Většina z nás si při vyslovení spojení „poslední večeře“ představí dlouhou tabuli plnou jídla, kolem které sedí Ježíš Kristus a jeho dvanáct apoštolů. Problém nastane, když si položíme otázku, co že to strávníci tehdy jedli a pili. Chleba a víno? Kdepak! Ježíš rozlomí chleba a podělí se o něj se svými přáteli. „Jezte,“ praví. „Toto je mé tělo, které se pro vás láme.“ Pak se chopí kalicha s vínem. Toto je má krev, která se za vás prolévá.“
Chléb a víno jsou jedinou jistotou menu poslední večeře Krista. Podle Janova evangelia započíná celá hostina aktem, kdy Ježíš všem učedníkům myje nohy a až poté se usedá k prostřené tabuli. Poslední večeři zobrazuje také vitráž v katedrále ve francouzském městě Meaux. Křesťané po celém světě si poslední večeři připomínají vždy ve čtvrtek před Velikonocemi. Evangelia ji popisují střídmě, třeba takové Markovo evangelium hovoří o hostině jako o „slavnosti nekvašeného chleba“.
Nekvašený chléb „maces“ připomíná spíše tenkou placku, dnes se používá jako zdravější alternativa běžného pečiva. Jan Evangelista klade Ježíšovo ukřižování, jemuž večeře předcházela, do doby, kdy se slavnost pesach teprve připravovala. Jan to odmítá, ukřižování se prý odehrává v době přípravy svátku, kdy jsou jehňata teprve obětována. Přesto se většina vykladačů Bible kloní k pesachovskému výkladu poslední večeře. Beránek byl typickou součástí svátečního stolu, dnes bývá na stolech věřících už jen jako připomínka beránčí kost.
Na několika vyobrazeních události tak můžeme spatřit pečené jehňátko v míse. Tato podoba poslední večeře pochází z roku 1440. Zobrazení podávaného úhoře na pomerančích do dané doby rozhodně nepatří. Bochánky taktéž vzhledem neodpovídají onomu nekvašenému chlebu. Židé v době Ježíšově při hostinách vždy sedí na zemi okolo tabule - na kobercích anebo případně na polštářích. Navíc platí, že nejdůležitější hosté sedí hned napravo a nalevo od hostitele, v našem případě Ježíše.
Skupina italských archeologů a badatelů se obsah jídelníčku Krista snaží rozklíčovat. Výše zmíněného da Vinciho ale nevyužívají jako relevantní zdroj, obraz má prý hlavně symbolický význam a výzkumu nijak nepomáhá. A čím tedy Ježíš apoštoly občerstvil? Takzvané večeřadlo je prostor v bazilice na hoře Sion, kde se nejspíš poslední večeře odehrála. Je tedy záhada s večerním menu vyřešena? Ne tak docela. Na mnoha ztvárněních večeře můžeme místo pečeného beránka či chleba nalézt rybu!
Kristovi učedníci však byli v naprosté většině původem rybáři, takže je klidně možné, že rybu přichystali oni. Církev tyto „pokrmy navíc“ přehlíží, vystačí si s chlebem a vínem. Věřícím se tradičně podává hostie jakožto Kristovo tělo a kněz sám pije Kristovu krev, tedy mešní víno. Jaké víno se ale u Ježíše podávalo? Podle předních odborníků v oblasti gastronomie by se v případě poslední večeře mělo jednat o víno silné a hutné ze sušených černých hrozinek. Tradičně se přidávala granátová jablka, mandragora nebo skořice. Možná je celá debata o původu vína zbytečná, Kristus přece dokázal měnit vodu ve víno.
Kristus stanul na rozhraní dvou náboženských systémů a jejich dvou velikých svátků. On sám, neposkvrněný Boží Beránek, byl připraven obětovat se za hřích, a ukončit tak symbolický obřadní systém, který po čtyři tisíciletí naznačoval jeho smrt. Když jedl se svými učedníky velikonočního beránka, ustanovil místo starého obřadu novou službu, která měla lidem připomínat jeho velikou oběť. Tradice staré národní židovské slavnosti měla navždy skončit. Velikonoce měly Izraelcům připomínat jejich vysvobození z egyptského otroctví.
Bůh nařídil, aby rodiče každý rok znovu a znovu vyprávěli svým dětem, co se tehdy stalo, a vysvětlovali jim, proč se Velikonoce slaví. Večeře Páně byla ustanovena proto, aby lidem připomínala veliké vysvobození, které jim přinesla Kristova smrt. Před odchodem z Egypta jedli Izraelci beránka vstoje, s přepásanými bedry a s holí v ruce. Byli připraveni vydat se na cestu. Slavili obřad způsobem, který odpovídal jejich situaci. V Kristově době tomu však bylo jinak. Neodcházeli z cizí země, naopak, bydleli ve své vlastní. Byl jim dopřán pokoj, a proto slavili velikonoční večeři v klidu a pohodě. Hosté leželi na pohovkách kolem stolu, opírali se o levou ruku a pravou jedli. Hlavu si mohli položit na hruď toho, kdo ležel za nimi. Nohy měli na vnější straně kruhové pohovky.
Kristus je ještě u stolu s prostřenou velikonoční večeří. Před sebou má nekvašený velikonoční chléb a na stole nekvašené velikonoční víno. Používá je jako symboly své neposkvrněné oběti. Beránka „bez vady a bez poskvrny“ tedy nemůže představovat nic kvašeného (1 Pt 1,19). „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: 'Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.' Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: 'Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Připomíná i zrádce Jidáš, který přijímá symboly jeho obětovaného těla a prolité krve. Ježíš při umývání nohou prohlásil: „Ne všichni jste čisti." (J 13,10) Dal tím jasně najevo, že o Jidášovi všechno ví. Proradný učedník pochopil, že Kristus zná jeho zrádný plán, a tak mu otevřeně dal najevo své božství.
Jidáš se zvedl a chtěl odejít. „Ježíš mu řekl: 'Co chceš učinit, učiň hned!'... Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Až do této chvíle mohl Jidáš činit pokání. Kristus měl s pokoušeným Jidášem obdivuhodnou trpělivost. Udělal pro jeho záchranu vše, co mohl. Jidáš se již dvakrát zavázal, že jej zradí, a Ježíš mu i přesto stále dával příležitost k pokání. Spasitel četl v Jidášově srdci, prohlédl jeho zrádný plán, a tím mu dal jasný a konečný důkaz o svém božství.
Skrze umývání nohou ukázal Ježíš lásku k dalším učedníkům a k lidem obecně. Přesvědčuje a obměkčuje naše srdce. Nechápali ho, ani když u stolu prohlásil: „Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.“ (J 13,18) Později však, když se vše vyjasnilo, měli o čem přemýšlet. Kristus sledoval ještě jeden cíl, a proto svoji službu neodepřel ani zrádci. Při umývání nohou řekl: „Ne všichni jste čisti." (J 13,11) Učedníci mu tehdy nerozuměli.
Přesto Ježíš umyl nohy i Jidášovi, což Svému následovníkům ukazuje, že nesmíme nikoho z porady vyloučit. Kristus ukazuje, že lidé, kteří obřad vysluhují, mohou být hodně hříšní, avšak i tehdy je Kristus přítomen a slouží svému lidu. Každý, kdo přichází a upíná k němu pohled víry, bude bohatě požehnán. Další vzácná setkání s Bohem se odehrávají při společném slavení večeře Páně, která má posilovat společenství a vzájemnou lásku mezi věřícími.
Kristus jedl chleba a pil víno společně s učedníky. Dal jim tak záruku, že je jejich Vykupitelem a že smlouva, kterou uzavírá, zpečetí Kristovou krví. Večeře Páně by však neměla být smutnou slavností. Učedníci se neshromažďují u stolu Pána proto, aby si připomínali své nedostatky. Předchází jí zpytování srdce, vyznání hříchů a urovnání sporů. Poté je čas na setkání s Kristem a na to, aby se jejich život změnil v světlo Kristovy lásky.
Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný (J 3,14-15). Kristus nás vyzývá, abychom hledali spojení s Bohem skrze jeho oběť. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ (J 6,54) Tato slova odrážejí duchovní realitu, že skrze chleba a víno se účastníme na Kristově smrti a vzkříšení. Každá večeře Páně nás duchovně posiluje a umožňuje nám být součástí Kristova společenství s Otcem.
Plán spasení se nám zjevuje, a rozjímání nad křížem probouzí posvátnou úctu. Kristova láska očišťuje, mění a posiluje nás na naší cestě víry. Představa večeře Páně nám připomíná, že skrze Kristovo obětování máme možnost přicházet k Otci, sdílet se o jeho milost a očekávat jeho druhý příchod. Kristus nám také umožňuje spojení s Bohem, a to prostřednictvím tohoto svátku, který má trvalý význam pro život každého věřícího.
Průřez Marek 14, 12-25 připomíná, že první den nekvašených chlebů se velikonoční beránek obětoval a učedníci hledali, kde připravit velikonoční večeři. Ježíš o tom hovořil a učedníci šli a připravili velikonočního beránka. Večer přišel Ježíš s Dvanácti a když byli u stolu a jedli, řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí …“
