Pokud chtěli mít lidé doma kromě svatých obrázků či krucifixů i jinou připomínku Ježíše Krista, začaly se v domácnostech objevovat také kalvárie pod skleněným poklopem či přímo ve skleněných lahvích. Lidoví umělci často chodívali po kraji a svojí zručností se živili. Zručný řemeslník zašel do některého ze statků, požádal o lahvičku s úzkým hrdlem a o kousek suchého dřeva a dal se do práce. Jednoduchým kapesním nožíkem vyřezával symboly umučení Páně, vpravil je do lahvičky a pečlivě střeženým tajemstvím je uvnitř nejrůznějšími háčky a šídly sestavil, přičemž lahvičku následně uzátkoval.
Vydání: 2004/15 Velikonoce, 3.9.2004, Autor: Daniel Peter Janáček. Předměty v muzejních sbírkách mapují každodennost našich předků, přičemž od nepaměti byl součástí života také život duchovní. Ve sbírkách jsou zařazeny křížky z nejrůznějších materiálů, ať už se jedná o dřevo, železo nebo třeba cín. Nechybí ani dřevěné plastiky svatých, které se umisťovaly ve výklencích domovních štítů. Opomenout nesmíme ani oblíbené obrázky svatých, které nemusely být pouze papírové, ale malovány byly i na jiné materiály. V depozitáři je uložen také soubor zhruba šedesát lidových obrázků na skle z 19. století se zpodobněním jednotlivých světců. Tyto obrázky malované na rubu skleněné tabulky byly oblíbené nejen pro svou barevnost, ale především kvůli jejich křesťanské tematice. Nalezneme mezi nimi například svatého Martina na koni, svatého Jiřího bojujícího proti drakovi či svatou Barboru s kalichem, který připomíná její obrácení na víru. Většina z nich byla do přírůstkové knihy zapsána v roce 1940, ale do muzea se dostaly již v předchozích letech. Obrázek Božího hrobu daroval vznikajícímu muzeu pan Maršálek již v roce 1893. Naopak k těm „nejnovějším" patří přírůstky z roku 1956, které muzeu daroval prof. V.
V textilních sbírkách se nám dochovaly části liturgických oděvů, jako je pluviál či kněžský ornát zdobený stylizovanými růžemi, karafiáty a tulipány. A jelikož po staletí část místního obyvatelstva tvořili židé, máme uchovány také artefakty připomínající právě židovskou víru. V depozitáři je například uložena deska s částí desatera či schránka obsahující pergamen s verši z Tóry. Mezuza, jak se tato schránka nazývá, je upevňována na veřeje vstupu do židovské domácnosti.
Kalvárie ve skleněné lahvi
Pokud chtěli mít lidé doma kromě svatých obrázků či krucifixů i jinou připomínku Ježíše Krista, začaly se v domácnostech objevovat také kalvárie pod skleněným poklopem či přímo ve skleněných lahvích. Lidoví umělci často chodívali po kraji a svojí zručností se živili. Zručný řemeslník zašel do některého ze statků, požádal o lahvičku s úzkým hrdlem a o kousek suchého dřeva a dal se do práce. Jednoduchým kapesním nožíkem vyřezával symboly umučení Páně, vpravil je do lahvičky a pečlivě střeženým tajemstvím je uvnitř nejrůznějšími háčky a šídly sestavil, přičemž lahvičku následně uzátkoval.
Vydání: 2004/15 Velikonoce, 3.9.2004, Autor: Daniel Peter Janáček. JAK LÉPE POROZUMĚT OBŘADŮM VELIKONOČNÍHO TROJDENÍ Mohli byste na stránce odpověden rekapitulovat symboliku velikonočních obřadů? Během naší rodinné postní přípravy na Velikonoce jsem zjistil, že nejen moje děti, ale ani já se ženou jim tak docela nerozumíme. J. N., Hostivice
ZELENÝ ČTVRTEK Začněme touto památkou na Poslední večeři Páně a ustanovení eucharistie. Zelený čtvrtek býval dnem smíření (dies viridium), kdy se veřejní kajícníci jako 'suché větve zazelenali na stromě církve'. Zvony a varhany v tento den po skončení Gloria utichnou až do velikonoční vigilie. V tomto karolínském zvyku vidí Amalar z Metz (+ 850) napodobení poníženosti Pána. Dřevěné nástroje se totiž jevily jako pokornější, objevil se i termín 'půst uší'. Podobně to platí i pro varhany, které se prosazovaly v liturgii jako bohoslužebný nástroj od 16. století. Jiní proto v tomto zvyku vidí připomínku dob, kdy varhan a zvonů nebylo. Mytí nohou vykonávali v Kristově době otroci. Ritus je znamením Ježíšovy pokory a služebné lásky, která je bez hranic, až do úplného darování se na kříži. Svou smrtí se sklání do prachu k našim nohám jako sluha a smývá naši špínu. Je zde vyjádřena také myšlenka, že martyria (hlásání víry), liturgia (slavení víry) a diakonia (činnost víry) musí zůstat v jednotě. Vlastním 'mytím nohou' je pro nás dnes Eucharistie - znamení poníženosti Pána z lásky k nám. Dnešní oltář je stůl, u něhož slavil Ježíš Poslední večeři, a také kříž, na kterém zemřel. Kamenná mensa představuje 'kámen úhelný, který stavitelé zavrhli' (Žl 118). Oltář je tedy symbolem Ježíše Krista. Ve starověku se stalo zvykem přikrývat oltář plachtami a rouškami, ve zbožné úctě jej téměř odívat posvátným rouchem. Tento projev úcty zároveň připomínal pohřební roucho Ježíše Krista. Úkon obnažení oltáře, 'denudatio altaris', znamená, že je zastaveno slavení mše podle slov Písma: 'Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit' (Mt 9,15).
VELKÝ PÁTEK Na Velký pátek si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista k záchraně lidstva. Neslavíme eucharistickou oběť, obřady začínají v tichu. Církev jako by oněměla a nenacházela slova. Ticho je koncentrovaná přítomnost, otevřenost a připravenost. Toto velkopáteční ticho nám může připomínat bezútěšný stav lidstva před vykoupením. Spolu s vrhnutím se na zem (prostrace) je našim vyznáním vin. V antice byla prostrace a políbení boty znamením největší bázně a úcty. Součástí obřadů tohoto dne je i uctívání kříže - mučidla, jež se stalo nástrojem záchrany. Kříž je trůn, na kterém kraluje Kristus jako vítěz nad utrpením a smrtí. Máme přijít do blízkosti jeho kříže, podívat se na rány, které nás uzdravily, plni díků, lítosti a lásky.
BÍLÁ SOBOTA Ježíš skutečně zemřel jako člověk, proto se na Bílou sobotu kromě denní modlitby církve liturgie neslaví. Společenství setrvává v tichosti a na modlitbách u Kristova hrobu.
VZKŘÍŠENÍ Velikonoční vigilie je podle sv. Augustina 'matkou všech vigilií'. Slavíme přemožení smrti životem, vítězství světla nad tmou. Již doba po západu slunce je znamením toho, co slavíme - Veliké noci. Tma je zde symbolem smrti, Kristova sestoupení mezi zemřelé. Velikonoční oheň je naopak pramenem světla a tepla, znamením věčného života, Boží přítomnosti a lásky. Modlitba svěcení ohně vyjadřuje touhu očistit se a rozhořet se po Bohu. Tam, kde do tmy přichází světlo, je přítomen Bůh. Kristus, přemožitel smrti a tmy, je nové slunce spravedlnosti, 'světlo světa'. Kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života' (Jan 8,12). Velikonoční svíce - paškál - symbolizuje vzkříšeného Krista, začátek a konec, Pána a vládce všech věků, a připomíná světlo v rukou 'rozumných panen a bdělých služebníků'. Voda, kterou při obřadu světíme, čistí a rozpouští, zahání žízeň a osvěžuje, je podmínkou růstu a života. Je symbolem milosti a spásy, Ducha Svatého. Připomíná nám křest, ve kterém jsme obdrželi nový život, a také Rudé moře, z jehož vod byl Boží lid Izraele zachráněn, nepřátelé naopak zničeni. Zejména stojící voda byla v antice místem, kde přebývali zlí duchové. Proto se musela vyčlenit z jejich moci skrze vzývání Boží (epiklezi) a posvětit ponořením velikonoční svíce (Krista). O Velikonocích si také více než kdy jindy připomínáme, že jsme byli křtem spolu s Kristem pohřbeni ve smrt, abychom jako On i my vstoupili na cestu nového života (srov. Řím 6,4). Očisti naše srdce a dej, ať se v nás rozhoří velká touha po Tobě, aby světlo Veliké noci bylo předobrazem Tvé slávy, kterou nám připravuješ ve svém království.
