Každé město se potřebuje nějak strukturovat a rytmizovat. Horizontálně i vertikálně. Sbíhá se do náměstí, shlukuje se do center, odkud pak zase expanduje vydýchat se na předměstí, opisuje kruhy i lomí pravé úhly, místo bran má dnes dostředivé vjezdy i odstředivé výpadovky, někdejší hradby nahradily obchvaty a tangenty. Život města díky tomu získává řád a jeho tep se stává pravidelným. Dominantami měst byly ale už od vrcholného středověku také radnice, jejichž věže měly konkurovat kostelům - včetně hodin, orlojů, zvonů i oněch svědků minulosti ukládaných do bání pro příští generace. Dnes jsou to kromě radnic hlavně úřady a administrativní budovy, jejichž nudná šeď a geometrická strohost už zdálky pořádá člověka do front a šanonů.
Ostrava má naštěstí na radnice štěstí. Moravská Ostrava si ji původně umístila doprostřed, na náměstí. Dnes je z ní muzeum. A její věž, byť krásně opravená, s novou bání i pravou zvonkohrou, jen stěží může hrát roli městské dominanty a konkurenta moci duchovní. To slezskoostravská radnice - ta se aspoň zdobně vypíná nad řekou. A ta nová, moderní radnice, postavená ve 30. letech 20. století, má funkcionalistickou vyhlídkovou věž, vskutku dominantní, která se skutečně stala oficiálním i neoficiálním symbolem města, moderního města.
Byly tu ovšem i jiné dominanty, byť třeba bezděčné. Komíny. Kouřící tovární komíny, posledních téměř dvě stě let neodmyslitelně spjaté s průmyslovými městy a dotvářející typický horizont Ostravy. I nějaká ta těžní věž donedávna čněla k nebesům svým industriálním krajkovím. Ostatně i ty komíny byly svým způsobem symboly, symboly jisté víry - víry v člověka tvořivého, přetvářejícího svět, vychvacujícího energii z pekelného jícnu podzemí. Těžní věže zmizely, město je pohltilo, jizvy šachet se zacelují. Jen Jindřiška zůstala, trčící lidem pod okny.
Město se vůbec hodně změnilo. Komíny nekouří. Ale na rozdíl od těžních věží nebyly zbourány. Město vstoupilo z industriální éry přímo do informačního věku. Komíny se totiž náramně hodily pro umístění antén mobilních telefonních sítí a přenosových soustav internetu. Ale co kostely? Co když v tom postindustriálním informačním věku někdo zatouží po středověké vertikále, vzpínat se k nebesům a nořit se do sebe? Kde v centru Ostravy?
Problém je už v tom, že Ostrava vlastně nemá přirozené centrum. A nikdy je ani neměla. Město se rozbíhalo, rozpínalo, odstředivě vyvíjelo souběžně v několika okrajových čtvrtích. Ve vlastním centru vždy žilo jen málo lidí. S nástupem průmyslu se město rozptýlilo ještě víc - a dnes se asi marně snaží usebrat kolem nějakého centrálního rynku s jedním kostelíčkem a svatým Floriánkem.
Kostely v centru Ostravy: minulost, proměny a současnost
Za pozornost rozhodně stojí kostel svatého Václava. Především proto, že vůbec ještě stojí. Je nejstarší, je jednou z mála staveb, které dokládají, že Ostrava má taky nějakou tradici sahající až do středověku. Není zde mnoho podobných vazeb k minulosti. Architektonicky ani umělecky nejde o pozoruhodný skvost. Nemá impozantní umístění ani dominantní velikost. Ale zaplať Pánbůh za to, že vůbec je. Nechybělo mnoho a potkal ho osud tolika jiných staveb v území poznamenaném těžbou, těžkou dopravou a v neposlední řadě také nezájmem odpovědných lidí orientovaných příliš přízemně.
I církev už ho málem odepsala. Už dávno jí byl totiž příliš malý. Na okraji historického jádra města byla i kaple sv. Lukáše s přilehlým hřbitovem. Ale když ani ta nestačila a město se rozrůstalo, byla na sklonku 19. století vystavěna mohutná bazilika, která měla jednak sloužit tisícům věřících a jednak odpovídat významu rostoucího města. Naštěstí se na sklonku století dvacátého některým lidem kostela sv. Václava zželelo - a nebyli to jen věřící, ale i angažovaní obyvatelé města sdružení do občanské iniciativy - a v městských i církevních fondech se nakonec peníze našly, i veřejnost přispěla do sbírek, a značně zchátralý kostel svatého Václava byl zachráněn a přiměřeně opraven. V roce 1996 se z baziliky Božského Spasitele stala katedrála, protože Ostrava získala od papeže statut sídelního města biskupa (spolu s Opavou).
Katedrála Božského Spasitele svou monumentalitou vědomě aspiruje na to být ústřední dominantou města. Bohužel už v době stavby (1883 - 1889) bylo zřejmé, že bude pohlcena houstnoucí městskou zástavbou, že zůstane skryta mezi jinými, podobně honosnými budovami. Dnes tento mohutný chrám, druhý největší na Moravě, působí svou předimenzovanou hmotnosti poněkud neústrojně, jako spoutaný obr, sevřený malostí svého prostředí. Dominanta katedrály Božského Spasitele tak paradoxně vynikne jedině tehdy, když se na ni podíváte z výšky - třeba právě z oné konkurenční vyhlídkové věže nové radnice. A nebo z jiné dominanty města - nejvyššího bodu širého okolí - haldy Ema.
Do centra Ostravy zasáhly i další sakrální výstavby. Například kostel svatého Bartoloměje v Nové Vsi má dlouhou historii sahající do 15. století a zahrnuje gotické jádro, renesanční a barokní úpravy. Kaple sv. Kříže, známá jako Švédská kaple, s původem ze 14. století, je pozoruhodná svým osmibokým půdorysem a cyklem nástěnných maleb zobrazujících Zlatou legendu. Kaple byla vybudována mezi lety 1390-1394 vévodou Přemkem Opavským a sloužila i protestantským vojskům během třicetileté války.
Někdejší centra Ostravy se proměňují: Stodolní ulice se stává dominantou nové kultury a setkávání. V jedné z bočních uliček Stodolní stála ještě ve 30. letech židovská chasidská modlitebna, která časem zanikla. Přesto právě chasidé svým radostným zpěvem a tancem přispívali k duchovní koloritu města, i když jejich modlitebny zanikly během 20. století. Během minulých desetiletí došlo k proměně historických prostor; krematorium bylo zbouráno a hřbitov přesunut, dnes jsou místa spojená s minulostí Ostravy zastřena parky a novými urbanistickými záměry. Katedrála a kostely se pak často otevírají veřejnosti pro kulturní a umělecké akce, čímž nacházejí nový význam i v sekulárním světě.
Nové identitní centrum a historické paradoxy
Dominantní ulicí Ostravy se nestala okázalá třída 28. října, ale zcela spontánně vyrostlo jiné centrum - Stodolní ulice. V duchu výše řečeného není jistě bez zajímavosti, že právě v jedné z bočních uliček slavné Stodolní stávala ještě ve 30. letech 20. století židovská chasidská modlitebna. I ta vzala za své - nepřála jí doba ani stavební rozvoj města. Pikantní je, že chasidé, známí svým radostným, až bezstarostně veselým pojetím zbožnosti, se rádi vyjadřovali zpěvem a tancem, pochopitelně náležitě hlučným. Dochovaly se záznamy o stížnostech místních obyvatel na bujnou zábavu a uši týrající zvuky nezvyklého hlasitého zpěvu, který se rozléhal vždy jednou týdně z místní modlitebny.
Ostravské sakrální dědictví, ačkoliv prošlo výraznými proměnami a ztrátami, zůstává součástí městského vyprávění. Kaple a kostely, i když často bez své bývalé monumentality, nadále fungují jako centra duchovního života a místy, kde se kultura a umění setkávají s historickým dědictvím. Zvláštní význam má připomínka, že památky zůstávají i v čase změn a že jejich příběhy mohou inspirovat nové vrstvy urbanistické identity Ostravy.
- Dominanty města: radnice, katedrála, komíny, vyhlídkové věže.
- Historické kostely a kaple: Václav, Svatá Barbora (Nová Ves), Švédská kaple, Kaple sv. Kříže.
- Proměny centra: Stodolní ulice jako nové kulturní centrum; ztráty a náhrady původních sakrálních staveb.
- Vliv industriálně‑-informační éry na urbanismus a identitu Ostravy.
Kaple Švédská a další sakrální stavby byly v dějinách Ostravy často spojovány s proměnami města a s přemísťováním či ztrátou původních architektonických funkcí. Kaple sv. Bartoloměje v Nové Vsi má svoje vlastní legendy i historické vrstvy, připomínající význam náboženské architektury ve vývoji ostravského regionu. Zaniklé synagogy a židovské hřbitovy dávají městu paměť o různorodé kulturní a náboženské krajině, která se postupně vyprazdňuje, ale její stopy zůstávají v živých městských prostorech, jako jsou parky, krematoria a sakrální objekty, které se mohou znovu otevřít pro širokou veřejnost.
V souvislosti s proměnou Ostravy stojí za zmínku i fakt, že některé stavby dnes už neplní své původní úkoly, ale nacházejí nové uplatnění, například katedrála, která díky své velikosti a umístění vyžaduje specifický pohled, a to zejména z vyhlídkových míst města. Přesto duch místa zůstává živý, a i když jsou některé chrámové prostory uzavřené, jejich posvátnost a estetika nadále ovlivňují městský život a kulturní scénu Ostravy.