Socha sv. Jana Nepomuckého na mostě přes Otavu v Čepici je jedinečná díky svému zobrazení z zvláštního olověného krystalického skla, které je vidět z obou stran. Iniciativa pro její vznik pocházela od hudebníka Lubomíra Brabce a sklářské dílo zajišťovala Vladimíra Tesařová. Benefiční koncert na Rabí zámku a spolupráce řady známých umělců přispěly k realizaci této sochy. Celkové hodnocení vychází z několika faktorů, např. “Wonderful!”.
Historie Nekmíře a okolí se však neomezuje jen na 20. století; Pravěk Nekmířska byl osídlen jen skromně a archeologické nálezy ukazují, že nejstarší paleolit nebyl v regionu výrazný. Neolit ani mladší doba kamenná zde nepřinesly trvalé osídlení, a pokud ano, šlo spíše o pastevecko-sběračské skupiny, které spíše protahovaly kraj než zřizovaly trvalé sídliště. V eneolitu došlo ke změnám životního způsobu a k chovu dobytka; zhotovování malých obydlí a opevněné sídliště ve vyvýšených polohách se stávaly charakteristické. V tomto období se na severním Plzeňsku objevují osady chamské kultury a souvislosti s kulturou kulovitých amfor; Nekmířsko však zůstává spíše na okraji tradičního vývoje.
V době mladšího neolitu a doby bronzové se region rozvíjí, ačkoli samotné Nekmířsko vykazuje jen omezené osídlení. Mohylová kultura byla rozšířená po celém Plzeňsku, ale konkrétní důkazy v Nekmíři jsou ojedinělé. V mladší době bronzové (milavečská kultura) se na Nekmířsku potvrzuje osídlení u Lhotky; hrobové kultury a bronzové artefakty svědčí o sociální stratifikaci a fortifikaci některých sídlišť. Na severním Plzeňsku se tehdy objevují sídliště a mohylová pohřebiště jen vzácně, a proto narůstá význam opevněných míst; mezi nimi si připomínáme i zámek v Nekmíři a pozdější rozvoj obce.
Středověk přinesl kolonizaci a vznik nových sídel v regionu, které byly pod správou klášterů a šlechtických rodů. Od 12. století se sílí kolonizace, která do oblasti přivádí řeholníkomunity (Kladruby, Plasy, Teplá, Chotěšov) a šlechtu, která formuje tehdejší mapa severního a západního Plzeňska. Rody Hroznatovců, Gutštejnů či Oseků spolu s dalšími zmiňovanými rodovými větvemi ovládají významné majetky v okolí Nekmíře, kde vznikají hrady Vrtbo a Dolní Bělá a ves plynule roste kolem tvrze Nekmíř, setkávající se s osídlením v sousedních vsích jako Štěpánovice a Lhotka. První písemné zmínky o Nekmíři pocházejí z poloviny 14. století, kdy Racek a jeho sourozenci spravují panství, a po jejich smrti se Nekmíř dědí mezi potomky rodu. V průběhu 14. století se Nekmíř rozrůstá, a to i přesto, že SKUPINY šlechticů bývaly často zatížené dluhy a dluží plzeňským židům. Příběh rodu a panství Nekmíř je tedy úzce spjat s vývojem severního Plzeňska a jeho politickou dynamikou.
Ekonomicko-sociální vývoj regionu kulminuje v období husitských válek. Bitva u Nekmíře v roce 1419 je součástí rozsáhlého husitského konfliktu; Jan Žižka z Trocnova se svým expedčním tělesem v čele vyrazil na Plzeňsko, aby posílil Plzeň a rozvrátil plzeňský odpor. Hynek z Nekmíře padl v bitvě, a husitské vojsko poté rozsévalo zkázu v okolí a poničilo několik vsí a tvrzí. Tato epizoda ilustruje nejen vojenskou sílu husitů, ale i strategickou roli Plzeňska v tehdejší středoevropské moci.
Jan Nepomuk a jeho legenda
Jan Nepomucký, narozený mezi lety 1340-1350 v Pomuku (dnešní Nepomuk), byl generálním vikářem pražského arcibiskupa a mučedníkem zpovědního tajemství. Jeho smrt při mučení a svržení do Vltavy z Karlova mostu tuto legendu zpečetila a položila základ kultu, který se šíříť po českých i zahraničních zemích. Pohřben byl v katedrále sv. Víta a jeho kult se stal jedním z nejvýznamnějších prvků českého baroka, který se rozšířil do Bavorska, Rakouska a dalších regionů. Ikonografie sv. Jana Nepomuckého často zobrazuje prsty na ústech (mlčení zpovědního tajemství), pět hvězd kolem hlavy a jazyk, který se v 18. století stal kontroverzním předmětem zázraků; navzdory opozičním názorům se kult prosadil a jeho svátek zůstal významný v české i středoevropské tradici.
Historikové se shodují, že během 17. a 18. století nastal proces kanonizace, který byl z velké části ovlivněn jezuitským dílem a balbínovskými životopisy. Ivon Balbín a Dlouhoveský položili základy pro kanonizační proces, který roku 1729 vyvrcholil svatohromem Jana Nepomuckého a roku 1736 instalací stříbrného mauzolea ve svatovítské katedrále. V rámci českého politického a kulturního kontextu 19. a 20. století byl kult Jana Nepomuckého předmětem debat a reinterpretací, které reflektovaly proměnlivé postoje vůči národní identitě a historii. Antropologický průzkum z 70. let 20. století potvrdil autenticitu ostatků, ale ukázal, že „jazyk“ považovaný za zázrak zřejmě není jazykem samotného světce, nýbrž pozůstatkem mozkové tkáně. Přesto kult přežil a oslavy svátku se dodnes konají v různých regionech.
Nekmíř a okolí dnes: shrnutí regionální historie
Nekmířské osídlení se vyvíjelo od postupně se měnícího neolitu až po raný středověk, kdy klášterní a šlechtické rody formovaly kraj a vytvářely pevné sídelní body v oblasti. Pozůstatky hradu a tvrzí, jako je Nekmíř a zaniklá Štěpánovice, spolu s archeologickými nálezy v Lhotce, ukazují na pozdně starověké a raně středověké osídlení. Klášter Teplá a Chotěšov sehrály klíčovou roli v kolonizaci severního Plzeňska, přičemž mnišské komendy a šlechta formovaly regionální ekonomiku, osídlení a vojenskou sílu. Bitva u Nekmíře a husitské období zrcadlí hluboké politické a sociální změny, které zasáhly celou oblast.
Socha sv. Jana Nepomuckého zůstává důležitým symbolickým prvkem české krajiny; její spojení s mosty, vodou a zpovědním tajemstvím ji odlišuje od jiných světců a odráží jedinečnou českou kulturu, která se zrodila v baroku. Ikonografie a mýty kolem Jana Nepomuckého dodnes inspirují historiky i laiky a připomínají, jak úzká je spojitost mezi národní identitou, opevněnými místy a duchovními významy, které tyto stránky představují.