanovený přijímací akt?
Na druhé straně však můžeme ve světle tohoto pohledu také dobře porozumět, že oba tyto rozměry, které patří ke křesťanské iniciaci, nejsou přesto jednoduše totožné a že se především také nemusí dít současně v nějakém krátkém časovém rozmezí. Nějaký akt, který chce (podobně jako naše stávání se křesťanem) obsáhnout celý život a soustředit jej v sobě, vůbec nemůže proběhnout v několika málo okamžicích. Právě při takovém životním aktu mohou být oba póly ve velkém vzájemném napětí, ano, dokonce mohou být jeden proti druhému zcela "posunuté".
Tak se může stát, že při křesťanské iniciaci ono rozhodující působení milosti předchází již před svátostnou slavností, která se pak jeví jako určitý podstatný bod v běhu života. Tak je to v případě, jestliže je křtěn nebo biřmován již věřící člověk. Svátost však také může být jakýmsi předchozím účinným znamením něčeho, co ještě v osobním životě člověka musí být probuzeno a uskutečněno. Tak je to vždycky v případě, když je člověk pokřtěn již jako malé dítě. Ano, když hlouběji uvažujeme o této jednotě a rozdílnosti obou stránek stávání se křesťanem, můžeme jasně rozpoznat, že mnoho z vnitřního přijetí a uskutečnění toho, co se již objektivně stalo ve svátosti, musí ještě následovat po svátostné slavnosti.
Přínos biřmování a jeho řízení skrze církev
Podíváme-li se na svátost biřmování v takovéto souvislosti, pak se ihned objeví mnohé otázky, o kterých se dnes velmi uvažuje, v trochu jiném světle, než do jakého jsou většinou stavěny. Například otázka, jaká věková hranice je pro přijetí biřmování nejvhodnější. I když je důležité, aby se pro to našlo řešení odpovídající požadavkům současnosti, je nesrovnatelně důležitější a více rozhodující úkol napomáhat všemi možnými způsoby a všemi silami k tomu, aby se v životě každého pokřtěného a biřmovaného člověka opravdu dělo to, co obě svátosti mají naznačovat a působit.
Biřmovanec přijímá jako zvláštní dar Ducha svatého. A skrze tento dar má teprve plný podíl na poslání církve. Proto je biřmování označováno jako svátost všeobecného kněžství věřících, jako svátost apoštolátu nebo jako svátost křesťanské dospělosti. Vtom je zachyceno cosi správného. Ale tak zcela samozřejmé a průhledné, jak to vypadá na první pohled, to zase není. Po všem, o čem jsme již uvažovali, již víme, na jaké souvislosti nesmíme zapomenout.
Naši otázku po vztahu mezi křtem a biřmováním však nelze tak lehce zodpovědět proto, že se obojí, co bylo řečeno o biřmování, v podstatě stalo již ve křtu. Také křest již označuje a zpečeťuje přijetí Ducha svatého. Rozdíl mezi křtem a biřmováním se většinou chápe a objasňuje právě takto. Zdá se, že tomuto chápání odpovídají i zprávy ze Skutků apoštolů, podle kterých Duch svatý nesestupoval při křtu, nýbrž teprve ze vkládání rukou apoštolů.
Ale můžeme pak vztah mezi křtem a biřmováním vidět také nějak jinak? Když projdeme všechna novozákonní místa vztahující se ke křtu, najdeme jeden spolehlivý opěrný bod, ze kterého je třeba vycházet. Nový zákon totiž vše, co člověk, který se stává křesťanem, přijímá od Boha, chápe jako dar křtu: dar Ducha svatého, dar Božího dětství, odpuštění hříchů, začlenění do církve, naděje a očekávání věčného života. To se ovšem děje tak, že tytéž dary jsou připisovány víře. Kdo čte novozákonní epištoly v tomto světle, bude moci lehce stanovit dvě řady: víra a křest jsou dvě stránky jednoho a téhož mystéria.
Praktické poznámky k praxi křtu a biřmování
Jaký tedy může křtu ještě chybět nebo co k němu může být ještě připojeno? Jediné spásné mystérium křtu bylo od začátku označováno mnoha způsoby: znovuzrození, očištění, osvícení, chrisma. Z tohoto posledního označení vyplývá, proč bylo použito k vysvětlení bohatství křtu: jako když věřící a pokřtěný je skutečným "Kristovcem" a onen Duch svatý jej pomazává. Tím se křest stává „pomazáním“ a biřmování jeho utvrzením.
Biřmování je tedy slaveno jako celek mystéria spásy - jako „stávání se křesťanem“ - ještě jednou a ve viditelnosti života církve. V moderní době tedy existuje hlubší pohled na jednotu křtu a biřmování, která umožňuje chápat, že církev je prostředníkem Boží milosti a že vstup do ní je současně dárcem a povinností. Změna pohledu pomáhá pochopit, proč křest bývá považován za nutný ke spáse, biřmování však nikoliv jako spojení s těmito jizvami, ale jako doplnění a otevření cesty plnějšímu účasti na posvátném životě církve.
V naší farnosti připravujeme k prvnímu svatému přijímání pouze pokřtěné dospělé, a to v rámci jedenapůlleté přípravy k biřmování. Termínem prvního svatého přijímání je nejčastěji Zelený čtvrtek. Dosud nepokřtění zájemci o možnost přijímání eucharistie ve mši svaté Obecně mohou v rámci mše svaté přijímat pouze pokřtění katolíci, kteří běžně praktikují i ostatní svátosti. Zájemci z nekatolických společenství mohou k eucharistii přistoupit po domluvě s knězem. Křest je první ze všech sedmi svátostí a představuje rovněž vstupní bránu k ostatním křesťanským svátostem.
Průběh a význam prvků při křtu a při prvním přijímání
Veřejný rituál křtu malého dítěte zahrnuje svěcenou vodu, pomazání křižmem, křestní roušku a další symbolické úkony. Dítě může být pokřtěno při mši svaté, z rodinného kruhu či při mši s farním společenstvím. U dospělých probíhá křest nejprve v rámci katechumenátu; ten obvykle trvá jeden a půl až dva roky. První svaté přijímání má být završeno veřejným vyznáním víry: “Já věřím v Boha.” Biřmování pro dospělé je po křtu a prvním svatém přijímání dalším krokem iniciace, jehož minimální věk bývá 15 let, a probíhá pod vedením biskupa nebo jím pověřeného kněze.
Ke křtu a biřmování bývají tradičně také vybírány pamlky a dárky; vhodné jsou zlaté šperky s křesťanskou symbolikou, například náušnice, náhrdelník, medailonek s vyrytým datem eucharistie a podobně. Protože každá svátost patří do širšího rytmu života věřícího, dárky často reflektují trvalý význam těchto okamžiků v životě člověka i celé církve.
Biřmovanec si volí biřmovací jméno a má kmotra, který stojí při něm i při biřmování a pomáhá mu plnit křestní sliby. Biřmovanec může mít také biřmovacího patrona, jehož jménem bude označen. Dnešní svět volá po svědomitém a vědomém prožívání víry, a proto je důležité, aby příprava na biřmování i na další kroky iniciace byla vedená v lásce a odpovědnosti vůči Bohu a společenství.
