Na památku Poslední večeře Ježíšovy se slaví mše svatá. Svůj vztah k trpícímu Kristu chceme vyjádřit adorací. Sešli jsme se společně, abychom slavili jako apoštolové s Ježíšem jeho Poslední večeři. Dnes, jako tehdy nám podává důkaz své nejvyšší lásky, své tělo a krev. Dnes, jako tehdy myje nám nohy a dává nám příklad, abychom každému prokazovali službu lásky. Ve starozákonním čtení uslyšíme předpisy o velikonoční večeři, která dal Bůh Mojžíšovi pro první Velikou noc, kdy Bůh zachránil Izrael z egyptského otroctví. Pán Ježíš slavil své rozloučení s apoštoly v rámci židovské velikonoční večeře. Dal jí ale jiný obsah. Stala se obětí Nového zákona a potvrzením nové smlouvy.
Sv. Po Poslední večeři odešel Ježíš do Getsemanské zahrady, aby se tam v modlitbě připravil na své utrpení. Nyní chceme setrvat s Ježíšem v Getsemanské zahradě. Je zde přítomen v Nejsvětější svátosti. Odnášení plátna, kříže a svící z oltáře se podle původního zvyku konalo po každé mši svaté. Při vyslovení názvu dne se nám vybavují události související se začátkem Kristova utrpení a zpřítomnění jeho oběti v eucharistii, kterou při poslední večeři ustanovil. Den začíná modlitbou s vnitřním pohledem na kříž, v němž je naše naděje.
Mše svatá ráno či dopoledne je sloužena pouze v diecézních chrámech ve spojení biskupa s kněžími, kteří při ní obnovují své kněžské závazky. V této mši svaté se koná obřad svěcení olejů (křižma pro křest, biřmování, kněžské svěcení a oleje katechumenů i oleje pomazání nemocných). Mimo to jsou slouženy až večerní mše svaté na památku Večeře Páně. Tato večerní liturgie je slavena a prožívána jako připomínka ustanovení tajemství eucharistie a vzpomínka na Ježíšovo mytí nohou apoštolům. Na konci mše svaté se pohled věřících zaměřuje na Ježíšův odchod do Getsemanské zahrady, kde se potil krví a modlil: „ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ „...ať se stane Tvá vůle.“
V těžkých chvílích samota tíží. Se začátkem večerní liturgie začíná velikonoční triduum (označované jako hranice mezi dobou postní a velikonoční). Jedná se o slavnost tří velikonočních dnů, která začíná na Zelený čtvrtek večer a končí nedělním večerem. „Utrpení a smrt jsou bránou slávy Kristova vítězství.“ Velký pátek a Bílá sobota sice nejsou vnímány jako slavnostní dny, ale svou vznešeností si zaslouží stejnou pozornost a patří k celku tridua, které je slavností.
V začátku slavení Velikonoc je večeře, při které je požíván obětovaný beránek na památku vysvobození Božího lidu z otroctví v Egyptě. V 1. liturgickém čtení je uvedeno, jakým způsobem ji mají Izraelité slavit, se zdůrazněním, že se bere trocha beránkovy krve a pomažou se jí veřeje i příčný trám v domech, kde budou jíst, připraveni na cestu. Je to Hospodinova Pascha (Přejití).
„Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi…“ Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Kalich požehnání je společenstvím krve Kristovy. Kdykoli jíte a pijete, zvěstujete smrt Páně.
„Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“
Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.
Jde k Petrovi: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petře se to nelíbilo: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“
„Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“
Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy.“
Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce.“ Řekněte celému společenství Izraele: Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu… Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití).
Nad krvavou znamením beránka bude dům Izraele přehlédnut a Egypt bude zasažen. A Ježíš vzal chléb a řekl: „Toto je moje tělo…“ A kalich: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví.“
V liturgii Zeleného čtvrtku se po homilii koná obřad umývání nohou, který nám připomíná vzor Kristovy služby lásky i naši potřebu čistoty posuzovanou srdcem. Tento den připomíná význam jednoty a vzájemné lásky v církvi, kdy „kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh“. Ustanovení o velikonoční večeři a kněžství vyjadřuje, že veřejní kajícníci jsou opět přijímáni do společenství církve, a že Ježíš vložil do eucharistie celý svůj dar pro spásu lidstva.
Zvukem ticha a modlitbami Getsemanské zahrady se završuje den s Ježíšovou prosbou: „Bděte a modlete se semnou!“ a s vědomím, že tady se rodí nový způsob spojení lidí s Bohem v eucharistii a službě druhým. Den Zeleného čtvrtku je tak oslavou velkorysé lásky, která se projevuje nejen v přijímání těla a krve, ale i ve vzájemném darování a službě bližním.
Naše večeře však může mít i jiný ráz, můžeme zkusit prožít tuto večeři podobným způsobem, jako ji slavil Ježíš se svými učedníky. Byla to večeře židovského svátku Pesach, při kterém si Židé připomínají, že je Bůh vysvobodil z Egyptského otroctví, jak o tom vypráví 2. kniha Mojžíšova, a říká se jí sederová večeře. Den ustanovení eucharistie a kněžství je dnem odpuštění, kdy veřejní kajícníci jsou opět přijímáni do společenství církve (suché větve se opět zelenají). Ústředním bodem tohoto dne je mše svatá slavená na památku Poslední večeře Páně, kdy náš Pán Ježíš Kristus zjevuje všechnu svou lásku.
Jeden z důležitých okamžiků velikonočního tridua je ticho a ztišení. A dalším prvkem dnešního dne je společenství „večeře. Pokud nemůžeme slavit „tradičně“, pojmeme tento den dle výše uvedených instrukcí - ve společenství, společnou večeří, modlitbou a večerem plným prožitků. Apoštol Pavel v druhém čtení upozorňuje, že někteří Korinťané sloužili mši svatou bez ohledu na chudé, a proto připomíná, že tělo Páně je přítomné v chlebu a vínu a také ve společenství věřících.
Slavností Zeleného čtvrtku jsme pozváni k prožívání vzájemných vztahů - „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh“. Ustanovení o velikonoční večeři a význam Zeleného čtvrtku spojují liturgii, vzpomínku na Krista a výzvu k láskyplné službě.