Tradice sociálního učení církve a Laudato si’: ekologie, spravedlnost a lidská odpovědnost

Prinzka textu Laudato si’ od Františka otevírá diskuzi o tom, jak se ekologické otázky spojují s otázkami chudoby a nerovnosti a jaké nové akcenty tento dokument do tradičního sociálního učení církve vnáší. Předmětem zamyšlení teologa Petra Štici je, jak se encyklika zakotvuje v kontinuitě s předchozími sociálními encyklikami a které prvky představují novum.

Ekologická encyklika v kontextu tradice sociální nauky

Laudato si’ je poprávu označována za první encykliku, která věnuje tak významný prostor ekologickým otázkám. Proto v médiích již před jejím oficiálním vydáním dostala přízvisko ekologická encyklika. Není prvním celocírkevním dokumentem, jenž by se ekologií zabýval. Už papež Pavel VI. v apoštolském listě Octogesima adveniens stejně jako závěrečné prohlášení světové biskupské synody „O spravedlnosti ve světě“ (De iustitia in mundo) - oba dokumenty byly publikovány roku 1971 - poukazují na ohrožení životního prostředí coby důsledek industriálně orientovaného kapitalistického hospodářství a konzumního stylu života.

Ekologická témata ve svých textech reflektují také Františkovi bezprostřední předchůdci v papežském úřadu. František na myšlenky svých předchůdců na jedné straně explicitně navazuje, na druhé straně však zjevně klade vlastní akcenty: představuje základy celostní či integrální ekologie a v návaznosti na teologii stvoření zdůrazňuje vlastní hodnotu přírody v řádu stvoření. Příroda není pouhým rezervoárem zdrojů pro člověka a uspokojení jeho potřeb. Jde o plnohodnou součást Božího plánu, o Boží stvoření. Člověk nemá být chápán jako neomezený vládce nebo dokonce vykořisťovatel přírody, jako by mu byly země a stvoření bez jakéhokoli omezení podřízeny. Země náleží Hospodinu, člověku je svěřena do péče a ochrany (srov. Gn 2,15). Muž a žena mají být zodpovědnými správci (pastýři) stvoření. K tomuto úkolu jsou Bohem povoláni.

Klasická sociální encyklika a integrální spravedlnost

„Klasická“ sociální encyklika - Ochrana životního prostředí jako integrální součást úsilí o spravedlivější svět. Přestože tak široký prostor ekologickým otázkám nevěnoval doposud žádný papežský dokument, bylo by nepřesné označovat dokument jako encykliku ekologickou. Ve středu pozornosti papeže není ekologická krize sama o sobě, nýbrž coby nedílná, integrální součást sociální otázky dnešní doby: Problémy ochrany životního prostředí jsou úzce spojeny s otázkami chudoby a nerovnosti, jsou vyjádřením a odrazem strukturálních nespravedlností existujících v současném světě. Klimatické změny mají největší dopady na nejchudší země a regiony. Otázky rozvoje nelze myslet a řešit bez reflexe otázek spjatých se znečištěním životního prostředí a změnou klimatu. Spravedlnost má rovněž časovou dimenzi a zahrnuje - na což naléhavě upozorňuje řada aktuálních sociálněvědních i sociálněetických publikací - nezbytně také zohlednění osudu a životních možností budoucích generací. Ochrana životního prostředí je proto otázkou spravedlnosti prvního řádu. V tomto smyslu je Františkův list v nejlepším slova smyslu „typickou“ či „klasickou“ sociální encyklikou. Papež v ní zkoumá znamení času a formuluje ve světle evangelia podněty pro spravedlivější společnost (srov. Gaudium et spes, čl. 4).

Vidět - posoudit - jednat: trojkrok v Laudato si’

V encyklice můžeme zřetelně vypozorovat trojkrok „vidět - posoudit - jednat“, jenž se v sociálním učení církve poprvé objevuje v 60. letech minulého století (srov. Jan XXIII., Mater et magistra, čl. 236). Krok „vidět“ nacházíme v 1. kapitole, v níž papež přibližuje - prostřednictvím přírodovědecké analýzy, která je na odborné úrovni bezesporu up to date - symptomy aktuální ekologické krize. Ve 3. kapitole pak v analýze ekologické krize pokračuje a poukazuje na její kořeny. Krok „posoudit“ lze vypozorovat v kapitole 2 a 4. Nejprve papež předkládá biblické podněty a impulsy z tradice sociálního učení církve pro ekologický étos. Následně pak formuluje základy integrální ekologie. Poslední dvě kapitoly přinášejí impulsy pro jednání - nejen pro politiku (v čase před klíčovým zasedáním OSN ohledně rozvojové agendy světového společenství a před klimatickou konferencí v Paříži), nýbrž rovněž pro jednotlivce. Předkládá tak nejen teologické základy a vůdčí linie pro „ekologickou spiritualitu“ a křesťanský „ekologický étos“, nýbrž formuluje rovněž konkrétní podněty pro politiku a praktické jednání jednotlivců v každodenním životě.

Práce s prameny a širší dialog

Práce s prameny: Nové není jen zaměření encykliky na ekologické otázky, nýbrž rovněž pozoruhodná práce s prameny. V tradici sociálních encyklik se papež František - tak jako jeho předchůdci - vztahuje k biblickým textům a dokumentům svých předchůdců. Vedle toho nicméně v encyklice pracuje i s prameny, které v celocírkevních dokumentech nejsou běžné, nebo přinejmenším je v encyklice míra jejich užití neobvyklá: nepřehlédnutelná je široké recepce a citování dokumentů místních církví a národních biskupských konferencí všech kontinentů, s nimiž jsme se setkali již v předchozí Františkově exhortaci Evangelii gaudium. František, který v Laudato si’ cituje texty místních církví více než 20krát (!), tím explicitně poukazuje na význam světové církve a místních církví v souvislosti se sociálním učením církve. Navazuje a uvádí do praxe skutečnost, na niž před bezmála půl stoletím poukázal již Pavel VI., který zdůrazňoval: „Tváří v tvář různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských společenství, aby objektivně rozebrala situaci své země, osvětlila ji světlem neměnného učení evangelia a aby čerpala zásady pro způsob myšlení, měřítka posuzování a směrnice pro praxi ze sociální nauky církve. Na těchto křesťanských společenstvích je, aby - s pomocí Ducha svatého, ve spojení s příslušnými biskupy a v dialogu s ostatními křesťanskými bratřími [a sestrami] a všemi lidmi dobré vůle - rozeznala, jaké kroky a jaká opatření přijmout, aby došlo ke společenským, politickým a hospodářským přeměnám, které jsou, jak je vidět, nezbytně nutné a neodkladné“ (Pavel VI., Octogesima adveniens, čl. 4).

Napětí mezi prorockou kritikou a impulzy k jednání

Stejně jako v Evangelii gaudium je poselství Františka komunikováno formou kritiky technokratického paradigmatu a nerozhodnosti politiky, spolu s nutností obrácení k skromnému životnímu stylu. Zároveň však vyjadřuje naději, že člověk a celé lidské společenství mohou převzít odpovědnost za zachování stvoření a životního prostředí. Předkládá tedy jak kritiku ničení planety, tak motivaci k ekologické angažovanosti. Na konci září 2015 probíhají jednání OSN o rozvojové agendě Post-2015 a dvoutýdenní COP 21 v Paříži má být významným krokem ke globální ochraně klimatu. František vyjadřuje naději, že změna je možná, a vyzývá k aktivní účasti všech vrstev společnosti a jednotlivců.

Ilustrativně lze uvést také svědectví z prezentace papežského dokumentu v Praze a poznámky o zapojení místních církví a vědeckých a občanských aktérů do interpretace a aplikace sociální nauky církve na aktuální problémy světa.

V této souvislosti tedy Laudato si’ představuje jak kontinuitu, tak novum: pokračuje v tradici sociálního učení církve, ale rozvíjí ji prostřednictvím integračního pohledu na ekologii, spravedlnost napříč generacemi a důraz na dialog mezi náboženstvími, vědou, politikou a občanskou společností.

tags: #tradice #socialnich #encyklik