Každá svátost je setkání s živým Kristem. On sám - Ježíš Kristus, Boží syn - ustanovil tyto prostředky naší spásy a posvěcování. Při udělování nějaké svátosti se viditelným znamením, které konáme, ukazuje na milost, kterou Pán dává člověku do duše. Svátosti, které přijímáme, takto přivádějí člověka ke svatosti. A jelikož "do nebe nic nesvatého nevejde" (srovnejme se Zj 21,27), jsou nám vynikající a nenahraditelnou pomocí na cestě. Věřícím je naléhavě doporučováno, aby často přijímali milosti z této nabídky hojných Božích darů.
Očištění a nový život skrze křest
a) Očištění. S vodou spojujeme představu umývání. b) Nový život. Voda je pro nás symbolem života. Nový život, který pochází od Boha, nemůžeme ani naplánovat, ani sami vytvořit, musíme se k němu narodit. Tímto novým narozením je křest. Ten skutečně dává nový život, milost. c) Člen církve. Křest spojuje jednotlivce nejen s Bohem, ale také se všemi, kteří se otevřeli Kristu. Skrze křest jsme se stali "jedním tělem". Křest znamená začlenění do církve. Křest (malých dětí) se domlouvá asi měsíc předem.
Ježíš Kristus ve své církvi ustanovil svátost pokání, aby věřící, kteří po křestním obmytí hříchů znovu do hříchů upadnou, opět nabyli milosti a došli smíření s Bohem. Křesťan je připojen ke Kristu a přičleněn ke společenství církve, aby spolupracoval na spáse světa. Když se Kristu, církvi a svému poslání vzdaluje, hřeší. Hřeší těžce, jedná-li proti Bohu a řádu, který Bůh dal, vědomě, dobrovolně a v závažné věci. Chybí-li hříšnému skutku některá z uvedených složek, hřeší lehce. Těžký hřích spojení s Kristem a církví přerušuje, lehký narušuje. Těžký hřích Boží život v člověku usmrcuje, lehký v různé míře zraňuje. Hříchy člověka, který se upřímně snaží žít ve spojení s Kristem, bývají lehké.
Duch Svatý vede hřešícího křesťana k pokání - smíření. Křesťan se snaží žít v duchu pokání stále. Staletí osvědčila trojici kajících skutků: sebezápor, skutky zbožnosti, skutky lásky. Uděluje sa taky i s viatikem v případě ohrožení života (tehdy je to svátost umírajících).
Pohřeb a obecný pohled na smrt
Katolická církev považuje pohřeb nikoliv za svátost ale za svátostinu, jejímž účelem je vyprosit zemřelému duchovní pomoc, prokázat úctu jeho tělu a pozůstalým dodat útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem. Tradiční křesťanský pohřeb v České republice se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí slavnostního katolického pohřbu může být mše svatá, buďto před cestou na hřbitov, anebo častěji po pohřbu (tzv. Křesťanské církve - zejména katolická - se pohřbu žehem dlouho bránily, protože v něm viděly symbolické popření duše zemřelé osoby). Od poloviny 20. století se však i katolické pohřby konají v krematoriích. V současné době, zejména ve městech, se většina zemřelých pohřbívá žehem (spálením) a obřad rozloučení se koná v krematoriu, případně v kostele před odvozem do krematoria. Po kremaci někdy následuje zádušní mše, případně prosté uložení urny s modlitbou.
Etapy víry a duchovní péče v praxi
16. 6. Svátosti, zpověď, biřmování, sv. Většina z nich je již v takovém stádiu před smrtí, že o něj nemohou požádat sami. U pacientů, které nenavštěvuje rodina, asi budete těžko zjišťovat, zda jsou pokřtěni. Pak záleží na knězi - některý u nemocných vysokého věku křest z dětství předpokládá jako velmi pravděpodobný (křtilo se běžně) a svátost pomazání nemocných udělí podmínečně. Případně podmínečně udělí i křest - pro případ, že nemocný pokřtěn není, ale přál by si ho, kdyby se mohl vyjádřit.
„Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům (…). Z mnoha učedníků si vybral Ježíš Kristus některé, kterým svěřil svou moc, dal jim účast na svém kněžství a poslal je všude tam, kam chtěl sám přijít. Také dnes si Bůh povolává muže, kterým chce svěřit podíl na kněžství Ježíše Krista, ke kněžské službě.
Svátost eucharistie dovršuje uvedení do křesťanského života. Slovo „eucharistie“ označuje jak tělo a krev Ježíše Krista, tak mši svatou, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života. Při slavení mše svaté přinášíme chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista. Tato svátost bývá nazývána někdy také „svaté přijímání“, a to podle toho, že věřící během slavení mše svaté proměněný chléb a víno přijímají.
Aby mohl člověk přijmout eucharistii, je třeba, aby byl pokřtěný, aby byl v plném společenství s katolickou církví, a aby nebyl v těžkém hříchu (lehké hříchy odevzdáváme Bohu s lítostí na začátku mše svaté, těžké hříchy Bůh odpouští ve svátosti smíření).
Gestovní přípravy a jejích praxí
Příprava na první svatou zpověď a první svaté přijímání pro děti probíhá v naší farnosti v rámci výuky náboženství a trvá zpravidla jeden školní rok, příprava na první svatou zpověď a první svaté přijímání dospělých po domluvě s knězem. Nemocní mohou přijímat eucharistii na požádání kněze, a to i doma nebo v nemocnici. Svátost smíření (nebo-li svatá zpověď) patří mezi uzdravující svátosti. Milosrdný Bůh totiž v této svátosti uzdravuje lidskou duši zraněnou hříchem a odpouští člověku jeho hříchy. Příležitost ke svátosti smíření je zpravidla půl hodiny přede mší svatou nebo i kdykoliv jindy dle domluvy.
V rámci svaté zpovědi kajícník vyznává své hříchy (kterých si je vědom), lituje jich (s tím také souvisí rozhodnutí kajícníka jednat příště jinak), je mu uděleno pokání a v modlitbě rozhřešení přijímá od Boha odpuštění. Ke zpovědi mohou přistoupit všichni pokřtění v katolické církvi, křesťané jiných církví mohou přijmout tuto svátost, jsou-li v nebezpečí smrti. Církevní přikázání stanovuje, že každý katolík by měl přistoupit ke svaté zpovědi alespoň jedenkrát za rok, nejlépe v době před Velikonocemi.
Svátost pomazání nemocných mohou přijmout ti, kdo jsou vážněji nemocní nebo na které doléhá stáří. Mohou ji přijmout i ti, kteří jsou v bezvědomí, pokud u nich lze předpokládat, že by ji chtěli přijmout. Požádat o udělení svátosti nemocných lze kdykoli. Bůh učinil z manželství znamení své přítomnosti, neboť muž a žena se v manželství sobě navzájem odevzdávají, a tak se svou láskou připodobňují Bohu. Ježíš Kristus je přítomen v lásce křesťanů a posiluje manžele v jejich společném životě.
Odborná příprava na Biřmování a kněžství pokračuje dle délky vyučování, obvykle v rámci farnosti a diecéze. Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem „smlouvu“. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, dej mi Svatého Ducha, abych ti zcela patřil. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého.
Pojmy a modlitby při umírajících
Ve svátosti umírání a při modlitbách za umírající lze použít následující texty a modlitby. Při dlouhých modlitbách doporučuje se modlit litanie ke všem svatým s odpovědí „Oroduj za něj (za ni)“. Když nastává chvíle odchodu, a je-li umírající připraven na smrt jako křesťan, může se někdo z přítomných pomodlit některou z následujících modliteb: Křestní a poslední modlitby, odevzdání do rukou Božích a prosby o odpuštění. Při umírání bývá vhodné, aby kněží a jáhni byli u lože a spolu s příbuznými modlili. Oslavná slova a prosby bývají doprovázeny čtením Písma a žalmů, aby se umírající sblížil s Kristem v posledních okamžicích života.
Domluvit návštěvu kněze u těžce nemocného je možné kdykoli během roku. Farníkům starším 65 let je svátost nemocných udílena pravidelně jednou v roce, zpravidla před Velikonocemi. Je možné přijít na společné udílení svátosti v kostele, které je dopředu ohlašováno. Stejně tak je možné kněze v tuto dobu pozvat k udělení svátosti domů. Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou konečnost.
Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Chtěl bych mluvit o svátosti pomazání nemocných, která nám umožňuje dotýkat se rukama Božího soucitu s člověkem.
Celá hloubka tajemství pomazání nemocných vyjadřuje biblické podobenství o „milosrdném Samaritánovi“ v Lukášově evangeliu (10,30-35). Každé vysluhování svátosti pomazání nemocných připomíná, že Ježíš se přibližuje k nemocnému skrze kněze a připomíná, že se jedná o milost a útěchu. Neměli bychom čekat výhradně na zázrak; jde o setkání s Kristem a jeho blízkost k trpícím.
Je důležité volat kněze, aby navštívil nemocného a poskytl svátost pomazání, protože s ním přichází Kristus se svou silou, odpuštěním hříchů a útěchou. Svátosti doprovází člověka při všech zásadních okamžicích života a dotýkají se narození, dospělosti, vin a odpuštění, hostiny, nemoci, utrpení a smrti. Každý člověk má své místo v Božím plánu, ať už se jedná o manželství, křest či službu kněžství.
Závěr a praktické doplnění
Kontaktujte místního faráře, se kterým si domluvíte datum pohřbu. První variantou je pohřeb při mši svaté. Základem je čtení z Božího Slova, slavení eucharistie a modlitby za zemřelého. Pohřební mše sv. trvá zhruba hodinu. Pohřeb je také možné slavit mimo mši svatou. Pokud má zesnulý civilní pohřeb, je možné také za něj nechat sloužit zádušní mši svatou.
Den 151: Sedm svátostí — Katechismus za rok (s P. Mikem Schmitzem)
tags: #svatosti #umirajicich #a #generalni