Svatost smíření je okamžik setkání člověka s Ježíšem Kristem, který očišťuje jeho duši od hříchu, které spáchal po křtu svatém. K platnému přijetí této svátosti je nutné upřímné a úplné vyznání všech těžkých hříchů, upřímná lítost nad nimi a přijetí svátostného rozhřešení. Svátost smíření (svatá zpověď) se v bazilice uděluje vždy půl hodiny před začátkem každé pravidelné mše sv. Zpovědnice jsou umístěné za chórovými lavicemi. Je žádoucí, aby kajícník přišel ke zpovědi připraven. To znamená, že doma si udělal zpytování svědomí a je mu jasné, co chce zpovědníkovi říci, z čeho se chce vyznat.
Jako pomůcku k přípravě na sv. Kajícníkovi k upřímnosti a úplnosti vyznání má přispět i vědomí, že každý zpovědník je vázán přísným zpovědním tajemstvím, tzn. Pravidelná účast na sv. přijímání žádá také pravidelnou sv. První věta, kterou Ježíš podle nejstaršího evangelia pronesl, zněla: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15). Ježíšův příchod, příchod Božího království, s sebou přináší odpuštění hříchů a pozvání k nápravě života.
Náš Pán hříchy promíjel, z hříchů uzdravoval, a kvůli našim hříchům byl umučen na kříži. Ve zpovědi, neboli svátost smíření, se díky lítosti a vyznání hříchů před Bohem otevírají ty rány, které nám způsobila naše malá láska vůči Bohu či lidem. Když vytáhneš rybu z vody, tak nemůže dál žít. Právě tak je tomu s člověkem bez Boha (sv. Jan Maria Vianney).
Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a v uzdravování i u svých členů. Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: "Smiřte se s Bohem" (2 Kor 5,20).
Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou, vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost. Eucharistie a pokání. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii.
Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství "o marnotratném synu", kde středem je "milosrdný otec": okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve.
Hřích je především urážkou Boha, přerušováním styků s ním. Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: "Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" a vykonává tuto božskou moc: "Odpouštějí se ti hříchy!" Kristus chtěl, aby celá jeho církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Té svěřil "službu" usmiřovat. Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost.
Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o "druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti". Skrze změny, které během staletí zaznamenala kázeň a slavení této svátosti, lze rozpoznat tutéž základní strukturu. Užívaná formule rozhřešení vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se "dokonalá" lítost nebo lítost z lásky. Lítost nazývaná "nedokonalá" je také Božím darem, hnutím Ducha svatého.
Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nejvhodnější texty pro tento účel je nutno vyhledat v morální katechezi evangelií a v listech apoštolů: horské kázání a apoštolské učení. Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: "Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy,..."
Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají jako by nic nepředložili Boží dobrotě. "Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit." Podle církevního přikázání, každý věřící, jakmile dospěl do užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy.
Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví.
Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "odpykat" své hříchy. Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situaci kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy.
Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje tuto svátost, se má spojit "s Kristovým úmyslem a jeho láskou". Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi, úctu a jemnost vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný učitelskému úřadu církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné zralosti. Každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci. Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno.
"Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství". Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Tato svátost nás smiřuje s církví. Protože hříšník se v této svátosti vydává milosrdnému soudu Boha, předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto pozemského života. Bůh se nikdy neunaví odpouštět.
Každý z nás někdy udělá chybu, někoho zraní nebo sám nese bolest způsobenou druhými. Ježíš však nepřišel člověka odsoudit, ale zachránit. Mnozí lidé říkají, že po dobré zpovědi zažili úlevu, radost a vnitřní svobodu. Zpověď je osobní setkání člověka s Božím milosrdenstvím. Nemusíte se bát, že něco nebudete umět nebo že vás někdo bude hodnotit. Pokud přicházíte po dlouhé době, stačí to na začátku říci: Už jsem u zpovědi nebyl mnoho let. Ano. Nikdy není pozdě začít znovu. Nemusíte mít obavy. Ano. Vše, co zazní při zpovědi, podléhá zpovědnímu tajemství. Ve svátosti smíření můžete Bohu svěřit celý svůj život - své pády, zranění, bolesti, obavy i touhu začít znovu. Kristus čeká na každého člověka s láskou a milosrdenstvím.
Pro Res Claritatis, o.s. ve spolupráci s o.s. Hnutí Pro život ČR vydala Matice cyrilometodějská s. r. jako svou 741. autor: P. Nihil obstat: P. Doc. Odborný konzultant: P. MUDr. Imprimatur: Arcibiskupství olomoucké. Jeden člověk měl dva syny. On tedy rozdělil majetek mezi ně. začal mít nouzi. v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. jsem proti Bohu i proti tobě. se nazýval tvým synem. soucitem přiběhl, objal ho a políbil. zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! vykrmené tele a zabijte ho! vzkříšeným Kristem.
Jako součást praxe se uvádí i tabulka času zpovídek a míst v Praze, kde se běžně konají. V částech textu se uvádí, že během mše sv. a 10 minut před a po mši sv. se nezpovídá a že mše sv. bývá v 10.30 a 19.00. Tyto poznámky doplňují praxi organizace zpovědí v dané komunitě.
V závěru textu nacházíme vyznání: "Pán vám (ti) odpustil hříchy." Zpověď je osobní setkání člověka s Božím milosrdenstvím a není důvodem k obavám; Ježíš je s námi i tehdy, když my jen toužíme po návratu. Kristus čeká na každého člověka s láskou a milosrdenstvím. Přes svou stručnost obsahuje řadu věcí, které bývají jinde opomíjeny.